Nemoci a úrazy na Šumavě v podání Karla Klostermanna V

Na Šumavě poskytovali odbornou pomoc praktičtí lékaři a ranhojiči. Karel Podílský " pracoval, co síly stačily i přesto, že (... ) dech se mu nápadně krátil"; už jsme se zmínili o jeho organické srdeční vadě. Doktor z Kašperských Hor ho vyšetřil a prohlásil, že má rozšířené srdce, "jež si uchvátil nejspíš rychlou chůzí nebo přepínáním svých sil při práci". Měl se šetřit, nerozčilovat se a konat jen lehkou práci (Kam spějí děti). Těžce zraněn na hlavě padajícími kameny byl dřevař pracující v kaňonu Vydry. Měl proraženou lebku, zanícené mozkové blány, jak prohlásil doktor, jenž "vyňal mu několik roztříštěných kostiček". Vyslovil nepříznivou prognózu, ale zraněný se po několika týdnech uzdravil a začal zase pracovat (Svalený balvan).

Lékař byl také povolán na Březník k léčení střelného poranění hrudníku revírníka Kořána. Po vyšetření, i sondou, ránu hodnotil jako velice nebezpečnou: " žebro přeraženo, pneumothorax, vzduch vniká do dutiny hrudní " Vyňal několik roztříštěných kostiček, kulku našel uvízlou mezi žebrem a pohrudnicí, plíce nebyla porušena. Vyslovil obavu z hnisání, ránu obvázal a poučil, jak obvaz obnovit a jak "náčinky dělati a přikládati". Na kontrolu přicházel každý čtvrtý den, prohlédl ránu a zhodnotil způsob ošetřování, rána se neměla předčasně uzavřít. Vždy nařizoval absolutní klid. Přestože "chorý těžce dýše, chvílemi fantas se pokouší o něj ", léčení bylo úspěšné (Ze světa lesních samot). Nepřipustit znečištění rány a dodržet klid bylo při neexistenci sulfonamidů a antibiotik nezbytné. Doktor amputoval horní končetinu v nadloktí kvůli rozdrcení svalů a kostí. Došlo k tomu ve velké trhlině poráženého mohutného buku; trhlina se sevřela i s nešťastníkovým údem. Po převozu na vzdálenost mnoha kilometrů domů do Kaltenbrunnu pomáhal přivolanému lékaři při amputaci zkušený sedlák.

Někdy byl však lékař podezírán z nejhoršího. Podle pověry otravovali Židé studně. V roce 1851, když řádila v Sušici cholera, byl prý s nimi doktor "spunktován", aby si přišel na peníze (Spravedlnost lidská). Téma "otrávených studní" zpracoval v jednom svém fejetonu z historického hlediska také internista Josef Thomayer. Lékaři měli i povinnosti jako veřejní činitelé.

Tak např. napsal lékař vysvědčení pro soud, ve kterém kvalifikoval povahu ran zákeřně zbitého šumaře (Nová křídlovka). Lékaři se účastnili práce v různých komisích jako soudně lékařští znalci. Když byla nalezena mrtvola záletného a křvopřísežného Venci z Chynic ve kterési lesní jámě, dostavila se na místo soudní komise k ohledání místa. Lékař, jenž vykonal pitvu, prohlásil, že nebožtík si zlámal vaz pádem. Lidé tomuto zjištění nevěřili (O srdce člověka).

Pod skalní stěnou kdesi pod Javorníkem se koncem tuhé zimy našla mrtvola, spíše pozůstatek lidského těla. Soudní komise z Volyně, sestávající z adjunkta, protokolisty a soudního lékaře, zjistila, že tělo ožraly lišky. Při ohledání kostry lékař zjistil, že pravá stehenní kost je zlomená po pádu ze skály a že dotyčný se už z místa dopadu nemohl dostat. Podezření na jinou příčinu opět mezi lidmi, kteří lépe znali okolnosti života zemřelého, trvalo dál (Mrtví se nevracejí). Brzy zjara našli hoši polozetlelou mrtvolu muže v loužích pod Česmicemi. Dostavila se komise, která konstatovala, že mrtvola patří pohřešovanému mladému muži zmizelému jednoho listopadového dne během sněhové vánice. Lékař prohlásil, že pitvat nebude, protože je zřejmé, že dotyčný zmrzl. Že před odchodem k mokřadům utrpěl krvavou ránu hlavy podávkami, neměl ovšem ani tušení (Záloženská knížka).

O hrozné epidemii v Jelenově v roce 1853 jsme už psali. Zbývá se zmínit ještě o úřední komisi, která přišla do Jelenova a okolních stejně postižených horských obcí, jen co to dovolila jarní obleva. A jaká přijala opatření? Pálilo se, bílilo, přijely povozy se životními potřebami, pořádaly se dobročinné sbírky. Je třeba uvědomit si, že v dobách, o nichž Klostermann píše, platily pro prevenci nemocí tereziánské zdravotní řády.

Pro léčbu se prosazovalo od poloviny 19. století liberalistické pojetí, podle něhož měl občan hledat v nemoci pomoc na volném trhu soukromě praktikujících lékařů. Lékařů však bylo málo a zvlášť na venkově byla jejich finanční i společenská situace nedobrá. Na jedné straně už přestávali být spokojeni s postavením služebníků šlechtických rodin a na straně druhé si nepomohli ani ve svobodném postavení. Kdo mohl na venkově lékařskou inteligenci zaplatit? Určitým řešením bylo zaměstnání městského lékaře. Životní osudy spisovatelova otce, doktora medicíny Josefa Klostermanna (1814 až 1875) svědčí o tom dostatečně; vyzkoušel všechna uvedená zaměstnání.

Dále čerpáme ze Vzpomínek na Šumavu. Dr. Klostermann se narodil na střední Šumavě v rodině sedláka, gymnázium vystudoval v Klatovech, filosofii v Praze a medicínu ve Vídni. Promoval v roce 1841. Několikrát změnil svoje lékařské působiště praktika. Několik let byl také starostou kašperskohorského okresu a neúspěšně kandidoval do zemského sněmu. Spisovatel zblízka poznal náročnou otcovu práci už jako dítě v Sušici během epidemií tyfu a při hromadném neštěstí o Velikonocích roku 1859, když se zřítil most přes Otavu, po kterém přecházelo procesí. Otcovo vyprávění se promítlo také do některých povídek; známá je povídka Vánoce pod sněhem o několikadenním pobytu mladého doktora v horské chalupě zaváté sněhem v jedné místnosti s rodinou a se zemřelým po těžkém úrazu.

Otcovy zkušenosti a názory měly na Klostermanna asi větší vliv, než by si otec přál. Ten se po promoci nedomohl honorovaného místa asistenčního lékaře v nemocnici a na neplacené místo neměl prostředky. Mrzelo ho celý život, že nemá nemocniční praxi. Byl odchovancem staré lékařské školy (představitele tzv. druhé vídeňské školy poslouchal až jeho syn) a v praxi se přesvědčoval, že mnohé z toho, čemu se naučil, není užitečné, což mu komplikovalo lékařské poslání i na venkově tím spíš, že byl zodpovědný. Lidé se na něj s důvěrou obraceli, ale on se neměl s kým poradit. Stále se obával možných osudných chyb.

Vcelku se nemohu zbavit dojmu, že na rozhodování mladého Klostermanna, zda se stát lékařem nebo nikoli, měl otcův život zásadní vliv. Navíc tu bylo bídné uznání těžké lékařské práce v zapadlých horských vesnicích, "kam se dostanu jen pěšky, čtyři až šest hodin daleko, za náhradu menší, než by se platila nádeníku." Krajská písecká správa dr. Klostermannovi však neopomněla vytknout, že při očkování proti neštovicím v obvodě, který měl přikázaný, se v 19 % "lymfa neujala".

Spisovatel v povídce Divoké včely vylíčil, jak jeho otec v 11 letech těžce onemocněl na řadu týdnů poté, co s kamarády vybral v dutém stromě včelí med a všichni se ho hodně najedli. Lékař povolán nebyl, vzorně se o něho starala matka, samozřejmě za užití bizarních metod. O příznacích se nedočítáme nic, nicméně otec později už jako lékař neměl pochyb, že šlo o tyfus nebo úplavici.

Jeho vysvětlení stojí za citaci: " obě tyto nákazy se za dřívějších časů dosti často objevovaly, zejména v nejodlehlejších, od světa nejvíce odloučených dědinách ( ) zárodky obou jmenovaných nákaz vycházely z panenské půdy, v hlubokých vrstvách odnepaměti tlících organických látek, když pluh a rádlo po prvé je rozryly a vzduch i voda v dotyk s nimi přišly." Jde o nápadnou podobu s učením německého anatoma a fyziologa Jakoba Henleho (1809 až 1885), jenž svým výkladem o miasmaticko-kontagiózních onemocněních předpověděl správnou cestu k bakteriologii.

Na závěr místo epilogu zbývá dopovědět, že spisovatel se dožil 75 let. Vzpomínky začal psát v 66 letech. "Jsem starý člověk, ale naděje v život jsem se nevzdal a unaveným ani zklamaným se necítím." V následujících letech už výraznější zdravotní potíže měl. Čtyři měsíce před smrtí píše, že "vleklá choroba, jež od skoro čtyř let mě poutá do mého lůžka a všecek pohyb mi znemožňuje, mně brání, abych " (z dopisu starostovi města Sušice v březnu 1923). Text ještě napsal vlastní rukou.

Literatura u autora

_________________________________________________________________________________________________
Karel Klostermann vyrostl v rodině venkovského praktického lékaře a sám také absolvoval deset semestrů na vídeňské lékařské fakultě. Studium sice nedokončil, avšak přátelil se s lékaři, korespondoval s chirurgem profesorem Albertem, ale především pobýval na Šumavě mezi lidmi, o jejichž vyprávění a zdravotní problémy se živě zajímal; studovat jeho postřehy tedy stojí za to. Někteří estéti považovali jeho dílo za naturalistické, avšak co může některým laikům připadat naturalistické, je pro lékaře realistické.

Klostermannův český jazyk je bohatý, a to byl rodilý Němec. Některá užitá slova slyšel dnešní sedmdesátník živě naposledy jako dítě. Tématu se dotkl v časopisu Vnitřní lékařství v roce 1977 článkem Medicína v životě a díle Karla Klostermanna nedávno zesnulý docent MUDr. Josef Kohout, CSc., z plzeňské FN a LF UK v Plzni; jeho památce studii jako celek připisuji.

Zdroj: Medical Tribune