Nemoci a úrazy na Šumavě v podání Karla Klostermanna III

Spisovatel nechává často svoje literární postavy žíznit, třeba tuláka Vojtu Kudrnu, který se ve vězení přejedl herynků a ty zapil hojně lákem. Když se zakrátko ze separace dostal, hasil žízeň vodou, pil ji z kašny a z každé strouhy, již míjel. Rozbolelo ho břicho a "naběhlo jako sud"; poležel si tři týdny ve špitálu. Nadměrný přívod soli vedl ke zvýšení osmolality, která se projevila žízní. Nejistí zůstáváme u nemoci starého Cibuláka: " chřadl ( ) jedl málo, ale tím větší měl žízeň ( ) seschlý na kost a kůži " Vypitá voda ho tlačila v žaludku (Spravedlnost lidská). Tady lze poznamenat, že o zhoubném novotvaru nenajdeme na Klostermannově Šumavě žádnou přímou zmínku.

Šumavané běžně hladem a podvýživou netrpěli, vždy měli doma mléko, režný chléb, brambory, zelí a nakládané kyselé skopové maso. Ani neočekávaného příchozího nenechali bez prostého pohoštění. Při svatební hostině patřilo na stůl kyselé hovězí, koblihy a tučná vepřová pečeně. Ve sklenicích piva plavaly kousky citronu.

Životu nebezpečné se však stávalo vyhladovění v zimě, musel-li se člověk ukrýt před mrazem a sněhovou vánicí několik dní v lesní boudě (Vánice). V kombinaci s prochlazením docházelo k úmrtí hladem a žízní snáze. Takovým způsobem přišlo o život Justinino děvčátko ("byla bledá, bílá jako sníh") v boudě mezi močály pod Roklanem (O srdce člověka). Ke zmrznutí docházelo při silné neočekávané vánici, tedy za vlhka a chladu; tak zmrzl drvoštěp na rankelské pláni, když se ubíral z thunských lesů do Ždíkova (O srdce člověka).

Na Šumavě pili muži hojně kořalku a "pochybné" pivo. Jeden z nich se pyšnil, že snese čtyřicet mázů piva (Čaroděj). Karel Podílský podepsal v alkoholovém opojení několik špatně krytých směnek. Tušíme, že byl kvartálním pijákem; pojem dipsománie byl už v odborných kruzích znám. Chronickým alkoholikem byl filipohuťský lesní příručí Bártovec, který sešel a "oči v naduřelých víčkách se ztrácely". Lékař prohlásil, že má ledvinovou nemoc (Ze světa lesních samot). Dnes bychom hledali jiné příčiny.

Hospody bývaly jaksepatří zakouřené tabákovým dýmem. Tabák se rovněž šňupal, a to pašovaný "brisil", do něhož si někteří přidávali skelný prach. Finančnímu strážníkovi vhodil pašerák tabák do očí. Pašerák se ubránil a způsobil financovi "zánět očí". Mořený brisil byl v provazcích, kus po kuse se hodiny roztíral v kamenné misce, přidalo se máslo, pak něco vápna a dřevěného popela. Sám Klostermann se naučil kouřit v tercii klatovského gymnázia ve dvanácti letech.

Kouření považoval za neřest, z níž se mu nepodařilo vybřednout; poslední cigaretu vykouřil pár hodin před smrtí. Všímá si častého výskytu strumy: "volatá děvečka", "volatý Matěj z Čepic". "Kubovo vole, neřídký jev v těchto končinách, se skládalo z dvou pater" (Vodní supové). " přepodivné typy, jakých jen Rejštejn v takové síle vykazuje: kretény obojího pohlaví, zakrsalé, ohyzdné " (V ráji šumavském).

Šlo o endemickou strumu a endemickou hypothyreosu. Klostermann při popisu postav neváhá upozornit čtenáře na jejich ortopedické vady: "nohy poněkud do O zakřivené", "nohy do X" nebo ještě obrazněji "otcovy a synovy pedály vrtaly do sebe", "dřevorubec byl od narození hluchoslepý polomrzák" atp. Tyto časté vady vylučovaly u odvodů způsobilost branců k vojenské službě. O vysoké novorozenecké úmrtnosti byla už zmínka. Při úmrtí matky v šestinedělí umíralo i děcko (Nioba z Malče). Šla-li matka do vězení, šly s ní i její děti, které tam často umíraly dříve, než se matka dostala na svobodu.

Velký vliv přičítal spisovatel namáhavé práci konané v zimě při likvidaci kůrovcové kalamity v lesích; "prudké revmatismy nadobro podlamovaly zdraví" (V ráji šumavském). Po prostydnutí se dostavovaly horečky, většinou rychle ustoupily a do rána bylo zase dobře, někdy ovšem bylo hůř: " pořád pršelo ( ) to z toho mokra sem dostal loupání do nohou, vědí, čemu se říká studenej led " (Šupák). Něco podobného, ale s horším průběhem, prodělal hajný Vavruch: " pocítil prudké bolesti v nohou, suché jakés loupání ( ) v noci ho bolest překonávala ( ) znenáhla bolesti ustávaly, nohy však ztratily vládu; sotva od postele k lavici se doškrabal; tam usedl a kouřil " (Ze světa lesních samot). Loupáním rozuměli naši předkové také bolest bodavého až škubavého rázu. V diagnostické úvaze o nemoci hajného se ovšem nemůžeme dostat dál než k bolesti radikulární a snad k postižení míchy.

Z ostatních symptomů se dočítáme o žloutence v úsměvném vyprávění strýčka Matěje o akci dobrovolníků proti "bavorsko-francouzské holotě" v roce 1809: " ze zlosti, z přestálého rozčilení jsem se rozstonal, ulehl a čtyři neděle jsem nevstal z postele. Byla to žloutenka ( ) vyhlížel jako citron " (Skláři).

Psychickému vypětí přikládal Klostermann vůbec velký význam. K náhlé smrti bez předchozích chorobných pocitů také docházelo: " jednoho horkého letního dne strýček se prudce rozstonal, a než uteklo půl dne ( ) s tímto světem se navždy rozloučil " (Strýček z nebe).

Lidové léčení

Laickou pomoc nemocným dlouho určovaly pověry a léčebné mýty, zdravé myšlení pomáhalo spíše při úrazech. Lékaři trvala cesta k pacientovi řadu hodin, v bahnitém terénu, v mlze a závějích nebyla možná vůbec.

V pověrách bylo mnoho fatalismu. Lidé např. věřili, že z krve brkoslavů, kteří přilétali na Šumavu ze severu o některých zimách, vzniká mor; proto je nazývali morovými ptáky.

Schvácenému s horečkou a s pícháním na prsou radily báby přikládat křenové placky, podávat odvar zeměžluče, vykuřovat chalupu jalovcem, obkládat tělo kravinci, pít kozí moč. Mluvily k nemocnému starodávná říkání a čarovaly i jinak. Věřilo se na příznivý účinek vypitého střelného prachu rozpuštěného v horké vodě. Šlo o jakési léčebné ultimum refugium. Pobyt nemocného v přetopené nevětrané místnosti a pod několika peřinami přímo poškozoval. Lékaři marně vysvětlovali škodlivost takové "léčby".

Lidé nevěřili léku sladké chuti a naopak chtěli hořký lék, "smradlavou medicínu". Silně páchnoucí mast Asa foetida (lidově "čertovo lejno") byla nejoblíbenější. Kvizlovo restituční fluidum hojící koně léčilo i "studený led" u člověka. Aby dřevařskému klukovi přestaly bolet zuby, vykuřovalo se obydlí kravským hnojem. Tu a tam tušíme empirické jádro, jako při užití křenu a zeměžluče, stejně jako při jiných problémech užití kostivalu a jitrocele. Někteří sedláci uměli pomoci při úrazech.

Schopnost napravit zlomeninu a zahojit ránu se učili u svých předků a tuto praxi pěstovali i u dobytka. Procedury i u zhmožděnin to byly bolestivé, ale poranění viděli dobré výsledky, které srovnávali s lékařskou pomocí. Nebylo neobvyklé, že si lékař přivolal jako pomocníka k repozici zlomeniny zkušeného sedláka nebo alespoň souseda, aby mu končetinu podržel. Ceteris paribus by tomu dnes nebylo jinak. Stávalo se, že lékař měl méně praxe než zkušený venkovan, navíc disponoval pouze lékem proti bolesti.

Při povrchních krvavých poraněních pomáhalo vymývání čistou vodou. Silně podchlazeným osobám uměli laičtí zachránci správně pomoci umýváním studenou vodou v chladné místnosti a teprve po "návratu k životu" ukládali postižené ke spánku ve vytopené místnosti.

Omrzlinám předcházeli a ošetřovali je třením sněhem. Jednomu ze svých románových hrdinů vložil Klostermann do úst psychoterapeutické krédo: "A přece takové dobré slovo, v pravý čas vyslovené, jest duši lidské potřebou a hojí její rány jako nebeský lék, a kde nezhojí, aspoň bolu umírní."


---

Karel Klostermann vyrostl v rodině venkovského praktického lékaře a sám také absolvoval deset semestrů na vídeňské lékařské fakultě. Studium sice nedokončil, avšak přátelil se s lékaři, korespondoval s chirurgem profesorem Albertem, ale především pobýval na Šumavě mezi lidmi, o jejichž vyprávění a zdravotní problémy se živě zajímal; studovat jeho postřehy tedy stojí za to. Někteří estéti považovali jeho dílo za naturalistické, avšak co může některým laikům připadat naturalistické, je pro lékaře realistické. Klostermannův český jazyk je bohatý, a to byl rodilý Němec. Některá užitá slova slyšel dnešní sedmdesátník živě naposledy jako dítě. Tématu se dotkl v časopisu Vnitřní lékařství v roce 1977 článkem Medicína v životě a díle Karla Klostermanna nedávno zesnulý docent MUDr. Josef Kohout, CSc., z plzeňské FN a LF UK v Plzni; jeho památce studii jako celek připisuji.

Zdroj: Medical Tribune