Nezapomínejme, že emoce jsou nemoce

„Emoce jsou nemoce.“ To mě naučil téměř před půlstoletím Zdeněk Dytrych, ke kterému jsem chodíval jako medik fiškusovat. Když jsme hledali s organizátory téma na letošní libereckou Psychoterapeutickou konferenci, vynořil se mi tento výrok, který jsme pak do názvu jen trochu gramaticky vylepšili (11. celostátní konference psychosomatické medicíny se konala 21. až 23. září v Liberci, program konference a abstrakta najdou zájemci na adrese www. lirtaps.cz/konf_ps_program.htm). Evidence Based Medicine bere emoce jako cosi efemérního, co se vznáší v podivném „paraprostoru“, do něhož lékaři ani pacienti příliš nevstupují. Nedávno jsem měl v ruce tlustou knihu, věnovanou ischemické chorobě srdeční. O ní tam bylo úplně všechno, snad včetně clearance bilirubinu v slzách, ale o úzkosti nemocného při anginózním záchvatu tam byly plné dva řádky. Proč asi? Mám dojem, a mnoho příspěvků právě na letošní konferenci mi jej potvrdilo, že všichni máme omezenou psychickou kapacitu na sdílení intimity. Jestliže somaticky orientovaný lékař při dobré práci musí narušovat pacientovu tělesnou intimní zónu, nemá už dost síly vstupovat do jeho intimní zóny psychologické, resp. psychosociální. Stejně to platí v opačném gardu. Pamatuji se, jak se psychiatři oprávněně a úspěšně ubránili vyhlášce, která vyžadovala, aby součástí každého lékařského vyšetření/ ošetření žen byla povinná preventivní prohlídka prsů. Je těžké si představit, že by po rozhovoru plném skutečně intimních odhalení psychiatr řekl: Tak, a teď nastává také odhalení tělesné! Naše kultura, poznamenaná dichotomií těla a psychiky, to neumožňuje.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 32/2006, strana 12

Zdroj: