O léčbě na půl cesty a o smyslu života
V nedávné anketě k semináři sdružení Občan o euthanasii (informace o něm najdete i v tomto vydání MT na straně B3) jsem napsal, že často nadměrná trýznivost a nedůstojnost umírání v Česku souvisí s redukcí lidské bytosti na izolovaný náhodný biologický systém, jehož existence nemá zdánlivě jiný smysl než biologické trvání, mutování a rozmnožování. Zdánlivě tak nepotřebuje završení, zhodnocení, smíření a „rozhřešení“ (myšleno obecně existenciálně, nejen formálně z pohledu praktikujícího věřícího), zdánlivě se nerealizuje ve vztazích (takže domněle nepotřebuje rozloučení, vysvětlení, odpuštění), zdánlivě se nestává součástí života jiných lidských bytostí (takže domněle není potřebné umožnit těmto „signifikantním druhým“ optimálně srozumitelné a smířené završení končícího vztahu). Proti brutalitě absolutní indolence, naprostého nezájmu bez intervence předsmrtného utrpení (včetně trýznivé dysthanasie samoúčelných medicínských výkonů) se pak může považovat za medicínský standard kvality pouhé „netrpění“ ve smyslu základní biologické zabezpečenosti s úlevou od hladu, žízně, zimy, bolesti, dušnosti a úzkosti za pomoci základního ošetření s dostatečnou aplikací analgetik a psychofarmak, případně se zkrácením předsmrtné fáze euthanasií – jedno, zda legalizovaně oficiální, či živelně neoficiální.
Jde však o zásadu obecnou. Nejen pro paliativní, nýbrž pro jakoukoli klinickou praxi je žádoucí důsledně a za všech okolností akceptovat lidské bytosti jako jedinečné, smysluplné a vztahové, které se realizují a trvají ve vztazích s jinými bytostmi a ve smysluplném konání, nechceme-li použít výraz, „které mají duši“. Ten by totiž mohl „zablokovat ateisty“ a vést k mylnému ztotožnění existenciální spirituality umírání a závažného stonání s pastorační aktivitou a s „formálními“ církevními úkony. Bez transpersonálního nahlédnutí člověka nelze pochopit, a tedy ani kreativně zajistit potřeby nemocných, natož umírajících a jejich blízkých. Za všech okolností (i u lidí „osamělých“, „dementních“ či bezvědomých) je umírání záležitostí smyslu, integrity, reflexe, vztahu (i s personálem) neméně než utrpení tělesné (bolest, dušnost) a psychické (úzkost, strach). Kdo takto autenticky vnímá život, má i paliativní intuici, empatii a kreativitu. Kdo nikoli, nechápe pravděpodobně komplexní paliativní péči, povahu života v umírání ani důstojnost umírajících; pravděpodobně je uspokojen redukcionistickými standardy technologie „umírání bez utrpení“, která však nezaručuje umírání beze škody a vede k umírání beze smyslu – pro umírající, jejich blízké, zdravotnický personál i jiné „nesignifikantní“, náhodně přítomné lidi.
Nelze tvrdit, že redukcionisté, kteří nepracují cílevědomě se „smyslem života“, nemohou být dobrými lékaři, ale pravděpodobně jimi nejsou pro chronické a umírající pacienty. Jejich léčba bývá šablonovitá a nadbytečná, ale současně častěji hovoří o léčbě „marné“. A především jejich léčba zůstává často na půli cesty, jako projev nesledování lidského cíle, léčebné necitlivosti a neúčelnosti. Léčbou na půl cesty je např. „dopřání“ hemodialýzy umírajícímu (onkologicky paliativnímu) pacientovi při odepření erytropoetinu i krevních transfuzí, takže sice žije, dokonce bez útrap uremického syndromu, ale je natolik anemicky unavený, že si „draze přidaný život“ nemůže užít, a dokonce sotva snáší zátěž frekventních transportů z domova na dialýzu a zpět. Medicína na půl cesty nepěstuje zaměřenost, smysl ani souslednost intervencí, čímž opouští své pacienty bezradné s neúplnou úzdravou a mnohdy závažně snižuje zdravím podmíněnou kvalitu života včetně živoření beze smyslu v ústavech dlouhodobé péče. Diskuse se dnes jednostranně vede o euthanasii, která by toto čekání (utrpení) zkrátila, nikoli o smyslu, který by je mohl naplnit a učinit snesitelnějším, tím méně o cestách a podobách jeho vnášení. Měli bychom se znovu zaobírat Antonovským, Maslowem, Franklem a jejich pokračovateli – zvláště Franklovým důrazem na posilování odvahy, naděje a smyslu v utrpení. Přes plynoucí čas stojí rozhodně za přečtení jeho „kultovní kniha“ logoterapie – léčby smyslem, „Lékařská péče o duši“ (Cesta, 2006).
Na poslední stránce novely Most svatého Ludvíka krále (The bridge of San Luis Rey) T. Wildera (také film na DVD Most osudu) říká abatyše hospicového špitálu: „…musím k těžce nemocným a říci jim několik slov, aby v noci měli o čem přemýšlet, když nemohou spát.“ A kniha končí slovy: „Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska; to je most, jenž všechno přetrvá a všemu dává smysl.“ Nemyslím, že by lékaři měli nechávat umírající trpět a slovy nahrazovat opiáty a hypnotika. Měli by však, jak to ostatně empatičtí klinici vždy dělali a dělají, doplňovat opiáty a hypnotika slovy, aby i reziduální život měl smysl a snadněji se snášel. Nemyslím, že bychom měli své pacienty milovat, ale měli bychom „lásku“ a jiné vztahy a smysluplnosti v jejich životech předpokládat, hledat a chránit včetně přizpůsobení léčby.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2008, strana A4
Zdroj: