O vrcholení, sinusoidách vývoje a Třech mužích na toulkách

Je až neuvěřitelné, jak v poslední době stoupá administrativní zátěž ve zdravotnictví a jak se vše stalo komplikovanější a komplikovanější. Zdravotníci chodí dnes do práce s hrůzou, co si akreditátoři, pojišťovny či ministerstvo ještě vymyslí. Není pochyb o tom, že to ve svém důsledku vede ke snižování kvality péče. Stačí se jen podívat na průměrnou kvalitu odebrání anamnézy či kvalitu lékařské zprávy dříve a nyní, a to ještě dnes jsou k dispozici počítače, které tvorbu dokumentace usnadňují, a mnohé další technologie, které medicínu zpřesňují a zefektivňují. Je divné, jak je možné, že třeba dokumentace byla často kvalitnější v době psaní na stroji přes kopírák. Je určitě lepší lékaře, který se nenaučí napsat anamnézu, vyhodit nebo – jak se píše v jedné lékařské anekdotě – poslat zpět děkanovi s obálkou obsahující větu „Vracíme Vám zmetek, který jste vyrobili“, než připravovat univerzální předpis, co má anamnéza obsahovat. Běžný je vývoj společnosti v sinusoidách, tu zvítězí jedna politická strana, pak zase jiná, tu je moderní to a tu zas něco jiného, někdy je na svět liberálnější pohled, jindy přísnější, a to nejen ve zdravotnictví. Administrativní zátěž je pohrdání svobodným a samostatně uvažujícím člověkem, občanem, pacientem i lékařem. Tak jako fronty na automobily a banány byly pohrdáním občanem, stejným pohrdáním občanem je způsob vybírání poplatků ve zdravotnictví či přes noc čekající fronty občanů na dotaci na topení v době, kdy by šlo pomocí informačních technologií vše řešit spravedlivěji, průhledněji a efektivněji. Nedávno se mně dostala do ruky zajímavá knížka kolektivu autorů – filozofů a lékařů „Medicína mezi jedinečným a univerzálním“. Jde o sborník z konference na toto téma pořádané v roce 2010, vydaný po rozšíření příspěvků v roce 2012. Je zajímavé, že autoři se shodují v tom, že prvky medicíny individuální a medicíny univerzální až řekněme totalitní či medicíny policejního státu existovaly a kolísaly ve svých projevech už od dob Hippokratových až do dneška.

Administrativní zátěž stoupá nejen ve zdravotnictví. Většina občanů například pochopila, že více než dva pilíře důchodového pojištění jsou nesmysl. On i běžný občan se dívá podezíravě, když měníte jeden lék za jiný a říkáte mu, že jsou to vlastně obě stejná generika, a je lhostejné, zda to lékař dělá, protože se účastní postmarketingové studie, nebo to činí podle pozitivního listu pojišťovny či pozitivního seznamu nemocnice. Prostě to činí z administrativních a nikoli z léčebných důvodů, a to pozná každý pacient. Ještě, že ti lidé do druhého důchodového pilíře nevstoupili, alespoň nevědí, že kvůli tomu vznikly speciální finanční úřady a že by jim přišlo mnoho dopisů a že kolem jednoho občana vznikly možná až desítky administrativních kroků. To se ten důchodový systém už musí opravdu položit. Nebo se stane neprůhledným a to třeba někdo chtěl, stejně jako třeba někdo chtěl to komplikované a hůře průhledné zdravotnictví.

Administrativní zátěž zdravotníků byla velká za minulé totality, následovalo období liberalizace na počátku 90. let a možná i znovu po roce 2000. Je otázkou, zda již zátěž za ministra Hegera kulminovala. Ministra Holcáta znám a myslím, že pokud to půjde, trochu administrativní zátěž klesne, co nás ale čeká v dalších letech, může být ještě hodně složité. Možná počet zdravotnických úředníků převýší počet zdravotníků, ale ještě horší bude, že se ze zdravotníků stanou téměř úředníci.

Míchají se u nás ale dvě tendence, jejichž kombinace může být pro pacienta velmi nebezpečná. Střední Evropa je tradičně oblastí antiliberální, svázanou předpisy. Když angličtí Jeromovi tři muži přicestovali do Německa, povšimli si, že v Německu se skoro nic nesmí. Nesmějí se věci zcela běžné, jako např. dávat peřiny do oken nebo vytvářet shluky několika osob. V našem zdravotnictví se taky skoro nic nesmí a zároveň se všechno musí. Geniální myšlenkou poslední doby je například, že u každého pacienta musí být vyplněno pohlaví. Vypadá to logicky až do chvíle, kdy se na recepci endokrinologického či sexuologického oddělení musíte někoho, u koho to není tak jednoznačné, zeptat, zda je muž, nebo žena. Zpět ale k Jeromovi Klapkovi. Podle autora německý úředník čeká, co by se mohlo stát, a když to vidí, okamžitě udělá vyhlášku nebo zákon. Pokud se někdo na ulici nestaví na hlavu, nic se neděje, jakmile by se někdo na ulici na hlavu postavil, okamžitě by vznikla vyhláška o zákazu stavění se na hlavu. Jak výstižně autor popisuje nám známé středoevropské prostředí. Ostatně jsem se dočetl, že v německých nemocnicích byla u pohlaví zavedena třetí položka – pohlaví neuvedeno.

Druhou tendencí je české švejkovské nerespektování autority. Říká se, že podobnou mentalitu mají i Irové a že může jít o keltské geny. Kombinace komplikovaných předpisů a jejich nerespektování známe z celé naší společnosti, od vojenských útvarů socialistického Československa až po současné úřady. Skulinka se vždy najde – od geniální myšlenky s lehkými topnými oleji, přes nákupy nemocniční techniky a rekonstrukce zámků a úplně nejgeniálnější myšlenku navyšování výkonu solárních elektráren o elektřinu získanou jinak, jako by slunce u nás svítilo jako v Africe. Tomu nezabrání žádný předpis, pozitivní list, úhradové vyhlášky ani výběrová řízení na kartáčky na zuby pro pacienty. Tomu zabrání jen princip svobodné a individuální volby s odpovědností za rozhodnutí typické pro soukromého vlastníka, zdravotníka či kolektivu odpovědného za svého pacienta nebo občana za své zdraví. Čím větší budeme mít úřady, čím více bude předpisů a čím více toho od nemocnic až po továrny bude vlastnit stát, tím méně efektivní, drahý a více méně i nebezpečný bude provoz nejen zdravotnických zařízení, ale i celé společnosti. Jsem moc zvědavý, jak se to bude dál vyvíjet nejen po těchto volbách.

Zdroj: Medical Tribune