Obezitologové plánují budovat XXL centra
Velkou diskusi vzbudila nedávná medializace několika případů obézních pacientů, kteří měli potíže se zajištěním léčby, jež s jejich obezitou nijak nesouvisela – například jedna z pacientek nemohla podstoupit gynekologický zákrok, protože nemocnice jednoduše neměla operační stůl s dostatečnou nosností.
Podle obezitologů jde jen o špičku ledovce. „V USA se hovoří o diskriminaci obezitou a něco podobného bezpochyby existuje i u nás. Vlastní obezitologická péče je v ČR relativně dostupná a pacienti se k ní většinou dostávají bez dlouhého čekání. Jsme na dobré cestě, aby se to ještě zlepšovalo. To však ne zcela platí v případě, kdy obézní člověk potřebuje jinou léčbu – pak je obezita jednoznačně handicapem,“ říká prof. MUDr. Martin Fried, CSc., předseda České obezitologické společnosti. „Je ovšem otázka, zda každé pracoviště musí být na takovou situaci vybaveno – zda musí mít například operační stůl, který unese třísetkilového pacienta, když tam takový nemocný zavítá dvakrát do roka a takový stůl je dvakrát dražší než stůl s nosností 130 kilo,“ dodává.
A obezitologové také nabízejí řešení – vytvořit síť center, která by byla připravena poskytnout péči obézním pacientům v širokém rozsahu. A mají už také pracovní název pro taková zařízení – XXL centra. „Toto pracoviště by bylo technologicky vybaveno tak, aby zde mohli i tito nemocní bez problémů podstoupit například většinu zákroků spadajících do všeobecné chirurgie nebo běžné ortopedické operativy či gynekologie. Pacient by byl vyšetřen na pracovišti, jež se dané problematice rutinně věnuje, avšak operován by byl zde. Pro specialisty by neměl být problém sem přijít provést zákrok a případně ještě provést kontrolu,“ popisuje prof. Fried.
Zdaleka přitom nejde jen o operační stoly – při plánování takového programu se musí myslet na celou řadu specifických technických požadavků – od širších dveří přes nejrůznější zvedáky, větší výtahy, prostornější koupelny až po zdánlivé maličkosti, jako je dostatečně široká manžeta na tonometru. Neméně důležité je však i know‑how personálu, který umí vyjít vstříc specifickým potřebám obézních pacientů, aniž by si sám při péči o ně zničil zdraví. „V praxi se nelze divit, že na běžném oddělení zdravotníci nejsou z extrémně obézního pacienta nadšeni, když nemají ani vybavení, ani potřebný trénink,“ připouští MUDr. Petr Sucharda, CSc., vědecký sekretář České obezitologické společnosti. Takových nemocných přitom přibývá. „Do pásma obezity třetího stupně spadá 1,5 % populace a stále častěji se setkáváme s extrémně obézními pacienty, s BMI nad 50 i 60,“ dodává P. Sucharda.
Podle prof. Frieda by si taková koncentrace ani nevyžádala nějaké závratné částky. „Jde spíše o organizační změnu. Síť obezitologických pracovišť máme, máme centra bariatrické chirurgie, která jsou v podstatě připravena, jen by bylo zapotřebí je dovybavit, nikoli však zásadně. To by mělo jít relativně snadno a relativně rychle a bez velkých nároků na finance.“ O tomto konceptu se nyní vyjednává s plátci péče. „Ministerstvo zdravotnictví i zdravotní pojišťovny mají na stole kritéria, která by taková centra měla splňovat, a my čekáme na závěr této diskuse,“ shrnuje prof. Fried.
Takové uspořádání by ulehčilo všem, nejvíce však pacientům. „Na obézní se nelze dívat jako na selhávající, nedisciplinované jedince. Velmi nerad slyším, když se o obezitě hovoří jako o lifestyle disease. Na jejím vzniku se dědičná komponenta uplatňuje ze 40 až 70 %, podle některých prací dokonce z 90 %, to je více než u hypertenze. Tento vrozený předpoklad se přitom v současném obezitogenním prostředí velmi snadno uplatní,“ říká další z členů výboru obezitologické společnosti doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc.
Medical Tribune lon
Zdroj: Medical Tribune