Nespavost v dětském věku a dospívání

Nespavost se může projevovat jako obtížné a prodloužené usínání, opakovaná noční probouzení nebo velmi časné ranní probuzení. Důsledkem nedostatečně dlouhého a nekvalitního spánku je pak denní ospalost, poruchy chování a nálady, dochází také k narušení kognitivních funkcí. Děti jsou podrážděné, úzkostné, trpí labilitou nálady, mají tendenci k agresivním projevům. Výrazné mohou být poruchy chování. Na rozdíl od dospělých se u dětí při insomnii zvýšená denní spavost objevuje spíše výjimečně, mnohem častěji se setkáváme s hyperaktivním chováním, kterým dítě ospalost překonává. Ospalost se projevuje také nepozorností a zvýšenou impulsivitou, což může zcela napodobovat diagnózu porucha pozornosti s hyperaktivitou. Nedostatek spánku negativně ovlivňuje kromě pozornosti zejména schopnost abstraktního myšlení, paměť, reakční čas a exekutivní funkce (rozhodování, řešení problémů). Netřeba jistě zdůrazňovat z toho plynoucí problémy ve výuce a školním prospěchu i v sociální oblasti. Je známo, že u dětí, které mají špatné školní výsledky, je zvýšený výskyt poruch spánku. Předpokládá se, že nedostatek spánku může mít vliv i na kardiovaskulární systém, imunitní, metabolické a endokrinní procesy. Prevence vzniku nespavosti zejména u nejmenších dětí, soustavný screening poruch spánku, včasná diagnostika a řešení nespavosti by tak měly být nedílnou součástí práce dětského lékaře.Prevence od kojeneckého věku
Pravidlo, že prevence je nejlepší léčbou, platí zejména v nejmladším věku: velmi časté jsou stížnosti na nespavost u kojenců – jsou to především častá noční probouzení spojená s pláčem. Nesmíme zapomínat, že v kojeneckém období (zejména do šesti měsíců věku) dochází, kromě řady jiných funkcí a systémů, také k vyzrávání struktury spánku a utváření rytmu spánku a bdění. Postupně se zkracuje celková doba spánku, mění se složení spánku – ubývá paradoxního (REM) spánku, který zpočátku tvoří 50 % spánku a z něhož snadněji dochází k probuzení. Malý kojenec má také více spánkových cyklů a přechody mezi nimi jsou další příležitostí k probouzením, která jsou však za normálních okolností velmi krátká a následovaná opětovným usnutím. Rytmus spánku a bdění, zpočátku závislý pouze na tří- až čtyřhodinovém cyklu příjmu potravy, nikoli na denní době, se postupně synchronizuje s čtyřiadvacetihodinovým rytmem střídání světla a tmy. Postupně se tak spánek přesouvá do období noci, stává se méně přerušovaným, soustřeďuje se do delších časových úseků. Musejí to být právě rodiče, kteří svým chováním při usínání a nočních probouzeních vytvářejí pro dítě optimální režim spánku a bdění. Doporučuje se, aby od 3 měsíců věku bylo dítě ukládáno do své postýlky ospalé, ale bdělé, s určitým neměnným rituálem, aby se naučilo usínat samostatně bez pomoci rodiče. Pokud si navykne usínat za přítomnosti rodiče, při krmení, kolébání, na jiném místě než ve své postýlce, při televizi, s lahví atd., vytvářejí rodiče svým chováním nejlepší předpoklad pro poruchu spánku z naučených asociací při usínání. Během nočních probuzení (která jsou, jak již řečeno, v tomto věku normální) není pak dítě schopno usnout znovu samo, ale vyžaduje posléze pláčem či křikem splnění stejných podmínek, jako mělo večer při usnutí. Plnění těchto nároků se pak stává i pro rodiče zdrojem probdělých nocí s rizikem rozvoje chronické spánkové deprivace se všemi jejími důsledky a s rizikem narušení vztahu k dítěti. Je nutno také zdůraznit, že od šesti měsíců dítě již nepotřebuje noční krmení, proto by si od něj mělo postupně odvyknout. „Naučený hlad“ pak totiž vede k vyžadování konzumace mléka nebo čaje během nočních probouzení (syndrom nočního upíjení/ujídání), což má za následek další narušení spánku podněty z plného žaludku a posléze z močového měchýře.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2006, strana 14

Zdroj: