Nemocnice versus bezdomovci

Z etického hlediska není žádný důvod, aby zdravotníci měli k bezdomovcům jiný přístup než k ostatním nemocným. Jen u málokteré z těchto osob je bezdomovectví volbou. Podle pracovníků neziskových organizací je stát se bezdomovcem snazší, než si většinová společnost myslí. Mnohdy stačí, když muž přijde po rozvodu o byt. Jestliže zároveň dostane výpověď z práce, začne se roztáčet bludný kruh, ze kterého je těžké vystoupit. Někteří lidé dokážou i na ulici mít nad svým životem kontrolu a nijak svou důstojnost neztrácejí. Zdaleka ne však všichni – zvláště pak ne ti, kteří jsou závislí na alkoholu.

V praxi pak zdravotníci u takového pacienta se sebedestrukčním životním stylem řeší problémy, se kterými běžná populace obvykle nepřichází. Když mu sundají zavšivené oblečení, mnohdy prosáklé močí a hnisem, a ošetří rány, stojí před zcela praktickou otázkou, do čeho ho znovu obléknout. Někdy lékař přemýšlí, jestli je lépe dát mu napít vody, nebo zda raději někde sehnat pivo, protože pacient je evidentně na okraji abstinenčního syndromu, a pokud ten se rozvine, vše bude ještě těžší. Nejhorší je ovšem rozhodování, kdy takového pacienta přijmout na lůžko. Jde-li o akutní život ohrožující stav, není nad čím váhat. Naprostá většina těchto lidí ale má chronické zanedbané zdravotní problémy, se kterými by mohli v nemocnici klidně strávit celou zimu a spolu se svými kamarády obsadit celá nemocniční oddělení. Lékaři se přitom v takovém případě nemohou opřít o žádná pevná pravidla.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2007, strana A1

Zdroj: