Nové časné indikátory sepse?
V praxi nejčastěji používané globální ukazatele sepse/hypoperfuze (porucha vědomí, tachykardie, hypotenze, oligurie, zhoršený kapilární návrat, deficit bazí, metabolická acidóza, elevace laktátu či pokles saturace centrální žilní krve) jsou relativně pozdními známkami a v čase jejich nálezu lze již téměř s jistotou předpokládat určitý stupeň orgánové dysfunkce.
Přesto sepse vede v organismu k detekovaným změnám vnitřního prostředí již řádově během minut, ke změně většiny známých parametrů dochází v řádu hodin po infekčním inzultu. Hledání nových, časných a spolehlivých indikátorů tkáňové hypoperfuze proto bylo, je a bude předmětem řady studií, přičemž přednost je dávána jednoznačně ukazatelům regionální hypoperfuze. Vyšetření moči s cílem časné detekce sepse není zatím v rutinní praxi běžně prováděno, i když například vyšetření albuminurie je považováno za slibný a relativně jednoduchý indikátor tíže stavu pacienta. ledviny jsou totiž cílem patogenetických mechanismů sepse již v jejích velmi časných stadiích, recentní experimentální studie prokazují nejvyšší koncentrace zánětlivých cytokinů v ledvinách již za několik hodin od vzniku sepse. Exprese renálních vasoregulačních molekul například dosahuje maxima za šest hodin od vzniku sepse. Ve stadiu klinických zkoušek je sledování molekuly NGAl (neutrophil gelatinase‑associated lipocalin) v moči, jejíž zvýšená koncentrace již za tři hodiny po skončení srdeční operace s vysokou mírou spolehlivosti predikuje rozvoj akutní renální dysfunkce v dalších dnech. Míra spolehlivosti NGAl v ultračasné detekci septických nemocných s vysokým rizikem akutního selhání ledvin však musí být ještě prokázána. Práce Fencla a kol. (Fencl M. et al., Anest. intenziv. Med.,2007;18,č. 1:40–44), která sledovala časné změny biochemických hodnot moči a krve u experimentálního modelu sepse, je zajímavá minimálně ze dvou důvodů. Tím prvním je signifikantní průkaz poklesu pH moči a snížení odpadu natria močí již v časných stadiích sepse, nález zasluhující pozornost i přesto, že v práci použitá metodika nemůže spolehlivě vyloučit případné jiné příčiny ovlivňující složení moči. Druhým důvodem je opakované připomenutí nám všem, že ani tzv. stabilita klinického stavu nevylučuje ve stejném okamžiku existenci probíhajících závažných stavů, na jejichž konci může být ireverzibilní orgánové selhání. Absence signifikantních změn středního tlaku a diurézy v průběhu rozvoje sepse v práci Fencla a kol. tento koncept jasně podporuje. Navzdory některým metodickým připomínkám k protokolu, zejména absenci kontrolní skupiny, lze autorům k výsledku gratulovat a přát si, aby experimentální data byla potvrzena v klinických studiích.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2007, strana A5
Zdroj: