Neztratil jsem se, jen jsem se rozhlížel

Nějakou dobu o vás nebylo slyšet, kam jste se ztratil?

Po dvaceti letech intenzivní práce jsem si vybral něco jako „sabbatical year“, který ovšem trval jen asi půl roku. Pracoval jsem jako konzultant pro některé kraje, hodně jsem cestoval, soukromě i profesně. Zúčastnil jsem se několika zajímavých kongresů o managementu zdravotnictví. Získal jsem další informace o tom, jak funguje zdravotnictví ve světě a kam se řízení zdravotnické péče ubírá. Ale také jsem si ve Francii pronajal loď, na které jsme pak s mým otcem jezdili po kanálech Burgundska mezi vinicemi, a oslavili tak jeho pětasedmdesáté narozeniny. Možná poprvé v životě jsme měli příležitost spolu v klidu strávit  týden. Povídali jsme si o jeho i mém dětství – na něco takového jsme vlastně nikdy neměli a asi už nebudeme mít čas. Celkově to byla příležitost nadechnout se a utřídit si některé myšlenky. Škoda, že toto období netrvalo déle. Vřele takový mezičas každému doporučuji, málokomu je však umožněno si ho dopřát.

Co z takového urovnání myšlenek plyne?

Pokud jde o naše lokální podmínky, je škoda, že reforma, kterou připravil tým ministra Julínka, nepokračuje v tom rozsahu, jak bylo původně zamýšleno. Když sledujete problémy, které řeší vyspělé státy v Evropě i v zámoří, je až překvapivé, jak podobné si jsou. To, jak byla reforma připravena, odpovídalo na mnoho z nich. Tak jako všude v demokratickém  světě, i u nás jsou volby moc často. Je proto nutné dělat jednoduchou politiku, u které je naděje, že ji volič pochopí. To je obecné pravidlo demokracie, nedokážete-li získat pro myšlenky širokou podporu, je velmi složité je realizovat. Prezentace konceptu mohla být připravena jinak. Nepodařilo se dostatečně zřetelně a srozumitelně říci: ano, budete platit více, ale budete za to mít také toto a toto. Podobně jako u důchodové reformy, i zde jde o rozhodnutí, která ovlivní vývoj v dlouhém horizontu. I proto mi chybí větší snaha o dosažení celospolečenského konsensu. Nelze to řešit jen v rámci koalice. Demokracie je silnější, než jsme si dovedli představit, bez vůle společnosti nejde prosadit nic.

A pokud odhlédneme od našich lokálních podmínek?

Celý svět nyní čelí dvěma trendům. Na přelomu století, a to poprvé v celé historii, si již ani ta nejbohatší společenství nemohla dovolit zaplatit všem všechnu péči, která je možná a ze které by měli pacienti všechny výhody současného pokroku. Nástup neuvěřitelně drahých technologií prostě nelze ufinancovat. Tento rozpor už bude nadále trvat. Navíc se prohlubuje tím, jak se lidský život prodloužil a dále se prodlužuje daleko za hranici reprodukčního věku. To znamená, že lidé jsou běžně třicet až čtyřicet let chronicky nemocní. Od určitého okamžiku všichni musejí být nějak sledováni a nějak léčeni. To je situace, na kterou vůbec nejsme připraveni.

Ta základní otázka tedy zní, jak alokovat omezené zdroje?

Ano. Čeká nás změna celého nazírání na financování medicíny. Budeme muset přijmout fakt, že veřejné zdravotnictví nemůže být zodpovědné za veškerou péči. Bude nutné rozlišit medicínu život zachraňující, medicínu život prodlužující a medicínu život zpříjemňující, kdy již veřejné pojištění nebude muset stačit. A může se stát, že třeba náhrada kyčelního kloubu bude patřit do té třetí kategorie. Chceme-li mít špičková traumacentra, velmi dobrou onkologickou léčbu a široce dosažitelnou moderní péči o pacienty s infarktem myokardu a cévní mozkovou příhodou, tak možná nemůžeme ze společných peněz hradit výměny všech bolavých kloubů. Není však mnoho lidí, kteří mají zájem na tom, aby se tyto věci otevřeně pojmenovaly a definovaly. Ve zdravotnictví se pohybuje hodně peněz a rozkrývaní toku těchto prostředků ukazuje, kde všude jsou černé díry.

Jak je na tom v tomto směru české zdravotnictví ve srovnání s jinými státy? 

Přece jen jsme přijali některá opatření, která nás posunula správným směrem. Řadil bych sem například některé kroky ministra Davida Ratha, které zvýšily příjmy či snížily výdaje zdravotních pojišťoven, nebo zavedení poplatků a zahájení tlaku na konkurenci pojišťoven a jejich zdravotních plánů, jež prosadil Tomáš Julínek. Naše zdravotnictví v mezinárodním srovnání patří k těm nejefektivnějším. Český občan má vzhledem k množství peněz, které vynakládá, dobrou dostupnost péče i její dobrou kvalitu. Stále k němu ale zdravotníci  nepřistupují jako ke svému klientovi. Také úroveň prostředí, v němž se pacient pohybuje, je velmi často nedůstojná.

Pracoval jste jako špičkový manažer ve státem řízené organizaci i v soukromé společnosti. Jaký je mezi tím rozdíl?

V soukromém sektoru jste méně závislí na momentální politické situaci. Za dobu, kdy jsem řídil pražskou Nemocnici Na Homolce, jsem poznal dvanáct ministrů zdravotnictví. Sledovat všechny změny, které tato fluktuace přinášela, bylo únavné. I to byl jeden z důvodů, proč jsem Homolku opustil. Hlavní problém byl, že každý nastupující nový ministr neměl rád svého předchůdce, a to i pokud byli oba ze stejné strany. Jen málokterý odolal pokušení vyměnit na ministerstvu většinu klíčových lidí. Pokud jsem chtěl udržet kontinuitu pro organizaci, za kterou jsem byl zodpovědný, nemohl jsem se na žádného z ministrů příliš vázat, protože by se to okamžitě po další změně vymstilo mně i nemocnici.

To ovšem neznamená, že by v privátním sektoru nebylo politikaření. To samozřejmě existuje, ale dá se zvládnout daleko jednodušeji. A druhý velký rozdíl je v tom, že ve státem řízené organizaci obtížněji motivujete lidi. Vzpomínám si, jaký rozruch vzbudilo, když jsme na Homolce primářům a dalším klíčovým pracovníkům přidělili služební auta. Něco takového je přitom v soukromé společnosti zcela normální.

Sledujete alespoň zpovzdálí zdravotnická zařízení, která jste vedl? Vidíte před nimi nějaké hrozby?

Hrozba je v této souvislosti silné slovo. Obě tyto instituce mají jasnou dlouhodobou vizi, kterou se řídí. Pro Homolku bude samozřejmě obtížné stále znovu a znovu dokazovat, že je na špičce vývoje. Pro Agel se nyní situace mění, protože se z regionální společnosti stala holdingovou společností s působností v řadě regionů České a Slovenské republiky. Mimo to má Agel v některých regionech nebo oblastech činnosti důležité postavení, a to s sebou přináší kvalitativní změnu zodpovědnosti.

Jak se dá podle vašeho názoru v českém zdravotnictví ekonomicky přežít, případně generovat zisk?

V podstatě třemi způsoby, které mohu dokumentovat na příkladech z osobní zkušenosti. Tím prvním je zmiňovaná Nemocnice Na Homolce. Zabývá se vysoce specializovanou, moderní – Američané by možná řekli „sexy“ – medicínou. Nabízí metody a postupy, o kterých se třeba teprve začíná mluvit. Je to dobře placené, získáváte poměrně velkou marži, ale také čelíte značnému riziku. Jak jsem již naznačil, musíte být pořád inovativní, nebo vás ostatní předběhnou.

Příkladem druhého způsobu je řetězec Agel. Ten svou konkurenceschopnost staví na úsporách z rozsahu a sjednocení procesů. Vždy, když se dá dohromady nějaká skupina subjektů, dají se najít synergické efekty. Při tomto přístupu není sice marže tak velká, ale je daleko stabilnější a dlouhodobější.

Třetí cestou je péče o chronicky nemocné – jak jsem již řekl, přibývá jich a je třeba se o ně postarat a hledat efektivní léčebná schémata. To by mohlo být pole působnosti, na kterém se bude efektivně pohybovat společnost, ve které pracuji nyní. Prostor, který se zde otevírá, je obrovský. Marže je sice nejmenší, ale minimální je také nejistota.

A co následná lůžková péče?

Jsem šťastný, že se toto téma konečně otevřelo. S medicínou a zdravotnictvím to ale nemá mnoho společného. Je to normální sociální problém, který prostě musíme řešit. V americké Pensylvánii jsem navštívil komplex zařízení, která se zabývala životem starších lidí. Jednotlivé části na sebe plynule navazovaly a předávaly si mezi sebou seniora tak, jak mu ubývalo soběstačnosti. Na začátku byl dům s garsonkami, kde lidé žili téměř samostatně, jen s minimální asistencí, na konci něco, co se u nás nazývá LDN, kde bylo možné poskytnout i terminální péči. Bylo mi divné, že všechno je v jednom parku. Vysvětlili mi, že ti lidé se nebojí ani tak smrti, jako toho, že zůstanou bez pomoci. A takové uspořádání je toho strachu zbavovalo. Kulturní šok pro mě byl, že se zde pamatovalo třeba na zvěřinec, kde mohla být domácí zvířata klientů. Vyspělé země to již mají vyřešené, my takto zatím nepřemýšlíme, lidé, kteří nejsou produktivní, jako by neexistovali.

Jak je podle vás pro rozvoj zdravotnických zařízení limitující nedostatek vhodného personálu?

U sester si myslím, že stále jde o problém, kterému čelí hlavně Praha. Přiznám se, že u lékařů mne překvapilo, jak obtížné je získat specialisty některých oborů – anesteziology, praktické lékaře, radiology. V jisté chvíli bylo v České republice lékařů až příliš. Stále jich je dost, ale zdravotní péče se neustále rozšiřuje a oni mají před sebou široké možnosti. To se dostáváme k úplně jinému tématu. V současném systému zdravotnictví nehrají jednotlivé složky tu správnou roli – já stoprocentně souhlasím s tím, že vytvořit soukromé zdravotní pojišťovny, které budou pracovat s veřejnými prostředky, je rizikové. Stejně tak je rizikové svěřit peníze soukromé bance. Určitě by to ale přineslo větší zájem pojišťoven o organizaci zdravotnictví. Zatím je to moc nezajímá a nestarají se o to, že plno věcí platí zbytečně nebo naopak neplatí vůbec.

Jak to souvisí s nedostatkem některých specialistů?

Pak by se třeba velmi rychle zjistilo, že zde spousta lékařů dělá nadbytečnou práci a při efektivnějším řízením by mohli dělat něco jiného.

Není to i tím, že až příliš často dělají naši lékaři práci, kterou jinde dělají sestry, a sestry plní mnohé povinnosti, kterých by se mohli ujmout sanitáři?

Jistě, je to tím, že u nás jsou rozdíly v platech mezi jednotlivými skupinami zdravotníků relativně malé. Na Západě je plat lékaře někdy řádově vyšší než plat sestry. Lékař je natolik drahý, že cokoli, co může udělat někdo jiný, také někdo jiný udělá. A práce sestry je zase podstatně dražší než práce sekretářky, tak tam ty sekretářky na odděleních prostě mají. U nás je lepší používat i pro administrativní práci sestru, protože odborné souvislosti pochopí rychleji.

Mimo jiné působíte jako předseda správní rady CMC Graduate School of Business v Čelákovicích. Služby, které tato škola nabízí, rozhodně nejsou levné. Školné za několikaměsíční kursy se pohybuje v řádu desítek tisíců. Mnoho lidí napadne otázka: Nejsou to vyhozené peníze?  

Mohou to samozřejmě být vyhozené peníze. Je na personální politice příslušné instituce, aby se k takovému studiu dostal ten, kdo ho dokáže využít. Teď na podzim budeme otevírat ve spolupráci s McGill University z Kanady MBA program v češtině přímo pro manažery ve zdravotnictví. Velmi se na to těším. Mezi přednášejícími jsou vysokoškolští profesoři, lidé z praxe, konzultanti. Připravujeme doplňující anglickou terminologii, jeden blok je věnován novinkám v klinické medicíně pro nezdravotníky… Chceme zužitkovat většinu zkušeností, které jsme ve vzdělávání zdravotnických manažerů v CMC Čelákovice zatím získali.

Nekontaktovali vás během uplynulých měsíců i firmy působící mimo zdravotnictví?

Já bych asi neměl zájem. I když vlastní praxi v medicíně nevykonávám snad už patnáct let, pokud jsem se něco naučil, tak jsou to specifické věci související se zdravotnictvím. Považoval bych za škodu to nevyužívat.

Zdroj: