Nemoci a úrazy na Šumavě v podání Karla Klostermanna II

Sedmadevadesátiletý dědoušek na výminku u vnučky na Hrádkách u Srní vyprávěl, že mu umřela žena před jednašedesáti lety na úplavici, "jak panovala ta nákaza" (O srdce člověka). Paní revírníková Malá z Podroklaní vypráví, jak před lety, "bylo to v srpnu ( ) přišla úplavice" a zahubila jí čtyři děti ve věku pěti až třinácti let (Ze světa lesních samot). O jistém chudákovi, živícím se sběrem a prodejem larev mravenců, spisovatel vypráví: " když tenkrát ( ) zotavoval se po úrazu, navštívil jeho rodinu zlý host, úplavice, která v našich horách nejvíc řádí uprostřed léta. Postihla ženu a obě děti, on sám jim pro lékaře běžet nemohl, a než se k tomu odhodlali sousedé, bylo pozdě. Byl po velké ztrátě krve a vysokých horečkách tak zesláblý, že je nevyprovodil ani na poslední cestě" (Črty ze Šumavy). Nemoc byla známá už od Hippokrata. První klinickou práci o ní u nás napsal protomedik Království českého Ignác Nádherný v roce 1827.

Choleru nazývá spisovatel "zlým hostem". V roce 1851 postihla Sušici a okolí. Otec-lékař byl pracovně přetížen a měl obavu o rodinu, kterou proto poslal na čas do Horních Rakous k matčině matce (Vzpomínky na Šumavu). O této epidemii mluví také "sušický Demosthenes": "Řeka tenkrát vyhazovala bílou špínu ( ) viděli jste už bílou špínu plovat v řece?" (Spravedlnost lidská).

V povídce je popsána zlá pověra, o níž bude ještě řeč. A opět ovšem nevíme, šlo-li o asijskou choleru, tzv. domácí choleru, nebo jiné akutní infekční onemocnění.

Nechybějí ani příběhy lidí s dalšími infekcemi. Dvanáctiletému Matýskovi byly odňaty obě nohy nad kotník, protože mu bosé nohy ozábly během jedné mrazivé zimní noci "dočerna, až do těch kostí ( ) snětí jsouce uchváceny, v pravém slova smyslu uhnily". Tři roky trvalo, než se rány zacelily (Schovanec).

Tulák Vojta Kudrna byl v zimě "stižen zánětem v pravém koleně", jako tulák bez domova trpěl žízní, kterou hasil sněhem, končetina se mu během několika týdnů zkrátila o centimetr, byl vyhublý na kost a kůži, takže nebyl odveden na vojnu (Šupák).

O malárii čteme: "Když se podařilo vysušit úplně močály ( ) přestaly také zimnice ( ) v Čechách byly končiny infikované malárií ( ) v okolí Hluboké ( ) u Třeboně, v Nýřanech u Plzně, kde se vyskytovaly střídavé zimnice ještě počátkem let sedmdesátých ( ) Počínaje druhou polovicí měsíce srpna až do listopadu bylo na Štěkni stále několik osob stižených malariovou zimnicí ( ) děd nepřestával prorokovat, že budu najisto jí zachvácen ( ) bál se jí úžasně, po celý rok se nesměla otevříti okna " (Vzpomínky na Šumavu).

Nejčastější formou malárie mírného pásma bývala malaria tertiana.

Následující citace je mistrným popisem klinického obrazu neurolues: " Jahoda churaví. Byla to zvláštní, příšerná choroba. Hlava jasná, ruce i ramena při síle, a nohy jako by pozbývaly citu; nemocný nevěděl, kdy dostupuje noha na zem, chůze jeho stávala se nejistou, a tato nejistota vzrostla tou měrou, že vůbec se bál dostupovat ( ) loudavě přibývalo neduhu, ale než rok se setkal s rokem, nohy vypověděly mu službu. A nyní počalo chřadnout ostatní tělo, sil mu ubývalo a strašlivé bolesti na něho doléhaly. Nemocný se svíjel, řval, zuřil, pronášel řeči tak hrozné, že vše od něho utíkalo ( ) než dosud byl při síle a rozhodoval ( ) nemoc Jahodova se vůbec horšila ( ) bylo vidět, že strnulost dostupuje k mozku; už jen blábolil, myšlenky se mu trhaly " (Skláři). Diagnózu podporuje předcházející spisovatelovo vyprávění o jeho neslýchaném soužití s několika ženami před pěti lety. Bez popisu tabického syndromu je zmínka o "vysýchání míchy" knížete Windischgrätze, o něhož se staral spisovatelův otec jako panský lékař ve Štěkni (Vzpomínky na Šumavu). Historie lékařství nás poučuje, že správná domněnka o vzájemném vztahu mezi progresivní paralýzou a syfilidou byla vyslovena v roce 1857.

Ze zoonóz nacházíme pouze stručné zmínky o července (erysipeloidu) a o modré neštovici (anthraxu) a čteme příběh o vozhřivce (malleus), zavlečené z vnitrozemí (Pan radní), ale nikoli v souvislosti s onemocněním lidí. Zato tragický případ vztekliny u mladíka z Jelenova je vylíčen dramaticky a opět klinicky věrně. Toulavý pes se jednou vrátil "všecek zhubenělý, oči plaché, zanícené, pohled jakoby svědomím zmučený ( ) rozježené chlupy na hřbetě ( ) pes se obrátil a kousl do hladící jej ruky ( ) lehoučké kousnutí, jež sotva kůži prodřelo ( ) kymácel se v běhu jako opilý a zadní nohy za sebou vlekl ( ) asi za dvě neděle vypukla u mladíka vzteklina ( ) děsné sny o psech jej mučily v noci, která předcházela vypuknutí nemoci ( ) záchvaty se dostavovaly v mezerách; pokud trvaly, nemocný rozbíjel vše, co přišlo v jeho dosah, a ohrožoval své okolí ( ) mezi záchvaty nemocný se jevil poměrně klidným, jen velice pokleslým na mysli ( ) otec a děd jej přivázali provazy a řetězy na postel ( ) v hluboko zapadlých očích hořel příšerný oheň a pěna pokrývala zsinalé rty a ochrnutou dolejší čelist, bez vlády na prsa skleslou " Příbuzní usoudili, že pro jejich vlastní záchranu a také pro nemocného je lépe ho zabít, což udělali, když vypáčil dveře (Ohnivé snopy nad Hirschensteinem). Spisovatel píše o této události i jinde.

Poznamenáváme, že v polovině 19. století, tedy v době, kdy ještě nebyla známa skutečná příčina vztekliny, hovořila ještě lékařská věda o "jedu" přeneseném slinami psa nebo i nemocného člověka; tím už se vlastně rozuměla kontagiozita této choroby. Pasteur v roce 1885 vyléčil vlastní očkovací látkou chlapce pokousaného vzteklým psem.

Organickou srdeční vadou trpěl zřejmě Podílský Karel, sedlák, o kterém Klostermann mj. píše: "Sklesl na lavici, hltaje dech, chroptěl jako umírající, ruce rozepínaly křečovitě oděv, aby se uvolnilo mocně pracující hrudi ( ) žena ( ) viděla ho na smrt bledého, s otevřenými ústy i chřípěmi, hrůzou vypoulenýma očima." Schvácenost a dušnost ho trápily stále víc a častěji při tělesné námaze a při rozčilení. Spisovatel hovoří o jeho "srdečních záchvatech" (Kam spějí děti).

Zdroj: Medical Tribune