Neveselá kapitola o medicíně a moci

O Dvou tisících slov bylo mnoho řečeno, mnoho napsáno, pravdivě i lživě, mnoho zamlženo a mnoho vytrpěno. Jsa jedním ze čtyř pachatelů tohoto, v očích Biľaků, Indrů a Kapků kontrarevolučního zločinu, mohu o něm vydat osobní svědectví.

Začalo to vlastně na Dobříši, 29. března 1968, kdy se tam konalo zasedání Vědecké rady ministerstva zdravotnictví. Všudypřítomná a vždy informovaná Helena Rašková sdělila shromáždění, že by bylo žádoucí poslat novému ústřednímu výboru (pozn. red.: komunistické) Strany, který právě zasedal na Hradě, pozdrav v podobě podpory reforem. Pak byl předložen jakýsi neslaný nemastný text o oddanosti Straně a vládě. Zdálo se však, že někteří z nás s takovým jalovým povídáním nejsou spokojeni, a několik nás pak odmítlo tento žvást podepsat s poukazem, že nemluví k věci a že zase jen lakuje náš obor na růžovo, i když je nám jasno, že lékařská věda i praxe skřípou na mnoha místech. Předseda, tuším, že to byl Servít nebo Šmahel, oponentům odpověděl, aby to tedy napsali sami a líp. K tomu jmenovali Broda, Gutmanna, Kotáska a mne s šibeničním termínem jedné hodiny.

Během této krátké lhůty jsme stačili napsat to, o čem se mluvilo běžně v kuloárech: vymanit se ze sovětských doktrin ve vědě, které ještě stále přežívaly, rehabilitovat potlačené obory, třeba genetiku a psychiatrii, ukázat skutečný zdravotní stav obyvatelstva a zaměřit pak k bolavým bodům práci vybraných a dobře fungujících resortních ústavů. Tedy vcelku nic překvapujícího, až na otevřenost formulací bez příkras, což ovšem bylo vzrušující novum pro oddané soudruhy v Radě, kteří však byli přehlasováni a dokument byl odeslán. Když se dnes rozpomínám na tento text, byl to předchůdce Dvou tisíc slov, kdy se vědecká fronta postavila čelem proti politické moci písemným dokumentem veřejně adresovaným jejímu centru, komunistické straně, z iniciativy nestranické opozice, tedy občanů druhého řádu, označovaných stranickou hegemonií ponižující nálepkou „masy“.

„Napíšu – tak dva tisíce slov!“

Jednoho červnového rána volal Jan Brod, že mu telefonoval dr. Kriegel, že co jako vědci, že nic pro novou politiku nedělají.

Co prý takhle nějaké provolání? Tenkrát se toho psaly metráky. Za chvíli volal Wichterle, že by se to mohlo udělat, ba dokonce mělo udělat. Proč ne? Ale jak? Docela jasně říci to, co si myslí nekomunisté, takzvaní nestraníci, o soudruzích, kam to dopracovali. A povědět jim, proč si myslíme, že vládli a vládnou mizerně, povědět jim to bez obalu, jasně, bez stranické hantýrky, tak jak my mluvíme. Napsali jsme si v bodech, co by tam asi mělo být. Bylo to trochu k smíchu, dělat z toho manifest nebo prohlášení. Zdálo se mi, že tohle si už dávno zpívají vrabci na střeše, že to není vůbec nic nového. Šlo ale o to dát tomu přiměřenou formu, jasnou a čistou, bez ozdob a parády. Kdo tak ale píše? Komunistům a jejich spisovatelům socialismus přilepil jazyk na patro, nikdo už nepíše upřímně a je to samá přetvářka. Wichterle navrhl Vaculíka. Vzpomněl jsem si, že jsem od něj četl Sekyru. To byla řeč jako tesaná do pořádného špalku dřeva. Vaculík!

Sešli jsme se poprvé ve čtvrtek 6. června v 18.00 na terase v Park Hotelu blízko Vaculíkova bytu, Wichterle, Brod a já, probrali jsme naše návrhy a pak jsme na něho ještě chvíli čekali. Přišel, s černou čupřinou na hlavě, podsaditý horák v brýlích. Tenkrát ještě neměl vousy pod nosem. Moc toho neřekl, jen poslouchal, co po něm chceme. A pak se po nás třech po řadě podíval a řekl: „Napíšu! Ale jen pravdu, a krátce. Tak nanejvýš dva tisíce slov!“

Hotový text přinesl (Vaculík) v úterý 11. června v 18.00 – tedy ani ne za týden. Byla to krása! Ten člověk uměl myslet a uměl psát.

Chtěli jsme, aby to podepsali lidé, kteří dělají vědu a umění. A také ti lidé, co se dřou ve sportu, aby se na Čechy a Slováky nezapomnělo v cizině, i když vláda dělá jednu mezinárodní ostudu za druhou, takže nás už nikdo nebere vážně.

Bylo to 27. června (toho dne text vyšel v novinách), den byl jako ze zlata. Jan Brod mne volal do ústavu, že je strašný malér ze Dvou tisíc slov, že o nich jedná parlament, že Smrkovský je z toho ve stavu nepříčetnosti a že se máme večer sejít v kanceláři parlamentu na koberečku u dr. Kriegla.

Druhého dne a po dny následující nastala povodeň. Lidé z celé země psali novinám a masově se hlásili k podpisu Dvou tisíc slov. A zvlášť potom, co se rozneslo, že nás soudruh Indra rozkázal zatknout jako kontrarevolucionáře. Nikdo ho už tenkrát neposlechl...

Zde náš výběr ze vzpomínek prof. Otakara Poupy Syndrom kolibříka, neveselé kapitoly o vědě a moci aneb šedesát let zkušeností (Galén, 2000) končí. Dalo by se říci „v nejlepším“. Srpnová okupace a následná „normalizace politické situace“ znamenala pro české země kulturní a vědeckou genocidu, z jejíž morálních dopadů jsme se nevzpamatovali dodnes…

Kdo byl kdo v létě 1968

Prof. MUDr. Jan Brod, DrSc., (1912 - 1985), nefrolog, pedagog UK, ředitel Ústavu (ministerstva zdravotnictví) pro choroby oběhu krevního. Od roku 1968 žil a působil v Německé spolkové republice.

Prof. MUDr. PhDr. Arnošt Gutmann, DrSc., (1910 - 1977), fyziolog, pedagog UK, člen korespondent ČSAV, vedoucí oddělení Fyziologického ústavu ČSAV. Za normalizace řadový vědecký pracovník, perzekuován.

Prof. MUDr. Alfréd Kotásek, DrSc., (1911 – 1991), gynekolog -porodník, pedagog UK, přednosta kliniky gynekologie a porodnictví II. LF UK. Za normalizace postavení neztratil, roku 1975 byl zvolen členem korespondentem a roku 1981 akademikem ČSAV.

MUDr. František Kriegel (1908 – 1979), původním povoláním lékař, předseda ÚV Národní fronty, člen předsednictva ÚV KSČ. Jako jediný odmítl podepsat „moskevské protokoly“, které měly "legalizovat" okupaci sovětskými vojsky. Za normalizace zbaven všech funkcí, perzekuován. V roce 1977 signatářem Charty 77.

Prof. MUDr. Otakar Poupa, DrSc., (1916 - 1999), fyziolog, pedagog UK, člen korespondent ČSAV, vedoucí oddělení Fyziologického ústavu ČSAV a přednosta Ústavu patologické fyziologie II. LF UK. Od roku 1968 žil a působil ve Švédsku.

Prof. MUDr. Helena Rašková, DrSC., (* 1913),  farmakoložka, pedagožka UK, přednostka Farmakologického ústavu II. LF UK, kandidátka ÚV KSČ. Ještě v listopadu 1968 stačila být zvolena členkou korespondentkou ČSAV. Za normalizace řadová vědecká pracovnice, perzekuována.

Prof. MUDr. Zdeněk Servít, DrSc., (1913 – 1986), neurolog, pedagog UK, akademik ČSAV, ředitel Fyziologického ústavu ČSAV. Za normalizace řadový vědecký pracovník, perzekuován.

Josef Smrkovský (1911 – 1974), předseda Národního shromáždění, člen předsednictva ÚV KSČ. Za normalizace zbaven všech funkcí, perzekuován.

Prof. MUDr. Otakar Šmahel, DrSc., (1913 – 1978), internista, farmakolog, pedagog UK, ředitel Výzkumného ústavu (ministerstva zdravotnictví) experimentální terapie. Za normalizace řadový vědecký pracovník, perzekuován.

Ludvík Vaculík (* 1926), prozaik, fejetonista, publicista, zakladatel samizdatové edice Petlice (1971). Je mj. autorem manifestu za lidská práva v socialistickém Československu Dva tisíce slov (1968), který byl v době normalizace KSČ označen za vrchol kontrarevoluce a Vaculík za něj byl perzekuován. Signatář Charty 77.

Prof. RNDr. Ing. Otto Wichterle (1913 – 1998), chemik, pedagog VŠCHT v Praze, akademik ČSAV, ředitel Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Za normalizace řadový vědecký pracovník, perzekuován.

Zdroj: