O pravdě a polopravdě
Posoudit, co je a co není pravda, není snadné. Jasné je to jen u pravdy absolutní, která platí ve vědách exaktních, tj. takových, které se zakládají na matematice. 2 + 2 = 4, H2O + CO2 = H2CO3. Ve vědách biologických, k nimž patří medicína, i všude jinde platí pravda relativní, která se sice zakládá na faktech, avšak je závislá na jejich interpretaci. Interpretace je individuálně různá, často protichůdná. Příkladem může být nauka o výživě. Věda disponuje množstvím poznatků o složení potravin a jejich fyziologickém účinku (fakta), ale na základě těchto informací jsou doporučovány stravovací a dietní systémy různého složení. Při interpretaci záleží na tom, na kterou informaci se položí důraz. Např. donedávna byla vejce prohlašována za škodlivá pro množství cholesterolu. Dnes jsou naopak doporučována pro obsah přírodních bílkovin a tuků. Mléko je jednak doporučováno jako ideální potravina, která kojenci stačí krýt veškerou potřebu látek nutných pro růst a vývoj organismu, jednak je zatracováno jako potravina nevhodná pro dospělé jedince, kteří nemají potřebné enzymy k jeho trávení. Relativitu pravdy umělecky vystihl Luigi Pirandello ve hře „Každý má svou pravdu“, v níž vylíčil, jak různě lidé vnímají tutéž situaci.
V lékařské praxi je i polopravda přípustná
Polopravda je údaj sice pravdivý, ale neúplný, podává jen jednu stránku problému, pomíjí skutečnosti významné pro „vyvážený“ úsudek. Výsledkem je jednostranný pohled deformující objektivní stav. S polopravdami se setkáváme na každém kroku, jsou živnou půdou diskusí a pracovní metodou některých profesí, např. politiky. Nemusí vždy jít o špatný úmysl, např. v lékařské praxi jsou polopravdy nezbytné a užitečné, protože nelze vždy říci nemocnému celou pravdu.
Ve vědě, a tedy i v lékařské vědě jsou polopravdy nepřípustné. Věda se zakládá na rozumu, vědecká činnost musí být racionální, interpretace a úsudky vyvážené, musejí respektovat důvody pro i proti. Opomíjení a zamlčování významných skutečností, neúmyslné či úmyslné, je nepřijatelné. Objeví-li se nové skutečnosti, je třeba je respektovat. Příkladem jsou léky proti bolesti s vynikající účinností, které si po uvedení do praxe rázem získaly oblibu. Po čase se však projevily škodlivé účinky, léky musely být přehodnoceny a staženy z oběhu.
V lékařské praxi, jak bylo řečeno, jsou polopravdy někdy nutné při informování nemocných o prognóze. V dobrém úmyslu se používají u osvětových kampaní, jejichž cílem je propagace užitečných zásad, neboť sdělování celé pravdy by oslabilo význam kampaně. Zřetelně se to projevuje při současné celosvětové kampani protikuřácké. Vědecký přístup by vyžadoval, aby byly sděleny i kladné účinky kouření – euforie, pomoc při stresu, při pracovní koncentraci, proti nudě, zábraně horších návyků, léčebný vliv při zácpě, otylosti, zánětu tlustého střeva. V zájmu kampaně je dobré se o těchto věcech nezmiňovat, avšak při vědecké diskusi je třeba je uvést a zhodnotit.
Kdy může být vědecké pravdy až příliš
Snaha po vědecké pravdě je kontraproduktivní při uvádění škodlivých účinků léků v informačních letácích určených pro nemocné. Vypočítáním veškerých, i velmi vzácných či jen podezíraných účinků se výrobce sice chrání před legislativními důsledky, ale pro nemocného to je trauma, které ruší placebový i farmakologický efekt a pro některé nemocné je odstrašující. V zájmu nemocných by bylo uvádět jen takové nežádoucí účinky, které upozorňují na nutnost konzultovat je s lékařem nebo které vysvětlují průvodní obtíže, jimiž by mohl být uživatel zbytečně postrašen.
Existují však povolání, kde polopravdy patří k rutině nebo jsou povinné. Příkladem je právnictví a politika. K povinnosti obhájce patří zdůrazňovat vše, co je pro jeho mandanta prospěšné, a zamlčovat nebo popírat, co je škodlivé. V parlamentní demokracii patří k povinnostem opozice upozorňovat na omyly a poklesky vlády a zlehčovat její úspěchy. Poslanec, který by uplatňoval „vyvážený“ postoj, by se provinil proti stranické disciplíně a dlouho by v politice nevydržel.
Avšak i při snaze o objektivní zhodnocení faktů může být výsledek různý, neboť záleží na jejich interpretaci, a ta je závislá na povaze a životní filosofii posuzovatele. Takové situace jsou běžné v medicíně i v životě. Pro odpůrce umělého přerušení těhotenství je rozhodující filosofický či náboženský odpor ke zničení života, pro zastánce je významnější ohled na nepříznivé následky nechtěného a nevítaného těhotenství. Odpůrci trestu smrti zpochybňují právo člověka brát svému bližnímu život a zdůrazňují možnost justičního omylu. Pro zastánce je významnější spravedlivý trest za podlý nebo zištný zločin a fakt, že zločinci propuštění nebo uprchlí se dopouštějí opakovaných zločinů, které stojí více lidských životů než výjimečný chybný rozsudek.
Relativita pravdy je věc delikátní Pro průkaz „pravdy“ v běžném životě je rozhodující filosofický a morální postoj. Např. ve sportu je pro někoho důležitější výrok rozhodčího, byť chybný, než jeho správnost. Pamatuji se však i na gentlemanský čin hráče tenisu, který spontánně svědčil ve prospěch protivníka. Relativita pravdy je univerzální v historii. Každý národ má „svůj“ výklad dějin a své posouzení událostí. Klasický je spor Masaryka a Pekaře o smysl českých dějin. Masaryk oceňoval mohutné ideové vzedmutí husitů v boji za „boží pravdu“ (tj. pravdu Žižky a husitů), kdežto Pekař oponoval poukazem na kulturní a materiální škody, které husitství napáchalo a které se podepsaly na úpadku českého národa. Naopak vyzdvihoval přednosti baroka, které sice politicky bylo dobou temna, avšak z jeho kulturního dědictví české země dosud žijí.
Relativní je také posouzení poválečného odsunu sudetských Němců, jejž někteří považují za humanitní poklesek, jiní za spravedlivou odpověď na plánovanou likvidaci českého národa po vyhrané válce.
Delikátnost relativity pravdy se též odráží v postoji k osobní svobodě. Anglie si tak váží této civilizační vymoženosti, že ve vlastní zemi dovoluje hlásat a organizovat názory a aktivity, které ji ohrožují a tragicky poškozují. Může filosofie nenávisti být přijímána jako legitimní názor, s nímž je třeba v rámci svobody diskutovat?
Pravda a polopravda – věčně živé téma
Je překvapující, že se s polopravdami setkáváme i v renomovaných vědeckých publikacích. Jeden z předních světových lékařských časopisů New England Journal of Medicine uveřejnil redakční článek dvou právníků, v němž ostře kritizují postup americké armády při internaci osob zadržených v iráckých výcvikových táborech teroristů a uvězněných na Guantánamu. Líčí nelidské podmínky vězňů a prohlašují, že jsou hanbou a ostudou americké armády. Tyto skutečnosti zjištěné mezinárodní komisí a zčásti potvrzené i Pentagonem však poukazují jen na jednu stránku problému, ani zmínka není o tom, o jaké vězně jde, proč byli internováni a proč s nimi Američané takto zacházejí. Tito lidé se dobrovolně oddali myšlence bojovného terorismu a cílevědomě se připravovali na teroristické činy. Svému přesvědčení hodlají věnovat své životy a těší se na odměnu, které se jim po smrti dostane. Tato odměna bude tím vyšší, čím hrůznější čin spáchají, čím více lidí zabijí. Američané je internovali proto, aby těmto činům zabránili, a používají donucovacích prostředků, aby získali informace, které jsou potřebné v boji proti terorismu. Autoři článku nerozlišují tuto situaci od praktik Hitlera a Stalina, kteří takové metody používali u osob nevinných z důvodů rasových a politických. Mají teroristé nárok na lidská práva stejně jako slušní občané? Odpověď na tuto otázku si musí dát každý sám.
Pravdy a polopravdy jsou stálým, nikdy nevyřešeným problémem v medicíně i v životě, do značné míry závisejí na filosofických, morálních a etických postojích individua a etnika.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana B6
Zdroj: