O klientech a těch ostatních

Všichni jsme se stali klienty, a to několikanásobnými. Chce se říci: "Kolikrát jsi klientem, tolikrát jsi člověkem." Podle jazykovědců patří toto slovo dnes u nás mezi nejfrekventovanější. Přijdete na poštu s pohlednicí, na kterou jste nedostali známku v trafice, a vítají vás jako klienta, ale počkat si musíte spolu s ostatními klienty, než přijdete na řadu. Je klient zákazníkem trvalým nebo spíše dočasným? A kdo jím byl dříve? Ve starém Římě šlo o patriciova chráněnce, obecně o osobu hledající dlouhodobou podporu u majetných a vlivných jednotlivců.

Ve středověku to byl feudálův chráněnec. Za ochranu byli klienti něčím užiteční svým ochráncům. Se vznikem svobodných povolání byli klienty ti, kdo si zaplatili službu advokáta, peněžního ústavu, ale i některých lékařů, dnes také daňového poradce. Právě oni vyjmenovaní měli a mají vlastní zákaznictvo - klientelu. Čtyřicet let byl v naší zemi klientem "náš soudruh", tedy nikoli každý.

Víme, že dnes běžný (to slovo nerad užívám) český lékař není ve skutečnosti příslušníkem svobodného povolání, a to ani tehdy, provozuje-li privátní praxi. Ze stručného historického exkursu je patrné, že slovo klient není neslušné, zbytečně se jím však plýtvá tak, že je to až směšné. Latinské cliens, clientis znamená svěřenec, chráněnec, ale pozor - i sluha. Klient je zákazník v angličtině (client) a ve francouzštině (client), kdežto němčina a ruština mají pro zákazníky vlastní jazykové označení.

Pokračujme nahlédnutím do našich současných právních norem, jež jsou závazné pro zdravotnictví a medicínu. Termín "klient" v nich nenajdeme. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, kterou ČR přijala, hovoří o dotčených osobách a pacientech. Zákon o veřejném zdravotním pojištění pracuje s termíny pojištěněc, stejně tak zákon o nemocenském pojištění.

Zákon o léčivech hovoří v souvislosti s předepisováním léčivých přípravků o pacientech a v souvislosti s klinickým hodnocením humánních LP o osobách. Ani zákon o pojistné smlouvě (o soukromém pojištění), obsahující mj. ustanovení o úrazovém pojištění a o pojištění pro případ nemoci, termín klient nezná, na rozdíl od termínů pojistitel, pojistník, pojištěný, oprávněná osoba a obmyšlený. A pokud se ještě jednou podíváme zpět, potom ve stanovách okresních nemocenských pojišťoven (pokladen) zřízených podle českého zemského zdravotního zákona z roku 1888 se hovoří o osobách povinných k pojištění jako o členech pokladen.

Domnívám se, že především zdravotní pojišťovny by se prozatím měly přidržet termínu "pojištěněc" a nepodbízet se osobám pojištěným ze zákona oslovováním "klienti". Stát vznik těchto pojišťoven umožňuje, reguluje jejich činnost a je plátcem více než za polovinu občanů; je jinou věcí, je-li plátcem adekvátním. V každém případě však pojišťovny dají mnohem více na záměry státu než na přání těch, jež tak důvěrně oslovují.

Termínu klient, rozuměj klient ve zdravotní péči, se nevyhýbají ani teoretici zdravotnictví, vždy však v určitých konotacích.
Profesor H. Schipperges, ředitel Ústavu dějin lékařství na univerzitě v Heidelberku, autor statí z filosofické antropologie, původním povoláním lékař, považoval vztah mezi lékařem a pacientem za vztah důvěry, zatímco vztah mezi klientem a expertem za vztah právní.

Aby bylo jasno, jde o určité prototypy, zapotřebí je obou, lékaře-průvodce a poradce stejně jako lékaře-experta. Ostatně v každém vztahu je potřebná důvěra a zohledněné právo obou stran. Kompetenční spory diabetologů a praktických lékařů přece diabetika nezajímají, už dávno se zařídil podle svého, ale jako opravdový klient by to měl jednodušší on i lékaři.

Kdosi vyzkoumal, že existuje rozdílný přístup mužů a žen ke konzumaci zdravotní péče. Muži bývají spíše pro "opravárenskou" péči, řekněme jako klienti expertů, kdežto ženy bývají příznivkyněmi péče preventivní, řekněme jako trpělivé a disciplinované pacientky.

Antinomie mezi pojmy pacient a klient však není. Lékař by měl mít možnost svobodně podnikat, může zůstat zaměstnancem, ale nemůže nebýt za normální situace povoláním lékař, který vždy klade zájem pacienta nad svůj vlastní bezprostřední zájem. Normální situací ve zdravotnictví je vyvážený princip subsidiarity ("co může člověk udělat sám, nemá se mu odebírat společenskou činností") s principem solidarity ("všichni za jednoho, tj. za každého jednotlivce, a také jeden, každý jednotlivec za všechny") - to jsou slova H. Schippergese.

Učebnice medicíny, odborná lékařská literatura i moderní diagnostické a léčebné standardy se zabývají nemocnými, pacienty, zraněnými. Bylo by absurdní, kdyby hovořily o intoxikovaných osobách, o osobách s polytraumatem v šoku, o umírajících v paliativní péči, ale i o onkologicky nemocných jako o klientech nebo jako o pojištěncích. V medicíně máme naštěstí jasno. Občan absolvující sanogenní nebo protektivní péči a v rámci primární prevence je člověkem zdravým nebo ohroženým, není pacientem; z hlediska úhrady této péče je buď klientem, nebo pojištěncem.

Položme otázku privátnímu lékaři, jak se mu dnes jeví typický pacient, typický klient a typický pojištěnec, a chtějme od něho upřímnou odpověď. Bez nároku na úplnost vám odpoví např. takto:

Pacient je člověk důvěřující lékaři, je slušný, umí za péči poděkovat, nenabízí úplatky, nevyžaduje protekci.

Klient (ten zatím neoficiální) nevyniká trpělivostí, hledá lékaře, jemuž může věřit, který mu umí rychle pomoci, a proto je ochoten postarat se o něho i mimo vlastní pracovní dobu, a za takovou péči se umí odvděčit protislužbou nebo přiměřeným dárkem.

Pojištěnec poukazuje na částky, které již za pojištění uhradil, ukřivděně se dožaduje všeho možného, na co má údajně nárok. Stává se dificilním mj. proto, že žádá od lékaře i to, co bude mít lékaři za zlé pojišťovna. S karikaturou pojištěnce mají zkušenost také revizní lékaři pojišťoven.

Na položenou otázku existuje samozřejmě spousta různých odpovědí, a jak už to bývá, pravda tu je relativní. Každý se občas stylizuje do jiné role.

Vizionáři, politici i seriózní badatelé budou nadále prognózovat, kam zdravotnictví směřuje. Vždy je dobré vědět, odkud a s čím zdravotnictví přichází z minulosti nebo odjinud. A nakonec to hlavní - zdravotnictví nebuje jenom takové, jaké si přejeme my lékaři, ale o jeho podobě rozhodnou, třeba ve vzdáleném časovém horizontu, právě pacienti, klienti, pojištěnci. Medicína jako taková není politikum, zdravotnictví ano. Podle činů poznají nás. Noblesse oblige.

Zdroj: Medical Tribune