O typicky českém “bohužel”
Minulý týden v parlamentním sále zvaném Konírna mi už s tím “bohužel” nějak došla trpělivost. Tři řečníci po sobě je během pár minut použili bez emocí a smutku – jako konstatování stavu věcí, o které se Bůh nepostaral. Po roce jsme opět diskutovali o zaměstnávání zdravotně postižených. V důvodové zprávě novely zákona se praví, že se nové úpravy přijímají “za účelem zamezování zneužívání”, což je politicky korektní eufemismus pro páchání podvodů. Jenže kdyby se pojmenovaly věci pravými jmény, naivní člověk by si asi myslel, že se tam někde najde také způsob, jak se bude stíhat a trestat rozkrádání státní kasy. To tam ale jaksi není – a místo toho se konstatovalo, že “systém je bohužel nastaven takto a nic se s tím nedá dělat”.
Do parlamentu jsem šla, abych zjistila, co se za ten rok změnilo. Samozřejmě velice málo… Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby Bohu došla trpělivost s tím, že se na něj všechno svádí, a pomstil se všem tím, že by např. za každý spáchaný podvod z člověka něco odpadlo. Například kousek ruky. A protože je Bůh, mohl by zařídit, že by to ani nemuselo moc bolet. Kdyby takto ze své moci lidi nějak ocejchoval, o co jednodušší by pak bylo s nimi jednat – hned bychom věděli, s kým máme tu čest. Nedávno jsem například ráno ohromeně koukala na zprávy CNN z Polska, kde na lavici obžalovaných seděl Lev Ryvin, bývalý šéf ústřední polské televize. Byl obžalován za podvody a úplatky odhadované na 17 milionů dolarů. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím. Když jsme spolu kdysi jednali, připadal mi nesmírně skromný a upřímný. Představte si, kolik lidí bez končetin by kolem nás ráno frčelo na malých elektrických vozíčkách, protože by z nich už nemělo co padat. A kolik politiků by nám asi tvrdilo, že o ty své končetiny přišli u nějaké automobilové havárie a ne, že je Bůh konečně potrestal.
Nejhorší je, když se to “bohužel” používá i na pacienty. Minulý týden nám například do Koalice pro zdraví volala pacientka, že jí v nemocnici po operaci páteře doporučili rehabilitaci v Kladrubech. Ale poukaz na sanitku jí prý musí napsat její obvodní lékař. Strávila týden (!) telefonováním se dvěma nemocnicemi, jednou pojišťovnou a svým praktickým lékařem. Nikdo nepopíral, že na sanitku má nárok, ale že prý ji “bohužel” nemůže nikdo napsat. Trvalo mi půl hodiny zjistit, kde je zakopaný pes – její obvodní lékař prostě na tu sanitku nemá správný formulář. Sjela jsem čtyři patra výtahem k závodnímu lékaři Kongresového centra, kde Koalice pro zdraví sídlí. Ze šuplíku vytáhl příslušný formulář, já jej dala manželovi dotyčné pacientky a on jej odnesl jejímu lékaři. Vysvětlením pana doktora bylo, že to ještě nikdy nevyplňoval, takže to “bohužel” té pacientce nemohl vydat.
Občas potřebují pacienti v českém zdravotnictví božskou trpělivost. Když už ta moje dochází, padnu doma na kolena a drhnu podlahu, hlavně spáry mezi dlaždicemi. Často by se na ní dalo operovat, jak je čistá, ale je to zaručeně efektivnější způsob, jak se odreagovat, než klít. To by se tomu Bohu nemuselo líbit, ať už je kdekoli. Jestli tam vůbec je…
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2008, strana B2
Zdroj: