Noční můra
Z mobilu se ozve chlácholivě automat: “Dobrý den. Dovolali jste se na tísňovou linku. Pro komunikaci v češtině stiskněte jedničku. If you like to speak…”
Píp, můj zachránce zmáčknul jedničku. Po krátkém zvonění se ozve lidský hlas.
Operátorka: “Dobrý den, tísňová linka. Ještě než začnete mluvit, musím vás upozornit, že jste se dovolal mimo síť svého operátora…”
“Můžete poslat sanitku do Legerových sadů…,” přeruší ji dobrý samaritán.
Operátorka: “Jste si jist, že potřebujete sanitku?”
Samaritán: “Já ne, ale nějaká stará bába tady leží v parku.”
Operátorka: “Není ožralá?”
Samaritán: “Říká, že ne.”
Operátorka: “Můžete mi ji dát k telefonu?”
Samaritán: “Vypadá, že nemůže dýchat, a drží se za hruď.”
Operátorka: “Asi se snaží o vaše sympatie. Zeptejte se jí, jestli má zdravotní pojištění.”
S námahou přikyvuji.
Samaritán: “Říká, že jo.”
Operátorka: “Pokud chce soukromou sanitku s příplatkem, může tam být během pěti minut…” Horečně přikyvuji.
Operátorka: “…nebo městskou sanitku, a ta by tam mohla být tak během půl hodiny.”
“Soukromou!” přeruší ji dobrý samaritán.
Operátorka: “Buďte tak laskav a zjistěte, jestli má u sebe 500 korun nebo platební kartu. Platí se dříve, než ji naloží na nosítka.”
Z posledních sil ukazuji na kabelku. Samaritán se mi prohrabuje v peněžence, vytáhne tisícovku a strčí si ji do kapsy. Peněženku mi vrací zpátky do kabelky. Za to, jak se snaží, bych mu dala i víc.
Samaritán: “Jo, má tam dost i na regulační poplatky.”
Operátorka: “Dobře, posílám sanitku. Než přijede, zeptejte se jí, jestli chce jít do fakultní nemocnice na Karláku – moment, tam ne, tam teď renovují záchody a sprchy. Ale může jít na Bulovku, ale mezi námi, to bych jí neradila, je to akciovka a proslýchá se, že ji kupuje Hilton a bude z toho hotel. Prý mají některé pokoje vynikající výhled na město.”
Zdáli slyším houkání sanitky.
Samaritán se ptá: “Tak kam ji mají tedy odvézt?”
Operátorka: “Zeptejte se, jakou politickou stranu volila? Lenka Petrášová včera říkala v televizi, že Vojenskou nemocnici teď kupuje doktor Rath pro KDU-ČSL… a tý holce můžete věřit.”
Z posledních sil chrčím: “GHC.”
Operátorka: “Slyšela jsem dobře? GHC? No ne? Dáma je zhýčkaná… Ale tam se dnes sanitka nedostane. Celá ulice je uzavřena Poslanec Hovorka tam vede demonstraci proti soukromým klinikám!”
Mezitím se rozlítly dveře sanitky, která zacouvala až k mým nohám, a spolu s doktorem z ní vyskočí hubený Tomáš Cikrt. Všichni stojí kolem mě a z výšky se na mě dívají. Chci jim říct, že je mi fuk, kam mě odvezou, ale ať už něco dělají…
Najednou mám kolem sebe tmu a necítím žádnou bolest. To umírání je lehčí než jsem čekala, ale i tak jsem zpocená a třesu se. Trvá mi pár vteřin, než si uvědomím, že jsem doma v posteli. Pouštím televizi. Je jasné, že dlouho neusnu, a slibuji si, že ode dneška už nebudu nikdy, nikdy před spaním koukat na televizní zpravodajství. Jenom na detektivky.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana B2
Zdroj: