Nemocniční diagnózy před třičtvrtěstoletím
O vzniku a vývoji našich nemocnic se něco dočteme na jejich internetových stránkách, o jejich dřívější činnosti už méně. Pěkné výroční zprávy měly některé nemocnice za první republiky. Může být zajímavé a v některých případech i poučné připomenout si, jaká medicína se praktikovala před více než 70 lety. Obrázek tehdejší doby, jejž pro čtenáře MT připravil MUD r. Josef Žán, CSc., také dobře ilustruje, jak se péče o nemocné za třičtvrtěstoletí posunula.
V našem miniseriálu se zastavíme ve druhé polovině třicátých let v nemocnici v Městci Králové na rozhraní středních a východních Čech, uprostřed zemědělské krajiny s několika cukrovary a většími rybníky. Před chirurgickým pavilonem nemocnice tehdy stálo připravené dvoulůžkové sanitní auto Praga‑Lady, které odváželo a přiváželo nemocné za režijní ceny. V této všeobecné veřejné okresní nemocnici se čtyřiceti tisíci ošetřovacími dny každoročně dosahovanými na sto deseti lůžkách pěstovali naši lékařští předchůdci medicínu na potřebné úrovni té doby. Bylo tomu tak zřejmě už od jejího otevření v roce 1897.
Názvosloví nemocí a charakter lékařské diagnózy se mění. Přehledy ve výročních zprávách uváděly jako první „operativní výkony chirurgické, gynaekologické a porodnické“ a k nim diagnózy a jako další kapitolu „choroby interní a infekční“. Diagnózy třídili autoři přehledů podle orgánových systémů, etiopatogeneze nemocí byla zohledněna méně. Čtenáře MT seznamujeme s dobovými nozologickými pojmy, pouze je řadíme podle nyní platné MKN‑10.
TBC a jiné infekce
Kromě TBC krčních mízních uzlin čteme další diagnózy, např. „Tbc. laryngis et pulmonum“, „Tbc. exsudativa“, „Tbc. miliaris“, „Lupus“, „Tumor caeci tbc.“; jejich úhrn už připomíná současnou klasifikaci plicní tuberkulózy a jiných mykobakterióz. V nemocnici běžně prováděli skiaskopická a skiagrafická vyšetření. Plicní tuberkulózu léčili reinsuflacemi. Naproti tomu thorakokaustiky (přerušení pohrudničních srůstů přepálením) a operace na bráničním nervu, prováděné v té době běžně v plicních sanatoriích, nemocniční zprávy neuvádějí. Průměrná ošetřovací doba na plicním oddělení činila něco málo přes 100 dní. Nemocniční letalitu TBC jsme spočítali na devět procent.
Nepřekvapuje pestrost infekčních a parazitárních onemocnění: tyfus, tetanus, pertusse, difterie, chřipka, teniáza ad. „Meningitis cerebrospinalis“ dále nespecifikovali, výjimečně jako „epidemica“. V naší literatuře je nemoc mistrně popsána v Pelnářově učebnici z roku 1941. I v dnešní éře moderních antibiotik meningokok vážně ohrožuje především mladistvé. Více hospitalizací bylo pro syfilis než pro kapavku. Dnes už nelze správně označit žádnou žloutenku jako „hepatitis catarrhalis“. „Fungus pedis“ a „fungus genus“ léčili amputací, jednomu úmrtí na sepsi ale nezabránili.
Pneumonia crouposa
Každý lékař si vzpomene na výklad vývoje fyzikálního nálezu při prudkém lalokovém plicním zánětu, jak ho slyšel jako medik už v propedeutice vnitřních nemocí. Tento nebezpečný zánět usmrcoval v královéměstecké nemocnici až polovinu takto onemocnělých. V četnosti ho předstihovala „bronchopneumonia“, „pleuropneumonia“ a především „pleuritis sicca“. Nemoci dýchací soustavy byly z interních nemocí hospitalizovány vůbec nejčastěji, a to včetně nosních polypů (prováděna jejich ablace), různě označovaných zánětů a abscesů krčních mandlí a jejich okolí. Usmrcovala např. „angina phlegmonosa absc.“, kupodivu však nikoli „croup laryngis“. Většinu tonzilotomií, méně často tonzilektomií, řešili lékaři jako hypertrofické mandle. „Curettement“ patří ovšem jako léčba k „hypertrophia tonsillae pharyng.“, resekce žeber a drenáž k „empyema thoracis“. Lze pokračovat bronchitidami, astmatem, emfyzémem ad. Ze zpráv jedné nemocnice nelze dělat relevantní širší statistické závěry. Úmrtnost v naší nemocnici však dost připomíná statistiku pořadí příčin smrti v českých zemích v roce 1937 na 100 000 obyvatel: 278 úmrtí na nemoci srdce a cév, 171 úmrtí na nemoci infekční včetně tuberkulózy, 152 úmrtí na novotvary a 148 na nemoci ústrojí dýchacího (in Jan K. Stříteský: Zdravotní a populační vývoj československého obyvatelstva, Avicenum 1971).
Mastoiditis, otitis media supur.
Nemocného s uvedenou komplikací léčili trepanací, nic podrobnějšího se nedovídáme. Také další diagnózy se týkaly zánětů středouší s provedenou paracentézou. Pokud jde o četnost hospitalizací pacientů s nemocemi ucha a bradavkového výběžku, vyrovnala se četnosti hospitalizací oka a očních adnex.
Zhoubné nádory
Nacházíme zmínky např. o tumor cerebri. Pojmu rozumíme, ale pohříchu jde z dnešního hlediska o pouhý diagnozoid. O něco exaktněji tomu bylo u karcinomu jícnu, žaludku (rozlišeny inoperabilní, s probatorní excizí, s „resectio sec. Bilroth I.“), průdušek, prsu (ablace) ad. Ojedinělý, což je zvlášť nápadné proti dnešku, byl inoperabilní karcinom „flexurae sigm.“. „Melanoblastoma reg. pectoralis“ exstirpovali, seminomy varlete léčili semikastrací. Početné karcinomy dělohy byly inoperabilní. Zhoubné nádory na povrchu těla (na rtu, na bradě) excidovali. Myomatózní dělohy operovali supravaginální hysterektomií.
Anaemia perniciosa
Tuto diagnózu z kapitoly nemoci krve a krvetvorných orgánů považujeme i dnes za nozologickou jednotku (chorobu) vedle nespočtu dalších anémií. Úmrtí na perniciózu v nemocnici neuvádějí; už deset let bylo známo poměrně účinné léčení syrovými telecími a hovězími játry. Imunologové si ve zprávách nemocnice nepočtou.
Stenosis cum insufficientia v. mitralis decomp.
Na uvedenou diagnózu se umíralo, což nelze říci o stejně precizně označených dalších chlopenních vadách. Informace o jejich původu nenacházíme. Právem musíme usuzovat na revmatickou etiologii, protože začátkem 20. století mnoho dětí prodělalo akutní revmatickou horečku. Častější byl jistě i příjičný původ chlopenních vad, o kterém vážně uvažovali internisté ještě v 60. letech. Mnoho hospitalizovaných mělo diagnózu „polyarthritis rheumatica ac.“ i „chron.“, bohužel bez údaje, zda bylo nebo nebylo postiženo srdce. Desítky osob byly přijaty pro „hypertensio“ a všem lékaři provedli „venesectio“; výkon považovali za operativní, stejně jako všechny ostatní invazivní výkony. Nechyběla „thrombophlebitis“, často s ulcus cruris. Srozumitelné je i označení „ascites: vitium cordis“; ascites vždy punktovali. Při varixech bérce prováděli ligaturu safeny, resp. „oper. sec. Babcock“. Zevní a vnitřní hemoroidy operovali podle Whiteheada.
Metly současnosti, totiž ischemickou chorobu srdeční a cévní onemocnění mozku, nacházíme v provedení „angina pectoris“ (nic nečteme o blokádě ganglia stellata; Leriche 1931, Prusík 1935) a „apoplexia cerebri“. Ke čtyřicátému jubileu otevření nemocnice řekl ve slavnostním projevu zástupce jejího správního výboru: „Také elektrokardiograf musí nemocnice míti. Srdečních vad přibývá…“ Z historie kardiologie připomeňme, že nejstarší publikace v naší odborné literatuře z roku 1926 na téma „EKG a koronární nemoc“ je z pera MUDr. Josefa Brumlíka; na toto téma též přednášel v blízkých Poděbradech na lékařském sjezdu.
Ileus e strangulatione
Lékaři ošetřovali „cheilitis labii super.“ elektrokoagulací, discidovali uzdičku při „lingua accreta“, léčili běžná zánětlivá onemocnění žaludku a střev. Více než polovina hospitalizovaných pro žaludeční vřed byla operována („G.E.A. post.“ nebo resekcí sec. Bilroth I). Perforovaný vřed ošetřili buď jenom suturou, nebo resekcí sec. Bilroth II. Také většina hospitalizovaných pro duodenální vřed byla operována („resectio sec. Reicher‑Polya“). Pro strangulační ileus lékaři operovali všechny přijaté. U spastického ileu je výkon nazván jednoslovně „Bier“; nešlo o léčbu pivem, ale o spinální znecitlivění podle německého chirurga Augusta Biera (1899). Volvulus tlustého střeva reponovali a střevo fixovali. Apendektomii, většinou s drenáží, prováděli u všech apendicitid, nejen perforujících a s peritonitidou. Ze 162 operovaných pro apendicitidu během dvou let zemřeli pouze dva na peritonitidu! Připomínáme, že už v roce 1913 vyšla práce profesora Otakara Kukuly Patologie a terapie zánětu červu, kterou probojoval chirurgickou léčbu apendicitidy, a že v roce 1919 publikoval monografii Patologie a terapie neprůchodnosti střevní.
Královéměstečtí lékaři běžně operovali volné kýly umbilikální, otevřený tříselný kanál („sec. Kocher“), tříselné, šourkové (obojí „sec. Girarde“), labiální i „hernia cruralis“ (rozuměj stehenní). Samozřejmě operovali všechny uskřinuté kýly tříselné, šourkové (obojí „sec. Girarde“, s jedním úmrtím na sepsi) a krurální. Cholecystektomie nebyla vzácností při cholelitiáze s cholecystitidou a při empyému žlučníku.
Je zřejmé, a uvidíme to i v dalších částech této studie, že se lékaři v Městci Králové v operacích vyznali. Odebírali periodické odborné časopisy, mezi kterými nechyběly Rozhledy v chirurgii a gynekologii, dále Zentralblatt für Chirurgie a Zentralblatt für Gynekologie. Skvělou pověst měl v Městci a širším okolí primář MUDr. Miroslav Rejthárek. V monoprimariátové nemocnici tu s ním pracovali stále tři až čtyři sekundární lékaři a praktikovalo tu tři až pět mediků. O nemocné se staralo devět řádových sester III. řádu sv. Františka Serafinského. Administrativu zajišťovali čtyři úředníci včetně správce a v provozu pracovalo 11 zřízenců.
Zdroj: Medical Tribune