Nemocnicím chybějí sestry - a bude hůře
Nedostatek kvalifikovaných sester je celosvětový problém, se kterým se v různé míře potýkají téměř všechny státy. Česká republika v tomto směru není výjimkou. „Ještě loni jsme si mohli myslet, že se to týká pouze nemocnic ve velkým městech, tento regionální pohled již ale neplatí. Sestry chybějí všude, nejvíce pak specialistky na intenzivní péči a dětské sestry. Ty, co zbývají, stále obtížněji zajišťují základní podmínky pro udržení kvality ošetřovatelské péče,“ uvádí Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA, prezidentka České asociace sester.
Proč nebýt sestrou?
Důvodů, proč nebýt sestrou, je podle Mgr. Juráskové mnoho. „Pracujeme na směny. Nachodíme desítky kilometrů. Čelíme často násilí slovnímu a někdy i brachiálnímu. Děláme práci, kterou většina lidí považuje za odpornou. Máme přitom vysokou zodpovědnost a neustálý strach z vlastní chyby. Jsme v kontaktu s infekčním materiálem, mnoho z nás má kvůli neustálé manipulaci s pacienty zničená záda. Jsme ohrožené syndromem vyhoření,“ vypočítává Dana Jurásková a v tomto výčtu by jistě šlo dále pokračovat. Na straně pozitiv této profese je především to, že sestry nemusejí pochybovat o smyslu své práce. „Často mluvíme o poslání. Takto to samozřejmě řada sester stále cítí a je to tak správně. Obávám se ale, že na tyto ideály dostatek mladých lidí nenalákáme,“ dodává realisticky D. Jurásková.
I když ošetřovatelský personál hledají skoro všude, kolik sester je skutečně zapotřebí, nikdo přesně neví. Registr nelékařských zdravotnických pracovníků odpověď na tuto otázku dát nemůže – jsou v něm i ty sestry, které momentálně ve zdravotnictví nepracují, a naopak nepodchycuje ty, které sice registrovány nejsou, o pacienty se ale reálně starají. Žádná organizace, která by povinně sdružovala zdravotníky-nelékaře, také není. Relativně nejlépe zmapovaná je situace v Praze. „Zde se dokážeme domluvit a čísla si navzájem vyměnit. Vyplývá z nich, že v metropoli nám schází na pět set sester. Ti, kdo v pražských nemocnicích ošetřovatelství řídí, už vyzkoušeli všechno. Konkurují si navzájem, sestry si přetahují, ten hlavní problém se tím ale neřeší – sestry ochotné pracovat za těchto podmínek prostě nejsou,“ říká Mgr. Jurásková. „A to ještě nehovoříme o skrytém nedostatku,“ doplňuje ji hlavní sestra Ústřední vojenské nemocnice Bc. Lenka Gutová, MBA. „Každý rok se obmění pětina sester – a dokud jsou v adaptačním procesu, nemůžeme je považovat za plnohodnotného pracovníka,“ uvádí.
Metropole měla a má v tomto kontextu svá specifika. „Lze tu především velmi snadno najít uplatnění v jiném oboru. Navíc Praha není schopná vlastními silami vychovat dostatek zdravotníků-nelékařů pro svou potřebu. Vždy tu pracovalo nejvíc Slovenek a přijížděly sem za prací i mimopražské sestry. Ty ale po pěti, sedmi letech začnou uvažovat o založení rodiny a poohlížejí se po vlastním bydlení. To je v Praze nedostupné, tak se vracejí, odkud vyšly. Práci tam dnes seženou bez problémů také. Ani pro slovenské sestry už Praha není tak atraktivní jako před několika lety,“ vysvětluje D. Jurásková.
Sestra zůstala u lůžka sama
Nejde přitom ani tak o absolutní počet sester, jako o složení celých zdravotnických týmů. „Sester je dostatek, dělají ale to, co nemají. Kdybychom udělali pracovní snímek typického dne sestry, viděli bychom, že možná více než polovinu pracovního času tráví činnostmi, které by mohli dělat nižší zdravotničtí pracovníci,“ říká Lenka Gutová. Pro pacienta je to možná příjemné, z hlediska nemocnice je to ale luxus. „Dnešní sestra má sice kompetence k tomu, aby plánovala ošetřovatelskou péči poskytovanou zdravotníky s různým stupněm kvalifikace, zůstala ale u lůžka pacienta sama. Na mnoha místech dělá všechno od vysoce odborných výkonů po úklid čisticí místnosti. V některých nemocnicích je v tomto směru situace stejná jako v osmdesátých letech. Dostat do praxe pracovníky pomocných profesí prostě jde jen obtížně, v Praze téměř vůbec. A tak je ošetřovatelství dehonestováno jako cosi, co je kolem pacienta ochotno a povinno udělat cokoli. Nároky na odbornost sester přitom neustále rostou. Hospitalizace se zkracuje, diagnostický a terapeutický proces se zahušťuje, zvyšuje se podíl těžce nemocných pacientů,“ říká D. Jurásková.
Tuto neperspektivní situaci by mohl vyřešit nástup zdravotnických asistentů. Jde však spíše jen o teoretické řešení. „Většina z nich chce dále studovat, do zdravotnictví nastoupí maximálně čtvrtina. Na tento obor přitom střední zdravotnické školy mnohdy přijímaly zcela bez zkoušek. Velká část těchto absolventů na vysokoškolské studium prostě mít nebude. Zkusí to a pak odejdou zcela mimo zdravotnictví. Na druhou stranu na ně nejsou připravená ani zdravotnická zařízení. Mnohá z nich netuší, kdo to zdravotnický asistent je a jaké má kompetence,“ upozorňuje D. Jurásková.
Při úsilí získat tuto potenciální pracovní sílu jsou někdy hlavní sestry nechtěně vtipné. „Nabízela jsem na střední zdravotnické škole studentům posledního ročníku oboru zdravotnický asistent uplatnění v naší nemocnici. Když jsem řekla, jaké peníze jim můžeme dát, rozesmálo je to. Nejrůznější bonusy, které jsou podle mého názoru skutečně atraktivní, je nezajímají, to považují za samozřejmost,“ říká L. Gutová.
Na zahraniční sestry nespoléhejme
Stejně tak pomoc ze zahraničí je spíše virtuální. Když už se sestra z Ukrajiny vydá směrem na západ, nemá moc důvodů zastavit se v Česku, jestliže jí o pár set kilometrů dále poskytnou podstatně lepší odměnu. „Rodilé Němky u lůžka skoro nepracují, ty působí v manažerských pozicích. O pacienty se z velké části starají cizinky,“ uvádí D. Jurásková. V boji o tyto síly musí zákonitě české zdravotnictví prohrát. I tady do značné míry platí jednoduché heslo: Zaplaťte je a oni přijdou. „Měla jsem o tom příležitost mluvit s ambasadorem Filipín – země, odkud do světa cestují tisíce sester. Říkal, že pokud jim budeme moci nabídnout takové podmínky jako v USA, není důvod, aby sem filipínské sestry nešly,“ říká Mgr. Jurásková.
Je tedy na obzoru nějaké řešení? Z krátkodobého hlediska nikoli. Především je třeba udržet ty sestry, které zatím z oboru neutekly. „I my bychom další sestry samozřejmě potřebovali, naléhavě například na neonatologii. Celkově ale zatím o kritické situaci mluvit nemůžu. Základní pravidlo, které se snažím dodržovat, je, že sestry se nesmějí přetížit. Jakmile se začnou snižovat stavy ošetřovatelského personálu, roztáčí se spirála, která se těžko zastavuje. Když je málo sester, o to více jsou vyčerpané a jejich motivace odejít se zvyšuje,“ říká hlavní sestra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Anna Chrzová.
Sestra a rodina – to musí jít dohromady
Dávno by už také nemělo platit, že sestra musí pracovat na plný úvazek a na směny. Až příliš mnoho sester vykonává tuto profesi jen do doby, než poprvé otěhotní. Po mateřské dovolené se už nevracejí. „Musíme se naučit jim nabízet takové podmínky, aby mohly skloubit práci s péčí o rodinu. Je nutné se ucházet i o ty sestry, které byly dlouho mimo obor. Velká zdravotnická zařízení by měla být schopná pro ně připravit readaptační kursy. Měli bychom se alespoň pokusit dodržovat zákoník práce, o trvalé proplácení přesčasů už velká část sester nestojí,“ uvádí D. Jurásková.
Z dlouhodobého hlediska je klíčové dát ošetřovatelství prestiž. „V tomto směru jsou na tom sestry podstatně hůře než lékaři, není o nich slyšet,“ říká MUDr. Markéta Hellerová, náměstkyně ministra zdravotnictví pro zdravotní péči. „I z hlediska médií stojí ve stínu. Lékaři si dokázali vydobýt řadu výhod, sestrám jednoznačná podpora veřejnosti chybí. A platí to i v politice. Mohu uvést příklad z poslední doby – když se projednával zákon o vzdělávání lékařů, bylo vzneseno snad dvacet pozměňovacích návrhů, stejné změny u nelékařů úplně unikaly pozornosti. Přitom dnešní všeobecná sestra má s tradiční ošetřovatelkou už jen málo společného, je lékaři partnerem,“ říká MUDr. Hellerová. „Stěžejní problém je také v zákoně o zdravotním pojištění, kde sestra není nositelem výkonů, v novele této normy by to už mělo být jinak,“ dodává M. Hellerová.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2008, strana A16
Zdroj: