Nové uši pro medicínu. Před 200 lety se svět dozvěděl o stetoskopu

O zvucích, které vydávají nemocné plíce, psali už před čtyřiadvaceti staletími Hippokratés a jeho současníci a přirovnávali je např. ke „chřupání bot na sněhu“ či „vrzání nové kůže“. O dva tisíce let později Robert Hooke, fyzik se zájmem o fyziologii (objevitel buněk), dokonce předpovídal vyspělou diagnostiku vycházející z poslechu zvuků, které vydává vnitřní „mechanismus“ člověka.

Hooke měl jedinou podmínku: ony hlasy těla musejí být slyšet tak dobře, aby se mezi nimi dalo rozlišovat. „Lékaři však tento ­Hookův sen dlouho naplňovali nedosti, toliko prostým přikládáním ucha,“ jak ironicky píše anglický lékař a spisovatel Richard Gordon, „najmě na kyprá ženská ňadra, přičemž tu a tam zapomněli, že nejsou v manželské posteli a upadli v této poloze do spánku.“ Ostatně kdo z našinců by neznal Menzelův film Postřižiny?

Zdaleka ne všechna pacientská prsa jsou ovšem taková, jakými byla obdařena Maryška sládkova, nehledě na to, že marodi, jak známo, se všelijak nelibě potí. Navíc dotýkat se takříkajíc naostro žen v eroticky exponovaných mís-tech zhusta představovalo pro obě strany mravnostní problém. A konečně, pokud byl pacient obézní, doktor skrze vrstvu tuku stejně neslyšel nic.

Inspirace dětskou hrou

Ony čtyři problémy s poslechem srdce a plic táhly hlavou doktoru René Laënnecovi, když se někdy na jaře 1816 pro-cházel v Louvru. Tam na dvoře hráli kluci prostinkou hru, kterou Laënnec znal z rodné Bretaně: jeden z hráčů přiložil ucho k dlouhé dřevěné tyči a bavil se poslechem zvuků, které vyvolával druhý hráč tím, že do opačného konce tyče škrábal nehty.

Když se pak vrátil na kliniku, čekala tam na vyšetření nesmírně otylá a prsatá dívka se srdečními problémy. Velmi drobný, nábožensky založený doktor automaticky sáhl po archu papíru, stočil ho do ruličky a tu přiložil pacientce na hruď.

Sám Laënnec ovšem na tento okamžik vzpomíná poněkud komisněji: „V roce 1816 se na mne obrátila mladá žena s generalizovanými příznaky srdečního onemocnění. Vzhledem k její tloušťce nebylo možné získat dostatečné infor-mace ani hmatem, ani poklepem, a pacientčin věk a pohlaví mi nedovolovaly vyšetřit ji přímým poslechem. Tehdy jsem si vzpomněl na relativně dobře známý akustický jev – totiž že přiložíte li ucho k jednomu konci dřevěné tyče, můžete zřetelně slyšet i zaškrábání špendlíku na konci druhém. I napadlo mě, že právě to by mi mohlo pomoci vyřešit onu ošemetnou situaci. Vzal jsem proto list papíru a svinul jej do tenké roličky. Poté jsem jeden její konec umístil na pacientčin hrudník, zatímco ke druhému jsem přiložil ucho. Byl jsem překvapen a potěšen zároveň, když jsem uslyšel tlukot pacientčina srdce mnohem jasněji a zřetelněji, než se mi to kdykoli předtím podařilo prostým přiložením ucha na pacientův hrudník.“

Laënnec svůj vynález nazval stetoskop (stethos je řecky „hruď“, skopein znamená „pozorovat“). Sám ovšem zprvu pro jeho využívání příliš neplanul. Po několika přednáškách v Akademii věd vydává v srpnu 1819 spis O zprostředkovaném poslechu čili Pojednání o diagnostice onemocnění plic a srdce založené především na tomto způsobu vyšetřování. Měl 900 stran ve dvou dílech a stál 13 franků, za tři franky navíc se přibaloval dřevěný steto-skop. V roce 1821 byla kniha přeložena do angličtiny, rok nato do němčiny.

Na vrchol

René Théophile Hyacinthe Laënnec se narodil roku 1781 v městečku Quimper na nejzápadnějším výběžku Bretaně. Když mu bylo šest, matka mu zemřela na tuberkulózu. Otec bohém svoji dcerušku a dva kluky rozdal příbuzným. René a mladší bratr Michaud (ten na TBC zemřel v sedmadvaceti) se tak ocitli u strýce Guillauma, vzdělaného a osvíceného lékaře v Nantes. Právě strýčkův příklad nakonec Reného zlanařil od techniky k tehdy méně prestižní medicíně. Začal ji jako čtrnáctiletý studovat na univerzitě v Nantes, avšak spouštěl se přitom i s matematikou, fyzi-kou, latinou, řečtinou, a dokonce i s flétnou, na kterou pak celý život rád a dobře hrál (a díky níž si vycvičil sluch k pozdějšímu naslouchání vnitřním zvukům lidského těla). Studia dokončil v jedné z největších pařížských nemocnic Charité, kde působil patrně nejvýznamnější francouzský lékař té doby – Jean Nicolas Corvisart (ten mimo jiné doplnil a zpopularizoval Auenbruggerovo dílo o poklepu).

Výuka prý tam probíhala dle hesla: „Čti málo, hodně se koukej a hodně udělej!“ To talentovanému studentovi vyhovovalo. První vědeckou práci publikoval počátkem roku 1802 a hned třetí z konce téhož roku měla světovou úroveň (první zdůrazňovala význam střevní výstelky pro zdraví a nemoc).

V roce 1803 získal Laënnec jedinou studentskou cenu za chirurgii; na slušné šaty pro předávání v Louvru se však musel zadlužit. Doktorem medicíny se stal v roce 1804, v témže roce si otevřel lékařskou praxi. V roce 1806 začal působit ve velké nemocnici v Neckeru (dnes součást Paříže), jejímž šéflékařem se stal roku 1816.

Roku 1822 je jmenován profesorem Collège de France, rok nato profesorem Charité. Takto ho viděl jeden z jeho studentů: „Laënnec byl malý vychrtlý mužík, který vypadal právě tak nemocně jako jeho pacienti trpící všemi mož-nými onemocněními srdce a plic.“ Vychoval mnoho lékařů, které naučil to, co předtím vyzkoumal sám: diferenciálně diagnostikovat bronchiekázii, pneumothorax, hemoragickou pleuritidu, emfyzém plic, plicní infarkt, plicní absces a další nitrohrudní nemoci.

V srpnu 1824 se stává rytířem Čestné legie. Koncem téhož roku se oženil. To už ale s jeho zdravím začalo jít z kopce.

Kdo s čím zachází…

Už na jaře 1798 Laënneca poprvé schvátilo dlouhotrvající horečnaté onemocnění doprovázené vyčerpaností a dýchacími problémy. Navzdory intenzivní léčbě projímadly se nakonec uzdravil. Ne však zcela. Zhruba po pěti letech, tedy od nějakých dvaadvaceti let, začal trpět pomalu ale jistě zhoršujícími se dýchacími potížemi. Úporně je považoval za astma, přestože matka i bratr mu mladí zemřeli na „bílý mor“. Tak se tehdy lidově říkalo nemoci od-borně zvané ještě po hippokratovsku phthisis pulmonum (fthino je řecky „ubývat“, tedy plicní úbytě). Laënnecův sebeklam je o to paradoxnější, že se časem vypracoval v největšího znalce této hlavní metly Evropy 19. století; ostatně věnoval jí plných dvě stě stran své knihy o zprostředkovaném poslechu.

A také jí de facto dal dnešní název. On totiž už v počátcích své badatelské kariéry objevil při pitvě v plicích zemře-lých ftiziků zvláštní uzlíkovité útvary, které nazval tubercula, latinsky „hrbolky“. (Právě na základě toho zavedl po roce 1830 würzburský internista Johann Lukas Schönlein pro nemoc jméno „tuberkulóza“.)

Porovnáváním svých poznatků s nálezy při pitvě Laënnec mimo jiné prokázal, že tuberkuly jsou známkou téže choroby bez ohledu na to, zda se nacházejí v plicích, střevech, játrech či mozku. Ftízu považoval za jakýsi neléčitelný zhoubný nádor a prohlašoval, že není nakažlivá. V tomto přesvědčení vyšetřil stovky kašlajících pacientů napřed pouhým uchem, poté alespoň stetoskopem.

Když 6. srpna 1818 dopsal svou slavnou knihu, zkolaboval. Diagnostikoval si taedium vitae – dobový ekvivalent dnešního nervového vyčerpání. Dva roky odpočíval ve své bretaňské usedlosti Kerlouarnec (bretaňsky „Liščí kout“).

V dubnu 1826, kdy šlo do tisku její druhé vydání, se Laë­nnecovo zdraví prudce zhoršilo. Mohla za to neustálá tvrdá práce, manželčin potrat a neúprosné zhoršování jeho dýchacích potíží. Teď už si musel přiznat, že má tuberku-lózu. Bolesti na prsou a horečky se stupňovaly. Začal vykašlávat kousky odumírajících plic.

Laënnec sepsal závěť a 30. května odjel do milované Bretaně. Pomoci už mu však nebylo. Třináctého srpna 1826 kolem třetí odpoledne se naposledy probral z deliria. Podíval se na svou ženu mlčky sedící u lůžka, s námahou se po-sadil, pomalu si sejmul z prstů prsteny a položil je na stolek vedle. „Sundavám je proto,“ řekl sotva slyšitelně, „protože mi tuto službu bude muset brzy stejně někdo prokázat. Chci ho tak ušetřit bolestného úkolu.“ O dvě hodiny později byl mrtev.

Pohřben je na místním hřbitově. Stetoskop, tu „nejcennější součást svého dědictví“, odkázal synovci lékaři, který s nimi bydlel.

V roce 1828 o něm Glasgow Medical Journal napsal: „Nikdo se neodváží popřít, že vytvořil nejucelenější dílo o onemocněních hrudníku, jež kdy existovalo v jakémkoli jazyce.“

Znak lékařského stavu

První Laënnecův stetoskop tvořil dřevěný tubus délky cca 22 cm a průměru cca 3,5 cm. Kvůli lepší přenosnosti sestá-val ze dvou částí, které se spojovaly sešroubováním. Francouzi zůstali věrni cylindrickému tvaru hůlky celé 19. století. Jinde se vyvíjel. Na konci první poloviny 19. století se objevil monoaurální flexibilní stetoskop s gumovou hadičkou, pár let poté stetoskop biaurální, koncem století pak stetoskop s membránou, tedy fonendoskop. Hadicový steto-skop/fonendoskop se pak svorně dělil o roli „odznaku lékařského stavu“ s čelním zrcátkem (zavedeným do medicíny ve třetí čtvrtině 19. století lékařem českého původu Janem Nepomukem Čermákem).

Zdroj: MT