Nové poznatky mění naše představy o fungování mozku

O nejnovějších poznatcích o mozku, ale i o tom, jak se na jeho fungování podílejí moderní informační technologie, jsme si povídali s prof. MUDr. Jiřím Horáčkem, Ph.D., z Národního ústavu pro duševní zdraví (NUDZ). Ten se vedle výzkumu funkčních zobrazení mozku pomocí magnetické rezonance, EEG a pozitronové emisní tomografie zabývá i neurobiologií schizofrenie a deprese, mechanismem účinku antipsychotik a psychedelik, modelováním aktivity nervové tkáně a behaviorálním působením psychoaktivních látek.

• V rámci projektu Laboratoř mysli jste nedávno vystoupil s přednáškou Struktura mozku a architektura mysli, která vzbudila velkou pozornost…

Snažil jsem se v ní shrnout několik základních novějších přístupů k otázce, jaká je souvislost mezi našimi vnitřními stavy – myslí a fungováním a strukturou mozku. Ačkoli tento problém je do značné míry stále nevyřešen, během posledních dvaceti let se v neurovědách událo několik zásadních posunů cílících na systémovou úroveň mozku člověka a jeho vztahu k mysli. Jedná se například o představu, že mozek nefunguje jako soubor funkčně specializovaných regionů, ale jako komplexní síť navzájem propojených oblastí. Ze snahy po lokalizaci jednotlivých funkcí mozku do gyrů, laloků apod. jsme se dostali do období, kdy se snažíme identifikovat roli jednotlivých propojených sítí, které jsou makroskopické a zahrnují vcelku vzdálené oblasti. Moderní metody nám již nyní umožňují porozumět tomuto typu organizace. Velký pokrok se pak udál v metodikách hodnotících strukturu těchto sítí, používá se k tomu např. teorie grafů, která hodnotí, jak jsou tato vzájemná propojení efektivní. Jinak řečeno, studujeme, jak může být v mozku dosaženo co největšího propojení s co nejmenšími náklady, v tomto případě s co nejmenším počtem synapsí, které propojují jednotlivé populace neuronů. Poslední část přednášky se týkala teorie predikční chyby, což je jedna z novějších teorií objasňujících, jak náš mozek z reality selektuje to, co je pro něj důležité, a jak na tom pak staví obraz naší skutečnosti. Tato teorie nám tedy říká, jak nervový systém vytváří základní komponenty reality, kterou vnímáme jako přítomnost, jako náš svět…

• To jsou tedy nejnovější poznatky na poli výzkumu mozku?

Ano nejvýznamnější poznatek je, že jsme opustili představu, že nějaké funkce, jako vnímání, jazyk, emoce, myšlení apod., je možné lokalizovat do určitých regionů v mozku. Nyní se snažíme je lokalizovat a najít funkční korelát na úrovni propojených sítí. A to je bezpochyby to nejdůležitější. A jak jsme k tomu došli? Zejména díky zobrazovacím metodám, jež jsou schopny lépe snímat daný biosignál, který potom třídíme a hledáme v něm funkční vztahy. Současně pomohly matematické metody, které umožňují tato propojování oblastí do specializovaných systémů vůbec hodnotit.

• Jak vidíte českou společnost v souvislosti s psychiatrií ve srovnání s tou před dvaceti či třiceti lety?

Ve srovnání s minulostí určitě došlo k pozitivnímu posunu. Míra stigmatizace našich pacientů je menší, stačí se podívat deset let zpátky. Pozitivní je i to, že spousta práce, která byla dříve jen na psychiatrech, a to nejen diagnostika, ale i terapie, se u řady psychických poruch posunula směrem blíž k pacientům, tedy do ambulancí praktických lékařů. Ti jsou dnes lépe proškoleni, problematice dobře rozumějí a řadu našich klientů je možné zaléčit již u nich. To je pozitivní trend hlavně proto, že pacientů s duševními poruchami, kteří potřebují nějakou intervenci, je tolik, že to psychiatři nemohou zvládnout ani teoreticky. Odhaduje se, že až do deseti procent populace trpí např. úzkostnými poruchami, dalších více než deset procent depresivní poruchou atd.

• Přibývá lidí trpících psychickými poruchami?

U hlavních psychiatrických diagnóz, jako jsou velké deprese, bipolární afektivní poruchy či schizofrenie, se počet nemocných nemění. To, že jich přibývá, je mýtus. Mírný nárůst nastal v oblasti úzkostných a neurotických poruch, což je dáno především dostupnější diagnostikou. Počet duševně nemocných nejlépe koreluje s počtem psychiatrů – někdo poruchy prostě musí diagnostikovat a dávat je do statistik. S tím, jak se mění svět, samozřejmě přibývají i nové problémy, což se odráží ve zmíněné oblasti úzkostných a neurotických poruch a ve vzniku nových problematik, jako je gambling či závislost na internetu. To jsou fenomény, jejichž největší dopad psychiatrii teprve čeká.

• Moderní technologie jsou dnes nedílnou součástí výchovy dětí. Co je z vašeho pohledu přínosnější pro zdravý vývoj mozku u dítěte – nechat jej přirozeně se vyvíjet, nebo jeho vývoj nějak stimulovat?

Neřeknu nic nového – cesta by měla být někde mezi tím. Dětský nervový systém potřebuje hodně stimulů, a když je nedostává zvenčí, tak si je vyhledá sám. Vlastností dětí je zvědavost a hra, což vlastně není nic jiného než čerpání stimulů a hledání a učení se strategiím, které později bude v dospělosti aplikovat. Stimuly jsou pro vývoj dětského mozku jednoznačně potřeba. Otázka je, jak by reálné a počítačem zprostředkované stimuly měly být nakombinovány, tedy třeba kolik by v nich mělo být přímých sociálních i fyzických interakcí s vrstevníky. Současně jak zkušenost, tak informace, které čerpáme, by měly být spojeny s pohybovou aktivitou. Paměť totiž úplně jinak funguje, když je expozice k informaci doprovázena motorickou aktivitou. Není‑li, nevíme zatím, co to udělá. Dopady toho, že děti od mala sedí u tabletu a počítače, je dnes těžké předvídat, ale každopádně v odborné literatuře sílí hlasy, které varují a jsou skeptické např. i k možnostem přílišného využívání tabletů a počítačů ve vzdělávání. Problému by se společnost měla věnovat na seriózní bázi dat a vědecké evidence.

• Naopak co se týče starší generace, co by měli senioři dělat, aby si co nejdéle udrželi kognitivní vitalitu?

Požadavky u stárnoucího mozku jsou překvapivě úplně stejné jako u rozvíjejícího se mozku. Zpomalit neurodegenerativní proces lze stálou mírnou kognitivní zátěží, snahou zpracovávat co nejvíce informací, to by mělo být provázeno adekvátní fyzickou aktivitou. Právě tak jsou dnes koncipovány moderní programy kognitivní rehabilitace a remediace pro seniory. Z hlediska rehabilitace u seniorů, kdy jde o udržování kognitivních funkcí, počítačové technologie asi sehrají obrovskou a pozitivní roli, a to ještě za našeho života.

Například nedávno jsem byl přítomen podávání projektu na využívání chytrých brýlí, což je displej chytrého telefonu, který má člověk neustále na očích – ještě nevíme, jestli se tato technologie vůbec uchytí. Je vysoce pravděpodobné, že zvýšené množství přijímaných informací dané tím, že obohatíme realitu (např. na displeji brýlí), by mohlo výrazně oddálit nástup různých kognitivních poruch spojených se seniem.

Takže kdybychom dnes měli někomu doporučit informační technologie, tak spíše osobám vyššího věku než malým dětem. Nicméně to je spojeno s množstvím problémů. Nejenže se senioři musejí s novými technologiemi nejprve seznámit a naučit pracovat. To je na rozdíl od dětí výrazně složitější, a musí na ně v první řadě myslet výrobce i software. Nečekanou překážkou pro seniory v používání tabletu může být prostá velikost písma, rychlost ťuknutí, nebo vůbec držení tabletu, aniž by se dotýkali obrazovky, atd. Tyto technologie jsou bohužel vyvíjeny pro mladé lidi, nebo dokonce míří přímo na děti a dospívající. Zde se otevírá prostor nejen pro vývojáře, ale také pro státní regulační orgány.

• Na lednovém psychofarmakologickém kongresu byla velká pozornost věnována i psychedelikům. Jak vidíte jejich budoucnost a možné přínosy pro naši psychiatrii?

Psychedelika byla v hledáčku výzkumu vždy. To, co dnes vypadá a možná i je trochu renesance zájmu o tyto látky, má hned několik motivací. Zaprvé, celá řada léků na psychózu má přesně opačný receptorový profil než psychedelika. To nám lépe umožňuje porozumět tomu, jak vlastně psychóza vzniká. Druhým důvodem je, že jde o relativně jednoduché nástroje, které nám mohou pomoci porozumět tomu, jak náš mozek i za normálních fyziologických podmínek integruje informace a vytváří z nich mapu reality, která tvoří náš vnitřní svět. Třetí oblastí, která je klinicky nejzajímavější, je, že se ukazuje, že některá z psychedelik mohou navodit neurobiologické změny, které jsou velmi podobné tomu, co navozují antidepresiva za jeden měsíc. Avšak psychedelika to navodí velmi rychle, třeba v hodinách nebo ve dnech. Takže třetí oblast se v rámci výzkumu týká využití psychedelik nebo látek od nich odvozených v terapii deprese nebo ve vývoji tzv. rychlých antidepresiv, která normalizují náladu bezprostředně, nikoli až za měsíc, jak je u dostupných antidepresiv zatím běžné.

• Získali jste ocenění za vědeckou reakci na aktuální problémy týkající se migrační krize. Můžete přiblížit, o jaký projekt se jedná?

Jde o sérii studií probíhajících v NUDZ, kde se nezabýváme pouze psychiatrií, ale i neurovědami v širším kontextu – a máme zde i skupinu věnující se neuroestetice. Ve zmíněné studii si kolegové pod vedením doc. Kesnera položili otázku, čím se liší lidé, kteří mají vysoce xenofobní postoje k uprchlické krizi, a lidé, kteří mají nízkou míru xenofobie a pozitivní přístup k uprchlíkům. Zjišťovali jsme, jak se liší jejich aktivita mozku v okamžiku, kdy jsou exponováni dokumentárním fotografiím této problematiky. Studie byla naší reakcí na polarizaci pohledu české populace na tento fenomén. Závěry jsou mimořádně zajímavé a již brzy s nimi bude odborná veřejnost podrobně seznámena. Ve zkratce lze říci, že to, čím se tyto dvě skupiny liší, není vyšší míra agrese nebo empatie, což patřilo mezi hypotézy. Jedná se ale o daleko gracilnější parametr – schopnost považovat někoho jiného za součást vlastní skupiny. Hranice toho, zda někoho považujeme za sobě blízkého, tedy za člena mé vlastní skupiny, má každý nastaveny asi jinak a zatím se zdá, že právě tento parametr je tím hlavním, který odlišuje lidi s vysokou a nízkou mírou xenofobie. Takže zatímco lidé, kteří vítají uprchlíky, mají pro členy „vlastní skupiny“ široké hranice, ti, kteří jsou striktně proti migraci, považují za součást své skupiny jen menší část lidí. Tento poznatek může hrát pochopitelně velmi důležitou roli v prevenci některých negativních společenských jevů.

• Čím dalším se v NUDZ ještě zabýváte?

Náš ústav byl otevřen před dvěma lety díky fondům EU. Jsme jediné referenční pracoviště v ČR pro oblast duševního zdraví. Tuto problematiku pak zkoumáme v plné její šíři – od molekulárněbiologických mechanismů vzniku psychických poruch až po klinickou péči a epidemiologii duševních poruch. Klinická část našeho ústavu (lůžka, stacionáře a ambulance) může představovat vzor pro to, jak by psychiatrie měla vypadat – jak by nemoc klientů měla být diagnostikována, za jakých podmínek a jak dlouho by měli být pacienti hospitalizováni atd. Důležitou roli má NUDZ samozřejmě ve výzkumu a „produkci“ vědeckých výsledků. Zcela zásadní je pak role NUDZ v právě probíhající reformě psychiatrické péče. Máme u nás velkou výzkumnou skupinu, která se věnuje psychiatrické epidemiologii, plánování a strategii poskytování péče o duševní zdraví. Tato skupina připravuje podklady pro vlastní reformu, jejímž cílem by měla být efektivnější a méně stigmatizující léčba, která pokud možno nepoškozuje nemocného. Doba hospitalizace se ve všech vyspělých státech víc a víc zkracuje. Důvodem je to, že čím déle hospitalizace trvá, tím obtížnější je návrat do běžného života, tedy vlastní prognóza. Jde o jasně prokázaný fakt. Problém probíhající reformy v ČR spočívá v tom, že její realizátoři se snaží zohlednit řadu politických a strategických faktorů a musejí odolávat tlakům nejrůznějších zájmových skupin. Na vlastní odborné argumenty pak již nezbývá tolik prostoru, což je pochopitelně velmi znepokojivé.

Úspěch celé reformy spočívá ve správných odpovědích na otázky typu: kolik má být psychiatrických lůžek na 100 000 obyvatel, jaká má být jejich struktura, jaká má být střední délka hospitalizace, jak zajistit dostupnost psychosociální podpory v odlehlejších oblastech atd. Jde o věci, které musí odhadnout na základě vědecké evidence velmi erudovaný tým optimálně se zahraničními zkušenostmi, a mělo by být vcelku jedno, co si o tom který politik (nebo v horším případě lobbista) myslí či nemyslí. Jde o výsostně odborné otázky, na jejichž správném řešení závisí nejen osud celé nákladné reformy, ale především osudy tisíců našich klientů.

Zdroj: