Nemoci válečného dítěte

Běžné nemoci malého českého chlapce v době protektorátu Čechy a Morava ilustrují laické kazuistiky, které psal chlapcův otec, středoškolský kantor. MUD r. Josef Žán, CSc., k nim pak připojuje historicko‑medicínské i jiné případné poznámky. Epizody nemocí umožňují také nepřímý exkurz do života tehdejší české střední vrstvy; ukazují i její vztah k lékařům‑praktikům, spolehlivým průvodcům rodin v jejich starostech, i k lékařům‑specialistům.

Porod

„Jsem vděčen panu MUDr. V. Ř. z R. za jeho zdařilý odborný zásah při vedení obtížného porodu, provedený s velikou zkušeností na mé manželce. Rovněž jsem zavázán díky pí M. Č.‑L., porodní asistence z R., za svědomitou, vzornou péči o matku a dítě, kterou projevila za porodu i po něm.“

Poděkování vyšlo v místních novinách. V malém podkrovním jednopokojovém bytě rodila v dubnu 1940 čtyřiadvacetiletá prvorodička. Narozený chlapec vážil 3,40 kg. Že bylo za co poděkovat, dokládají demografická data. Na území dnešní České republiky činil počet živě narozených dětí na 1 000 obyvatel v letech 1940 až 1944 průměrně 19,5, kojenecká úmrtnost byla 89,2 ‰ s velkým podílem perinatálně zemřelých (v roce 1960 se pohybovala ještě kolem 20 ‰, po roce 1989 postupně klesala, v roce 2005 činila 3,4 ‰). V souvislosti s porodem umíralo v té době každým rokem ke čtyřem stům matek. Tři čtvrtiny žen rodily doma.

Domácí léčení

„P. a já jsme nemocni, máme oba od včerejška notnou chřipku. Včera nám maminka uvařila večer odvar z bezu a lipového květu, v noci jsme se potili a dnes jsme rádi, že aspoň nemusíme ležet. 25. dubna 1943“

Maminka „ordinovala“ potopudné drogy s dobrým účinkem. V rodině se občas připomínalo úmrtí tatínkova děda, který zemřel v roce 1918 na tzv. španělskou chřipku, a proto se označení „chřipka“ v laickém chorobopisu malého P. objevovalo stejně často jako „nachlazení“.

Podezření na záškrt

„P. se silně nachladil a onemocnění několik dní nechtělo povolit. Tatínek se mu podíval do krku a uviděl známky silné anginy. Jelo se hned vláčkem do M. k ‚rodinnému‘ lékaři, panu doktoru L. Ten uznal na silné podezření záškrtu, dal ihned injekci příslušného sera a nařídil ostatní ochranná opatření, zejména aby P. už domů nejezdil, abychom s ním několik dní zůstali v M. u dědečka. (…) Tam pobyl P. celkem týden, až podezřelé příznaky pominuly. Návrat domů do R. se ukázal dosti nesnadnou a nepříjemnou věcí, a to proto, že domácí se báli opravdového záškrtu, aby se jejich malý P. nenakazil. Podle nařízení ošetřujícího lékaře P. stejně nesměl ještě 14 dní ven. (…) Ještě než uplynula karanténa, přišel znovu lékař, zavolaný pánem a paní domácí, odebral P. zkoušku (‚výtěr‘) z mandlí a poslal ji do Prahy na prozkoumání, zdali neobsahují bacilů záškrtu. Z Prahy pak přišel nález záporný. Září 1943“

Podezření na záškrt vyslovil a protizáškrtové sérum aplikoval praktický lékař. Dítě očkované nebylo. Sérum bylo nutné, i když už bylo delší dobu známé sérové onemocnění ze zátěže koňskou nebo ovčí bílkovinou. Nařízený klid a izolace byly na místě. Za války u nás onemocněly v přepočtu na 100 000 obyvatel stovky dětí a hrozily jim fatální komplikace difterie. Antitoxické sérum proti záškrtu vyrobili a prakticky vyzkoušeli Behring a Kitosato v roce 1890. O aktivní imunizaci záškrtovým anatoxinem se zasloužil Ramon v roce 1923, u nás se hromadné očkování uskutečnilo už ve 30. letech, ale teprve uzákonění aktivní imunizace v roce 1946 vedlo postupně k úplné praktické likvidaci této bakteriální nákazy.

Adenotomie

„… s těmi dýchacími cestami zůstaly u P. potíže stále. Trápily jej horečky, rýma, i trochu kašel, mandle krční zanícené, ústa většinou otevřená, ve spaní chrápání, pocení, a tak se jelo k odborníkovi, Dr. R. do P. Ten zjistil hlavně obtíže s tak zvanou třetí nosní mandlí, kterou P. ihned také vyoperoval. Jela s ním maminka ráno v půl deváté, tatínek za nimi přijel po poledni; to už bylo vše hotovo, P. u tety Ch. ležel na pohovce. (…) Pan doktor řekl, že mu zatím vezme tu třetí mandli, ale s těmi krčními že se musí počkat až do doby, než půjde do školy, a dost možné, že prý mu po provedeném odnětí nosní mandle i ty ostatní dají pokoj. Při této první své operaci P. nebrečel. Jen ho nejvíc mrzelo, že ho maminka opustila, nesměla při operaci být. Když jsme pak šťastně přijeli domů a P. už se z cesty zotavil a seděl s rodiči ve vytopené kuchyni, řekl, že mu pan doktor ‚spravil mandličky‘, a ptal se, jestli má taky kladívko. Dnes celý den nic nejedl, nesměl, až teď večer dostal krupičnou kaši. Zítra už podle lékaře bude moci zase s námi jíst jako jindy. A za 14 dní máme s ním přijít k prohlídce. 3. listopadu 1943“

Rozhodnutí otorinolaryngologa ihned provést adenotomii se z dnešního pohledu jeví poněkud riskantní; malý pacient v témže dni přicestoval do jeho ambulance v několikaposchoďovém činžáku osobním vlakem a stejně tak odcestoval (vždy po padesáti minutách). Dnes je chirurgické odstranění adenoidních vegetací bezpečnější a šetrnější. O naléhavosti adenotomie nespekulujeme, kontraindikována nebyla.

Lymphadenitis coli

„Dnes je P. už od pondělka doma. To jsme v neděli zjistili, že se mu dělá nějaká boule pod levým uchem. Maminka nečekala a jela s ním v pondělí 15. t. m. hned k tomu lékaři, který ho operoval, aby se na to podíval, a že se to hned spojí s prohlídkou. Tak jsou to zduřelé žlázy; P. nesmí ven, aby to nezastydlo, bude prý to trvat asi 14 dní. Dostává na to obklady z takové kaše, která udržuje teplo. 19. listopadu 1943“

„Teď v úterý už byla maminka s P. po druhé v P. v roentgenologickém oddělení nemocnice, u primáře Č., s tou boulí na krku na ozařování. Doporučil to Dr. R., když obklady s Aphloxem nic nepomáhaly. Jeví se zlepšení aspoň v tom, že dítě již nemá horečky a boule se trochu zmenšila. Ještě tam s ním máme příští úterý přijet jednou. 9. prosince 1943“

P. měl jedno z tehdy nejčastějších dětských onemocnění v předškolním věku. Vstupní brána infekce, neboť o tu zřejmě šlo, byla nabíledni. Aphlox pastu, kombinovaný přípravek ze skupiny derivátů kyseliny salicylové s jódem, jodidem draselným a kyselinou boritou, jako antiflogistikum a kataplazma, v současných brevířích léčivých přípravků už nenajdeme, držela se však v nabídce donedávna.

A pokud jde o RTG ozařování, postěžoval si hematolog doc. Josef Libánský ještě v první polovině padesátých let: „Příliš často bohužel vídáme, že uzliny, třeba krční, jsou ozařovány RTG, aniž je známa příčina jejich zvětšení, tedy aniž je známa diagnóza.“ Víra v léčivou moc paprsků byla za války veliká. Od Domagkova objevu sulfonamidů v roce 1935 uplynula příliš krátká doba a o penicilinu naši lékaři sotva něco zaslechli. V říjnu 1943 začalo penicilin vyrábět 12 amerických farmaceutických firem.

Pro a proti tonsilektomii

„My pojedeme do M. k panu doktorovi na generální prohlídku. Jeli jsme totiž před několika dny do P. (21. t. m.) k p. Dr. R., kam jsme měli přijít, aby se podíval na výsledky léčení roentgenem (boulička na krku už skoro zmizela, dnes je pondělí a v sobotu tomu bylo šest neděl, co P. trápí), ale Dr. R. měl na dveřích ordinace cedulku, že pro nemoc neordinuje. Jedeme tedy dnes do M. Musím Dr. L. říci, že P. v noci stále chrápe, že má stále rýmu a kašel. Také se zvážíme a změříme. Vůbec důkladné prohlídky je třeba. Posledně jsme byli u takové prohlídky v dubnu t. r. – Tak už jsme zase zpátky; pan doktor říká, že má průdušky nastydlé. Krční mandle prý by měly být vyoperovány, nejlépe prý tak na jaře. Dr. R. říkal, že je na to ještě brzo, tak nevíme, jak to ještě dopadne. P. teď váží 14 kilo. Spadl se tedy od dubna o 90 dekagramů. 27. prosince 1943“

Každý lékař četl a slyšel během svého profesionálního života různá odborná doporučení, kdy TE provést, ale i varování před jejími nepříznivými důsledky. V MT 2/2011 bylo uveřejněno sdělení doc. Kabelky „Tonsilektomie z pohledu dětského otorinolaryngologa“ a současně stať „Nová americká Doporučení pro tonsilektomii“.

Pozoruhodný názor zastával otec malého P.; 7. dubna 1944 psal: „Neradi bychom mu ty krční mandle dávali brát – musí přece v krku k něčemu být! Leda že by to být muselo.“ Rozhodl se pro otužování chlapce. „Když byl malý, spal venku v kočárku na mraze a nikdy mu nic nebylo.“ Dlužno poznamenat, že zimy byly za války hodně studené. TE provedl doktor R. až po válce v květnu 1946, opět ambulantně a za stejných okolností jako před tím AT.

Pertuse

„P. už má zase nemoc. Tak zvaný černý kašel. Dostal jej od své přítelkyně O., s kterou se před tím stýkal. Když už kašel měla, jedl s ní dokonce angrešt. Začal pokašlávat 7. srpna, dnes už kašle každou chvíli. Pan Dr. L. nemoc zjistil, předepsal lék („Pilku“) a zakázal styk s jinými dětmi, aby se nemoc nerozšiřovala. 15. srpna 1944“ „Dnes už je to s kašlem trochu lepší, v noci na dnešek měl P. jen tři záchvaty. Mezi dnešním a minulým zápisem jsme však zažili v úterý 29. srpna zase hodně strachu. Teta A. opatřila P. od nějakého bylináře jakousi směs proti černému kašli. Uvaří se odvar a má se užívat po lžících. Toho dne jsme se vrátili zase z procházky a P. měl velkou žízeň. Sháněl něco k pití a našel ten odvar v hrnečku, a že prý se napije. Maminka mu to dovolila, protože nic jiného nebylo k pití po ruce (studenou vodu nesmí P. pít) a že snad pro jednou nebude zle, napije‑li se toho P. podle chuti. Tak se stalo, ale za nějakou chvíli bylo zle: P. se takřka před našima očima vyrazily ošklivé bílé pupence po celém obličeji a těle, ty se zvětšovaly, pak rudly, uši mu až odstávaly, jak byly oteklé, teplota se zvýšila až na horečku. P. se drbal jako posedlý, a že je mu zima. Tyhle všechny příznaky nás nezkušené vyplašily tak, že jsem se hned sebral a jel jsem na kole za p. Dr. L., abych mu vše věrně vylíčil a vyžádal si radu. Po delším hledání jsem pana doktora našel v H. a bylo mi řečeno, že je to obyčejná kopřivka, která zmizí právě tak rychle, jak přišla. Ráno skutečně bylo po všem. Nemoc P. léčíme „Pilkou“, procházkami a inhalacemi v městské plynárně. 4. září 1944, v době pohnuté, kdy se zdá, že velká vojna, v které se P. narodil a vyrůstá, dospívá k svému vyvrcholení“ „12. t. m. pan doktor prohlásil, že nebezpečí nákazy jiných dětí už není a že tedy P. smí mezi děti. 30. října 1944“

Černý neboli dávivý kašel prodělala za války a ještě i po ní většina českých dětí. Několik týdnů trvající nemoc děti vyčerpávala a nikoli výjimečně byla smrtelná. Kauzální terapie neexistovala, zkoušely se symptomaticky nejrůznější léky, sirupy a změna prostředí. Ze současného pohledu vskutku kuriózní bylo inhalování ovzduší v plynárně; v R. byl ohromný buben naplněný svítiplynem. Karbonizací černého uhlí vznikal také vodík, oxid uhelnatý, metan a jako odpad dehet a čpavková voda. V karanténě byl P. dostatečně dlouho. Bordet a Gengou objevili původce pertuse mikroba Haemophilus pertussis už v roce 1906, nemoc ale byla velkým problémem ještě dlouho, u nás až do roku 1957, kdy byla vyvinuta účinná očkovací látka, později i proti parapertusi. Po zavedení povinného očkování nemocnost rychle klesla na 100 000 obyvatel ze stovek případů v padesátých letech na desítky v šedesátých letech a později až blízko k nule. Od devadesátých let dochází k postupnému nárůstu počtu případů u dětí, zvláště u nejmenších; důvodů je více.

Ke kopřivce malého P. dodejme, že naštěstí nešlo o angioneurotický edém. O příčině kopřivky nelze spekulovat. Navíc – reakce na potraviny nemusí být vždy alergická, ale může mít toxickou příčinu.

Konec války

„P. dnes, kdy je mu 5 let, váží 17,75 kg, měří 107 cm. Je tedy spíše štíhlý než tlustý. Nemá, jako většina dětí v této válce, být ani z čeho tlustý. 10. dubna 1945“ „Dnes bylo měření a vážení: 108 cm – 18,75 kg. Z mezidobí od posledního zápisu do dneška stůj zde na památku zlých zjevů válečných toto: přivezl jsem kousek suchého salámu, P. viděl to vzácné jídlo a tak se těšil, že mu doslova sliny přetekly z úst. Z toho je vidět, jak to po dobu války a krátce po ní u nás s výživou vypadalo. 8. července 1945“

„Vážíme dnes 19,20 kg, měříme 114 cm. 11. dubna 1946“

Na závěr údaj pro srovnání. Podle Proška činila v roce 1946 průměrná výška českých šestiletých chlapců 117,8 cm a průměrná váha 21,3 kg.

Zdroj: Medical Tribune