Nový lék při hypereozinofilii
Hypereozinofilní syndrom je novou jednotkou přiřazenou v klasifikaci WHO, u které dochází k proliferaci buněk eozinofilní granulocytární řady. V nepříznivých případech bývá splenomegalie. Pětileté přežití je asi u 80 % pacientů. Interleukin-5 je považován za slibný cíl pro terapii, neboť cytokiny hrají klíčovou roli v proliferaci eozinofilních buněk. V současné době je terapie hypereozinofilního syndromu založena na dlouhodobém podávání systémových kortikosteroidů.
Ještě před účastí v mezinárodní studii užívalo všech 85 pacientů steroidy v dávkách od 20 do 60 mg/den, což umožňovalo adekvátní kontrolu onemocnění definovanou stabilizovanými klinickými symptomy a počtem eozinofilních buněk menším než 1 000 v 1 mikrolitru krve.
Po randomizaci bylo pacientům podáváno buď placebo, nebo mepolizumab v dávce 750 mg za čtyři týdny po celou dobu trvání studie (36 týdnů). U všech pacientů byla simultánně ponechána steroidní terapie, jež byla ovšem řízena dle algoritmu ovlivňovaného počtem eozinofilů v krvi a závažností symptomů. Základním steroidním lékem byl prednison, který ovšem mohl být dle uvážení lékaře substituován jiným příbuzným steroidním přípravkem.
Dávkování steroidů bylo možné snížit až trojnásobně
Primárním cílem studie vedené týmem investigátorů ze Cincinnati Children’s Hospital bylo dosažení stabilizace onemocnění za podávání prednisonu či jiných steroidů v dávkách ekvivalentních prednisonu v množství nepřesahujícím 10 mg/den po dobu aspoň osmi po sobě následujících týdnů.
„Tento cíl se podařilo splnit, když až na jednu osobu všichni pacienti v mepolizumabové větvi (95 %) vykázali dle laboratorních vyšetření počet eozinofilů pod 600 v 1 mikrolitru krve po dobu nejméně osmi týdnů oproti 45 % pacientů v placebové větvi,“ uvedl vedoucí výzkumného týmu Marc E. Rothenberg.
V posledním 36. týdnu studie byla v mepolizumabové větvi podávána průměrná dávka prednisonu 6,2 mg/den, zatímco v placebové větvi bylo třeba podávat v průměru 21,8 mg/den prednisonu.
Pět z celkem 42 pacientů v aktivně léčené skupině a 21 pacientů ze 43 v placebové větvi muselo předčasně ze studie vystoupit vzhledem k nedostatečné účinnosti terapie.
Závažné nežádoucí účinky léčby se vyskytly u sedmi pacientů v mepolizumabové větvi a u pěti pacientů v placebové větvi. „Žádný z těchto případů očividně nenastal v souvislosti se zkoušeným lékem, ale spíše zde existovala příčinná souvislost se snížením dávek kortikosteroidů,“ mínil M. Rothenberg.
Otázkou zůstává, jak dlouho je terapie mepolizumabem efektivní
„Terapie protilátkami proti interleukinu-5 zcela jistě přináší novou naději mnoha pacientům s hypereozinofilním syndromem refrakterním na konvenční terapii nebo pacientům, kteří trpí nežádoucími účinky vyplývajícími z této léčby,“ uvedl v průvodním editorialu Michael E. Wechsler z Brigham and Women’s Hospital v americkém Bostonu. Podle něho však zůstává nezodpovězena otázka, zda lze pravděpodobné nerespondenty identifikovat prospektivně vzhledem ke skutečnosti, že u mnoha pacientů v mepolizumabové skupině nebylo možné steroidní terapii vyřadit na delší období. Investigátoři dále v rámci studie nezjišťovali, zda po vyřazení steroidní terapie nedošlo k opětnému vzestupu závažnosti symptomů a po dobu devíti měsíců, během kterých studie probíhala, nebyla řešena otázka, jak dlouho vlastně zkoumaný biologický lék působí a jak dlouho jeho účinky přetrvávají.
Mezi pacienty v placebové a mepolizumabové skupině nebyly zjištěny žádné signifikantní rozdíly v kvalitě života. To však nebylo podle lékařů překvapením, protože pacienti vstupovali do studie v dobrém klinickém stavu a v dávkování steroidů byla ponechána potřebná flexibilita.
Autoři studie poznamenávají, že jejich závěry neznamenají doporučení volit mepozulimab k terapii pacientů s akutními projevy onemocnění nebo nemocných, u nichž ještě nebyla nasazena kortikosteroidní terapie. Význam studie spočíval v demonstraci potenciálu mepolizumabu v klinické terapii pacientů s hypereozinofilním syndromem.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2008, strana A7
Zdroj: