Novinky v léčbě osteoporózy, působení a indikační spektrum bisfosfonátů
Podle mezinárodně schválené definice z roku 1993 je osteoporóza progresivní systémové skeletální onemocnění charakterizované malou kostní masou a postižením mikroarchitektury kostní tkáně, doprovázené následným vzestupem kostní fragility a sklonem k frakturám. Osteoporóza se stala nejen společenským a zdravotním problémem, ale hlavně problémem ekonomickým. Do roku 2040 se predikuje trojnásobné zvýšení případů zlomenin způsobených osteoporózou a stejné zvýšení nákladů na jejich léčbu. Osteoporóza je chronické metabolické onemocnění kostí, které může postihnout téměř celý skelet. Samotný úbytek kostní hmoty často není spojen s žádnými klinickými příznaky. Osteoporóze lze účinně předcházet a léčit ji, ale pro neexistenci časných varovných příznaků je zpravidla diagnostikována až tehdy, když dojde k první osteoporotické zlomenině. Léčba je tak bohužel zahájena až v pokročilé fázi choroby. Riziko úmrtí ženy na zlomeninu kyčle v 50 letech je stejné jako na karcinom prsu, tzn. 2,8 %. U mužů je riziko nižší, vyrovnává se až v 90 letech, kdy je shodné u žen i mužů, a činí 11 %. Gallupův ústav ve Spojených státech zjistil, že tři čtvrtiny žen ve věku 45–75 let se svým lékařem o osteoporóze nikdy nehovořily. Dokonce 41 % žen získalo první informaci o osteoporóze až v souvislosti s hospitalizací pro první zlomeninu. Největší klinický význam mají fraktury periferního a osového skeletu, které vznikají ještě v průběhu aktivního života. V souvislosti s osteoporózou se pozornost nejvíce soustřeďuje na fraktury proximálního femoru, obratlů a distálního předloktí (zápěstí). Prakticky všechny zlomeniny u starších osob jsou důsledkem osteoporózy. Většina zlomenin se zhojí bez následků (kromě kyčle a páteře), takže po období bolesti a omezení hybnosti se obnoví původní funkční stav. Některé zlomeniny bohužel způsobují dlouhodobé nebo i trvalé poškození, od bolestí a pohybových potíží až k deformitám páteře a postavy. Současně se zvyšuje závislost nemocného na pomoci druhých při vykonávání běžných denních úkonů. Omezení hybnosti může končit až upoutáním na invalidní vozík nebo trvalým upoutáním na lůžko. Je-li skelet osteoporotický, fraktury se mohou vyskytovat častěji i na mnohých jiných místech, včetně oblasti pánve, proximálního humeru, distálního femoru a žeber. Osteoporotické fraktury obratlových těl a předloktí jsou jistě spojeny s významnou morbididou, ale s nejzávažnějšími následky pro nemocné je spojena zlomenina v oblasti kyčle, u které se významně zvyšuje mortalita o 4–20 %, zvláště u starších žen a mužů. Pacienti se zlomeninami kyčle obsazují více než 20 % ortopedických lůžek ve Velké Británii, Skandinávii a jiných zemích. U žen po 45. roce znamenají fraktury kyčle vyšší počet obsazených nemocničních lůžek než u jiné běžné nemoci, včetně karcinomu prsu a diabetu. Roční náklady na hospitalizaci ve Švýcarsku ve spojení s osteoporózou představují 320 milionů eur. Například počet lůžko-dnů ročně představuje u osteoporózy 701 000, u chronické obstrukční plicní nemoci 891 000, u iktu 533 000, u infarktu myokardu 328 000 a u karcinomu prsu 201 000. Pokud zahrneme pouze ženy, pak je počet dnů hospitalizace z důvodů osteoporózy jednoznačně na prvním místě.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2004, strana 63
Zdroj: