Nemoci a úrazy na Šumavě v podání Karla Klostermanna IV
Úrazy byly na Šumavě časté. Spisovatel seznamuje čtenáře s jejich vnějšími příčinami a s jejich lokalizací. Při svážení dříví v zimě na saních docházelo k polytraumatům, jak se stalo i dřevaři Matýskovi na svahu Špicberku: " byl živ, ani smyslů zbaven nebyl ( ) hluboce byl zaryt v kyprém sněhu, vůkol krví zbarveném (... ) na čele zela hrozná rána, končetiny byly polámány, z úst šla krev, o vnitřním pohmoždění svědčící." Zraněný trpěl bolestmi při plném vědomí do druhého dne, kdy skonal po chrlení krve (Ze světa lesních samot). Ke smrtelnému úrazu došlo také na pile v Kvildě: " strojvedoucímu uřízla cirkulárka pravé rameno a nadloktí (... ) raněný, jemuž ucházela krev proudem z přeťatých tepen (... ) ihned upadl do mdloby (... ) po půl hodině vypustil ducha" (V ráji šumavském). Invalidizující úraz vzpomíná spisovatel též na parní pile v Záluží, kde zpracovávali ohromné smrky, jedle, buky a javory ze Ždánova a z lesů u Zuklína (Nioba z Malče).
V dalších povídkách a románech čteme o úrazech očí, končetin a hrudníku při kácení dřeva, méně často při velkých rvačkách, při ošetřování dobytka, o omrzlinách a umrznutí, o střelných poraněních při zásahu četníků. Řeka Vydra si vyžádala v průměru devět životů za rok. Nebezpečné bylo plavení polen mezi balvany v úseku Šachtárny (dnes turistům nejznámější úsek Vydry od Antýglu k Čeňkově pile) a bez smrtelných úrazů a utopení se neobešla ani práce prámařů na Otavě. Jako jedenáctiletý se byl Klostermann podívat v Sušici na zabité a utopené při zřícení mostu přes Otavu. Píše: "Některé z těchto mrtvol byly strašně zohavené, roztříštěné lebky, obličeje nebylo lze rozeznat, ale u většiny z nich zčernalé a zmodralé tváře dávaly zvěst, že smrt nastala zadušením" (Vzpomínky na Šumavu). Děti přicházely ke smrtelným úrazům v lese při kácení stromů i doma při požárech.
Také rok neminul, aby ženy a děti sbírající jahody nepřišly k uštknutí (Črty ze Šumavy). Spisovatele zajímala práce sklářů. Píše, že brusiči skla umírali v "nejlepších letech (... ) povážíme-li, že nejútlejší děti této lidské kategorie (... ) dýchají takovou atmosféru (... ) v jaké otcové (... ) se pohybují, uznáme, že člověk 45letý aspoň čtyřicet let dýchal skelný prach a to že stačí, aby měchu plicního přestal užívati jako dýchacího" (Sklářova dcera). Na vině byla silikotuberkulóza. Riziková byla práce v sirkárnách.
V šedesátých letech 19. století byla už v Sušici velká sirkárna, vydávající do okolí dusný zápach síry. Tam pracující mladík "najednou začal churavět, podebraly se mu dásně ( ...) i scházel (... ) až sešel bídnou smrtí" (Spravedlnost lidská). Marie, žena Karla Podílského, bránila zaměstnání svých dětí v sirkárně: "Podívej se na ně ( ) nepodobá-li se ti, jako by pojídaly s chlebem ten hrozný páchnoucí jed." Nebylo divu, vždyť " zkoumavé oči mateřiny ( ) nemohly nevidět, že růžové, zdravé tvářičky blednou, že zář očí hasne, že buclaté ruce hubení a nabývají tvaru podobného rukám voskovým " (O srdce člověka).
Klostermann znal účinky přírodních jedů. Svědčí o tom narážka o "ztřeštění" po najedení se vraních ok (O srdce člověka). Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia) roste dodnes v podhorském stupni Šumavy; černá bobule je jedovatá. Zelenou tekutinou koupenou od jedné ženy v Bavořích si rekruti ze Stodůleckého Podílu natřeli oči: " modré oči zčernaly, hrůzně rozšířeným zřítelnicím dostalo se ztrnulého výrazu ( ...) zrak ( ) se zatemnil." Simulaci oční nemoci snadno odhalil při odvodu plukovní lékař (Oční nákaza). Šlo o účinek rulíku zlomocného (Atropa bella-donna); znám byl už mnoho staletí.
O sebevraždě Klostermann napsal: " skončí-li člen rodiny sebevraždou, uvalí na pozůstalé největší hanbu ( ...) sebevražda jest událost velmi řídká v obyvatelstvu ústředních šumavských hvozdů " Fricek Podílských se oběsil ve stodole: "Odřízli oběšence, byl zkřehlý, zčernalý, dávno mrtev, ani se nepokusili přivést ho k životu." Z fabule vyplývá, že Fricek spáchal sebevraždu v náboženské animi exaltatio. Pro nešťastnou matku byla proto útěchou rozmluva s farářem. "Bylo jí, že Bůh sám se slitoval, povolav k sobě hocha, jehož rozum byl zastřen, že odvrátil velké zlo, jež ze šílenství jeho vzniknout mohlo" (O srdce člověka).
Podle statistiky bylo na sklonku 19.století mezi zemřelými necelé jedno procento sebevrahů. Zajímavě spisovatel píše o pokusu starého pilaře spáchat sebevraždu zmrznutím ve slati: "Co by silný, zdravý člověk nebyl vydržel, to přečkalo chabé tělo ( ) na pokraji smrti živořícího starce. Možná že právě zdlouhavá obměna látek ho zachránila " (V ráji šumavském). Vraždy a zabití bývaly nedokonané s výjimkou financů zastřelených pašeráky. Pytláky pronásledovali lesníci. Jednoho zvlášť horlivého lesníka umlátili pytláci téměř k smrti. Nakonec ho svázali a pověsili za nohy na strom tak, že se mu hlava zabořila do mraveniště.
Hodně vytrpěl, než ho náhodou našla houbařka (Črty ze Šumavy). Muže dopadeného při krádeži dříví hajní zbili a ztýrali tak, že byl několik měsíců připoután na lůžko (Výstřel v lese). Slabomyslná Anežka nechtíc přiotrávila kolomazníka a jeho nevěstu otrušíkem zadělaným do napečených koblih (Červené srdce). Otrušík je novější český název pro kysličník arsenitý, arsenik, postaru utrejch. Zdraví, nemoci a úrazy v osobních spisovatelových vzpomínkách najdeme v knize Vzpomínky na Šumavu, která v prvním vydání z roku 1926 vyšla pod názvem Červánky mého mládí.
Na dětství a mládí vzpomínal Klostermann nejraději. Otec dbal, aby se Karlík otužoval, vydržel nějaký čas o hladu, nechával ho dovádět v přírodě, hlavně u vody, s vrstevníky. Celá rodina hajného, s jehož syny se v Žichovicích přátelil a koupal v Otavě, onemocněla otravou po lívancích připravených z mouky znečištěné jedovatou zabilkou; šlo zřejmě o otravu námelem. Hajného zasáhl blesk v obličeji, sežehl mu vous; zraněný si poležel, nemohl se postavit na nohy "ztrnulé nervovým šokem". Jiný kamarád si přivodil při skotačení na sádkách velkou tržnou ránu na břiše.
Na Stříbrných Horách (dnes Nalžovské Hory), kde Klostermann chodil do školy, se o něho vzorně starala bytná Lotynka, jejíž zjev ho upoutal: " mezi čtyřicítkou a padesátkou ( ) velká, neobyčejně suchá, obličej jako žlutým pergamenem potažený, ublíkané červeně lemované oči ( ) řídké vlasy ( ) na dlouhém krku několikapatrové vole." Poznáváme klinický obraz myxedému na kůži a uzlovitou strumu.
Dále spisovatel vzpomíná: " zuby se mně rozbolely, a to pořádně. Vykotlaly se mi nevím od čeho hned čtyři stoličky ( ) došel jsem si kurážně k vrchnostenskému ranhojiči ( ) který mi je do tří neděl vytrhl všecky " Na stříbrohorské škole poznal také spolužáka, budoucího faráře Brejchu, jenž "skončil tragickou smrtí ve svém povolání: kázal o pouti v Horažďovicích a sklesl na kazatelně, raněn byv mrtvicí".
Na klatovském gymnáziu učili většinou benediktini, mezi nimi páter Anselm, kterého studenti dost zlobili při jeho neobvyklých výkladech rakouské vlastivědy. "Mladý muž ještě, ale těla sešlého, hubený, dopředu nakloněný, plížil se po chodbách jako bludný stín a z bledého obličeje i z polovyhaslých jeho očí vyzírala choroba." Záhy zemřel "nádorem na mozku prý".
Suplent na téže škole, světský, po půlnoci, když vyšel rozjařen z hostince, spadl z neznámých důvodů a beze svědků do studny, kde se pádem omráčil a utopil. Spisovatel sám byl výborný plavec a o utonulých píše na více místech Vzpomínek na Šumavu. Jako kluk miloval jez na Otavě ve Štěkni. Na profesora Ningera z píseckého gymnázia vzpomíná proto, že jeho hodiny dějepisu měl nejraději. Ninger se dožil 86 let, z toho 43 byl ve výslužbě; poslední léta "oslepl téměř úplně".
Očním neduhům Klosterman věnoval pozornost asi už proto, že otcova matka téměř oslepla a že on sám byl od mládí krátkozraký; ztěžovalo mu to práci. Zůstal naopak ušetřen všech dětských nemocí a po celé dětství nezastonal, ačkoli (sic!) "matka byvši stižena zánětem prsu, mě kojiti nemohla a přes usilovné hledání kojná se nenašla ( ) nezahynul jsem při umělém krmení".
(Literatura u autora)
---
Karel Klostermann vyrostl v rodině venkovského praktického lékaře a sám také absolvoval deset semestrů na vídeňské lékařské fakultě. Studium sice nedokončil, avšak přátelil se s lékaři, korespondoval s chirurgem profesorem Albertem, ale především pobýval na Šumavě mezi lidmi, o jejichž vyprávění a zdravotní problémy se živě zajímal; studovat jeho postřehy tedy stojí za to. Někteří estéti považovali jeho dílo za naturalistické, avšak co může některým laikům připadat naturalistické, je pro lékaře realistické. Klostermannův český jazyk je bohatý, a to byl rodilý Němec. Některá užitá slova slyšel dnešní sedmdesátník živě naposledy jako dítě. Tématu se dotkl v časopisu Vnitřní lékařství v roce 1977 článkem Medicína v životě a díle Karla Klostermanna nedávno zesnulý docent MUDr. Josef Kohout, CSc., z plzeňské FN a LF UK v Plzni; jeho památce studii jako celek připisuji.
Zdroj: Medical Tribune