Obézní nesportující lékař není pro pacienta dobrým příkladem
Před zahájením bloku Tělovýchovné lékařství a diabetologie, který proběhl v rámci letošních Diabetologických dnů v Luhačovicích, položila redakce MT několik otázek prof. MUDr. Štěpánu Svačinovi, DrSc., přednostovi III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Zajímala nás propagace pohybu v ordinacích diabetologů i mezi lékaři samotnými.
Proč se tak málo sdělení na odborných diabetologických akcích věnuje významu pohybu u diabetiků?
Je to bohužel odrazem skutečnosti, že všechny studie, které se týkají pohybu, jsou metodicky těžké a nemají takovou finanční stimulaci jako výzkum farmakologický. Z celé medicíny je tato oblast málo prozkoumaná. Máme sice sportovní lékařství, ale to se soustřeďuje pouze na sportovce. Pohybem nemocných lidí se nikdo systematicky nezabývá, protože – a to si musíme přiznat – farmaceutické firmy v tom nevidí obchodní potenciál. Jsem ale optimistou a myslím, že se to hodně mění. Pokud se podíváme na kongresy v cizině i u nás, počty sdělení přibývají. Dokladem jsou i letošní Luhačovice, kde máme samostatný blok přednášek věnovaný tělovýchovnému lékařství.
Jak intenzivně je pohybová terapie pacientům diabetology doporučována?
Každý diabetolog ví, že na diabetes 1. i 2. typu má pohyb podstatný vliv, je to ve všech knihách, u zkoušek i u atestace, ale diabetologové to v praxi příliš nerespektují. Většina diabetologů pacienta edukuje, ale dále se o dodržování pohybové aktivity moc nezajímá. Přitom by stačilo se pacienta ptát a jeho fyzickou aktivitu zaznamenávat do dokumentace, aby měl pocit, že je to opravdu důležité. My to například u nás na klinice děláme, ale není to běžné. Kolega Matoulek používá ještě výstižnější termín „preskripce fyzické aktivity“, což vystihuje, že pohyb, stejně jako lék, jsou předepsány a doporučeny lékařem s ohledem na individuální potřebu, věk, komorbidity a vývoj cukrovky. Náš obor se mění a já doufám, že za několik let budou zdravotní sestry zapisovat a vyhodnocovat i tělesnou aktivitu, stejně tak jako vyhodnocují a zapisují do dokumentace jídelníčky, a lékař se k pohybu bude pravidelně vracet.
Proč pacienti nechtějí cvičit?
Pacienti se většinou odhodlají navštívit nějaké fitcentrum. Jenže pro toto zařízení je ideální klient podnikatel nebo mladá žena, čili někdo, kdo je relativně bohatý a motivovaný na svém těle pracovat. Kromě cvičení tam tito lidé nechají peníze i za doplňky stravy, speciální výživu a sportovní věci. Teď si představte situaci, že do takového centra přijde člověk, který je nemocný, často obézní, a do té jejich komunity nezapadá. Navíc tito lidé pohyb rádi nemají a hledají si různé výmluvy, takže se nemůžeme divit, že to většinou dopadne špatně.
Lze tedy vůbec diabetiky rozpohybovat?
Řešením je centralizace těchto pacientů a vytváření edukačních programů přímo pro ně, aby kolem sebe viděli stejné lidi, jako jsou sami. Zjistili jsme, že je dobré, když je do těchto programů zapojen i psycholog, který je přesvědčuje a podporuje. Dobrou zkušenost máme s bývalými sportovci. Všichni ti, kdo se v mládí hýbali, a nemuselo to být závodně nebo vrcholově, kdo byli prostě odmala v rodině vedeni ke sportu, se ke sportu dokáží vrátit. U toho, kdo to nikdy nedělal, je téměř vyloučeno, že bychom ho k pohybu trvale přivedli. Dále víme, že čím je cvičení dál od domova, tím je adherence menší. Proto doporučujeme cvičení v domácím prostředí, kdy po úvodním zaškolení pacient šlape doma na rotopedu a dívá se u toho třeba na televizi. Dalším stimulantem mohou být zařízení, která detekují pohyb a umějí dělat grafy a záznamy, takže pacient skutečně vidí, jak se hýbe. On si někdy myslí, že režim pohybové aktivity dodržuje, ale zapomíná na to, že měl třeba hodně práce a sportování vypustil. Firmy se teď soustředily na zařízení, která třeba monitorují glykémii, krevní tlak, puls, intenzitu pohybu a další parametry. To jsou všechno věci, které dokáží pohybovou aktivitu podpořit a objektivizovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby výstupy z takových zařízení byly součástí lékařské dokumentace.
A jak může své pacienty motivovat lékař?
Lékař může pacienta o těchto nových možnostech informovat, a pokud by se nejednalo o drahá zařízení, výstupy z nich po pacientech požadovat. Tak jako se dnes běžně stahují údaje z glukometru, bylo by možné chtít i data z těchto záznamových zařízení. No a pak hraje svou roli osobní příklad lékaře. Obézní nesportující lékař není pro pacienta dobrým vzorem.
Zdroj: Medical Tribune