O medicínské výchově k dobru a zlu
V MT 8/2008 vyšel článek F. Houdka věnovaný životnímu jubileu P. Zimbarda (1933), badatele o zlu, respektive rozvoji zlého jednání. Dokumentoval, že "normální slušní" lidé jsou schopni se dopouštět i velmi krutého, nesporně zlého jednání a přijmout je jako společenskou normu. Zlo je může nečekaně snadno ovládnout.
Nejsme vůči němu imunní a svět není kolbiště genotypově dobrých a zlých chlapců (děvčat). Závažné jsou situace a role. Srozumitelnější se tak stala i zvěrstva totalitních režimů "vyspělého" 20. století. Často začínala "plíživě" a navíc podíl mnohých občanů na nich nebyl dán pácháním brutálních excesů, mučení, vražd, nýbrž produkováním "banálního zla" (pojem H. Arendtové) ve zlých, avšak normalizovaných (za společenskou normu akceptovaných) úkonech denního života společenského i profesního.
Obdobná je reflexe maďarského nobelisty i. Kertesze: Běsi koncentráků se mohou kdykoli vrátit. "Zlo" je přirozené, propadnout mu je snadnější než nastolit a zachovávat "dobro". Je nezbytné dobro aktivně rozvíjet a zlu aktivně bránit. To, čemu říkáme "zlo", co způsobuje utrpení a zmar, nabývá různých forem, úrovní, podob (od krutosti po lhostejnost). Někde na škále od banálního zla po bestiální zvrácenost se nachází i dehumanizovaná, pokleslá, zneužitá, necitlivá, proti člověku otočená medicína.
Nechybějí názory, že na lékařských fakultách během studia medici ztrácejí empatii i individuální vstřícnost, že se stávají technokraty a nadřazenými manipulátory. Neubývá hlasů pacientů o hrubém jednání zdravotníků. Hovoří se o eugenicky podmíněných sterilizacích, živelné euthanasii, o neúměrném omezování, o "šíbování" pacienty, o jejich odbývání na příjmových ambulancích atd. Pokud jde o resortní "zlo", můžeme se ptát, jak se ve výchově českých lékařů uplatňují prvky vedoucí dle Zimbardak Luciferově efektu - přeměně andělů v ďábly (v případě lékařů řekněme v potenciální ďáblíky), či naopak k jeho prevenci, jak je připomněl Houdkův článek:
1. Nabídnout ideologii sugestivní tak, aby zdánlivě ospravedlnila jakékoli chování vedoucí k jejím cílům. Výkon medicíny jako takové, "boj o život", takovým ospravedlněním "kdečeho" nesporně je.
2. Připravit pro jedince nějakou formu ústního či písemného závazku, který toto chování opravňuje. Již sama promoce, včetně hippokratovské přísahy, působí více jako přijetí do stavovského svazku "těch nad životem a smrtí" než jako závazek k individuálně etickému jednání. Následují přijetí do pracovního poměru, závazky k zaměstnavateli a loajalita k jeho ekonomickým zájmům, regulačním systémům zdravotních pojišťoven, vědecké produkci atd.
3. Přidělit účastníkům nějaké role s dobrou pověstí (např. učitel, žák). Natož lékař, zdravotní sestra.
4. Určit pravidla, která se pak musejí do držovat, i když už ztratí smysl. Ritualizovaný výkon profese, vyprázdněné "velké vizity", samoúčelné vizitování chroniků v následné péči, bádání pro bádání apod.
5. Posunout významovou stránku činu, aktéra i činnosti (ubližování dětem změnit v pomoc učícím se pomocí trestu). Medicína je hořká, chirurgie bolí, euthanasie ukracuje utrpení, lékař má být "rozumný" eugenicky, společensky, ekonomicky, euthanaticky.
6. Rozptýlit zodpovědnost za záporné výsledky. Medicína je týmová záležitost, mizí ústřední zodpovědnost ošetřujícího lékaře, i zásadní rozhodnutí "prostě tak vyplynou".
7. Cestu ke zlu začínat malým, zdánlivě bezvýznamným krokem. Tak se to tady dělá a je to přece v zájmu pacientů (např. omezovací prostředky), postupy vedoucích lékařů se sdělují a kopírují, často nevysvětlují, zvláště začínající sekundáři nenesou odpovědnost a nemívají "do toho" mnoho co mluvit.
8. Kroky na této cestě rozkouskovat tak, že se stěží dají odlišit jeden od druhého. Viz předchozí - stále větší zabřednutí do zvyklostí toho kterého oddělení a jeho provozních improvizací na úkor pacientů, kvality péče, etiky.
9. Povlovně měnit povahu příkazů od původně "oprávněných" k "neoprávněným". Profesionální slepota, rutinérství, zvykovost.
10. Maximálně zkomplikovat proceduru "vystoupení z pokusu". Pověst černé ovce, rejpala, potížisty, odvetné cepování za skutečné či jen údajné nekorektnosti v sekundářské práci, zkomplikování atestace.
K předcházení "situačnímu" zlu Zimbardo navrhuje:
1. Posilovat ochotu uznat chybu. Nejen před sebou, ale i veřejně.
2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich.
3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy.
4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, často jsou totiž prvním krokem.
5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou.
6. Od raného věku podporovat kritické myšlení.
7. Oceňovat kladné sociální vzory a společensky je vyzvedávat.
8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí.
9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti.
10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opaku, než se zamýšlelo.
11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody pod slibem bezpečnosti. Toto obětování je vždy reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí.
Jak je u mladých lékařů posilována individuální zodpovědnost, kritičnost ke skupinovým normám, přiměřená sebevědomost proti "autoritám"? Nebo je tento článek totální nesmysl a hloupá provokace?
Zdroj: