O složité cestě pacientů do pražských nemocnic
Cesty nemocných do pražských nemocnic jsou složité po desítky let. Na naší interní klinice vždy tvořili „obyčejní“ nemocní akutně přijímaní z pražského spádu, ať už od záchranné služby, či jinými cestami, až 50 % hospitalizovaných. Vzpomínám si, že v 80. letech jsem na ranním hlášení slýchával skoro denně nějaký zcela neetický příběh o cestování nemocných po Praze. Jedním z rozhodujících faktorů byla tehdy rajonizace podle bydliště. Pamatuji řadu nemocných, kteří v jedné nemocnici měli normální EKG a za půl hodiny při převozu či na příjmu jiné nemocnice měli infarkt nebo zemřeli na arytmii. Tehdejší přednosta pan profesor Pacovský se vždy rozčílil a řešil věci radikálně. Jednou mi z chirurgie jiné pražské nemocnice při službě přeložili pacientku s krvácejícím exofyticky rostoucím tumorem konečníku velikosti pěsti. Jak se později ukázalo, měli v dokumentaci napsána jen dvě slova: Ad internam. A podle rajonizace patřila nemocná do jiné, tedy naší nemocnice. Pan profesor volal krajského chirurga a primáře a tentokrát byl úspěšný, podobné situace se už neopakovaly. Horší to bylo v interakci příjmů interních klinik a oddělení. Pan profesor telefonoval ředitelům a přednostům a změnilo se jen málo.
Myslel jsem, že po roce 1989 se situace vyřeší, ale případů, kdy pacient cestoval dlouho od nemocnice k nemocnici a určitě mu to stav zhoršilo, neubývalo. Situace zůstávala stejná. Změnilo se jen málo, a to v tom, že z hlediska plateb pojišťovny začalo být výhodné některé nemocné trochu vyšetřit, „nadělat“ na nich body a pak je poslat podle rajonizace jinam. Záchranka však měla s umísťováním pacientů obtíže stále stejné.
Děkani lékařských fakult sice mají na zdravotnictví malý vliv, ale když jsem se v roce 1999 stal děkanem fakulty, sešel jsem se s ředitelem Schwarzem. Na pracovišti v Korunní mně ukázal, co jsem částečně věděl. Když slyšíte odmítavé telefonáty dispečinku s nemocnicemi na vlastní uši, je to ještě horší než poslouchat kazuistiky na ranním hlášení. Navíc jsem si od té doby v diskusi s kolegy ověřil, že podobná situace je i v dalších městech, kde je více nemocnic.
Dnes, po patnácti letech, je situace o trochu lepší, ale ne o mnoho. I my se snažíme každý jednotlivý případ řešit s tím, kdo pacienta nepřijal či zbytečně posílal po Praze, a naši sekundáři se trochu i bojí referovat: „On ten pacient vyjel z domova v osm hodin ráno, prošel třemi nemocnicemi, až v jedenáct hodin v noci skončil u nás. I když to není úplně interní diagnóza, raději jsme ho přijali.“ Za takový lidský přístup je chválíme, ale v podmínkách pražského zdravotnictví je těžké mladší kolegy k takovému přístupu vychovávat.
Někteří myslí, že medializace je předvolebním tahem ředitele Schwarze. Myslím, že tomu tak není. Po 25 letech nového fungování společnosti se totiž ukazuje, že bez médií není zdravotnictví schopno situaci vyřešit.
Jeden kanadský lékař, se kterým jsem situaci diskutoval, mně jednou poslal nedělní přílohu torontských novin o tom, co zažil kanadský novinář za jeden den na příjmu velké nemocnice. Byla to podobná hrůza jako v Praze, navíc i s mnoha nepojištěnými pacienty. I tam je vidět, že zdravotnictví není schopno bez novinářů situaci vyřešit. Proto myslím, že i u nás je medializace problémů nutná. Jako přednosta interní kliniky se 110 lůžky se dnes dovídám týdně tak o jednom až dvou zbytečně převážených či nesprávně uložených pacientech či nemocných s problematickou interakcí mezi záchrannou službou a nemocnicí. Z toho vyplývá, že takových pacientů musejí být v Praze měsíčně určitě desítky. Chyba je systémová. Je to absence příjmových oddělení nemocnic, kde lze nemocné observovat či léčit po několik hodin a zařídit jejich správné uložení. Každá velká nemocnice je jistě schopna se postarat o každou diagnózu. Je logické, že záchranná služba přiveze řadu nemocných zbytečně, ale není chybou je přivézt, chybou je přijímat je. Lépe je ponechat je na dobře technicky a organizačně zajištěném příjmu a po několika hodinách rozhodnout, zda a kde je hospitalizace nutná. V tom je i rezerva rozumněji využitelných lůžek.
Chybou je i tlačit na jednotky intenzivní péče přímo či přes podivné koordinátory; dnes je bohužel běžné, že se odsouvá nemocný v těžším stavu, než je přijímaný, kterého přitom nikdo odpovědný neviděl. Mohl přece být na příjmu v rámci nemocnice sledován a pak rozumně umístěn. Tak to funguje běžně v zahraničí. Přijímající nemocnice se prostě vypořádá se situací na specializovaném příjmovém oddělení a nepřenáší problémy jinam či dokonce na jiné nemocnice. Doufám, že letos nám novináři s dořešením té podivné nejen pražské situace konečně pomohou, k čemuž by jistě mohla trochu pomoci i ta předvolební doba.
Zdroj: Medical Tribune