Nemoci a úrazy na Šumavě v podání Karla Klostermanna I

Mariána Kovandová ze strašeňské farnosti "třicet šest let čítala věku svého, šestnáct let tomu, co se provdala, a třináct dětí by dnes měla, kdyby jí všechny byly zůstaly na živě. Než, čtyři si zavolal Pánbůh, jedva, že se narodily, a tak jich měla jen devět " (Slepičí vojna).

Podle zprávy o poměrech zdravotních v Království českém roku 1892, vydané H. Pelcem starším, umíralo v Čechách z 1 000 živě narozených dětí vrozenou slabostí a střevními katary do uplynutí prvního roku života 271 dětí. "Na Sosnovce ( ) paní před lety zemřela souchotinami, čtyři dítky sešly týmž způsobem, a nyní stůně poslední syn " (Skláři). "Krejčí Krahulík umírá na tuberkulózu " (Červené srdce). "Na tutéž nemoc skonal básnický talent, mladý kaplan Bendl" (Vzpomínky na Šumavu). Lidé věřili, že pro souchotináře je dobré psí sádlo (Spravedlnost lidská), věřili, že "stará Apolena zná vyléčit úbytě při dětech" (Zmizela).

Koch objevil původce TBC v roce 1882, ale nakažlivost nemoci nebrali lidé ani většina lékařů dostatečně vážně. Wirchow ještě roku 1881 nevěřil Laeneccovu zjištění z roku 1826, že TBC je nakažlivá. V celé poslední čtvrtině 19. století byl podíl TBC mezi příčinami smrti v českých zemích stále vysoký. V relaci na 100 000 obyvatel činila úmrtnost na TBC 391 v roce 1880, 438 v roce 1890 a 381 v roce 1900.

"Poslední rehberský rychtář nestonal ani tři dni. Zabloudil v mlze, když zajel do lesa pro dříví, deset hodin trvalo, než našel cestu domů. Přišel domů, hlava mu plamenem hořela, při dýchání boky ho píchaly. Kvůli mlze a závějím nemohli pro lékaře " (Rychtářův syn). ",Je mi zle, maminko, tuze zle ( ) zima mnou lomcuje a na prsou mě píchá,' stěžoval si matce Franc, syn vdovy Girglové z Horské Kvildy, slabý, sotva patnáctiletý, těžce v lese i doma pracující hoch. ( ) Rozpraskané pysky, jež vytrysklá krev pokryla černými strupy, nezavíraly se, bílé zuby cenily se napořád, oči ztrnule bez pohnutí vyboulené, měnily se v sloup, prsa mocně pracovala a vyzáblé údy křečovitě se stahovaly" (V ráji šumavském).

Prochlazení a další nepříznivé vlivy zřejmě oslabovaly odolnost horalů a ti rychle umírali na pneumokokovou sepsi vycházející z krupózní pneumonie. Variolu nazýval Klostermann zásadně černými neštovicemi. Považoval ji za "strašlivou nemoc". Zemřel na ni jeho kamarád z dětství až v dospělém věku v roce 1875. To už byla u nás tato akutní infekční nemoc díky Jennerovu objevu účinného očkování z roku 1796 na podstatném ústupu.

Spisovatel vzpomenul, jak byl jako student klatovského gymnázia revakcinován, protože v Klatovech a okolí se nákaza objevila: "Naskočily mi neštovice na obou ramenech, jež značně naběhla; dostavila se i horečka a žlázy podramenní naduřily a působily velké bolesti; nicméně jsem neulehl a chodil i nadále nejen do školy, ale i na procházku." Na té ho kluci sešlehali pruty a zasáhli i neštovice, a tak si Klostermann užil ještě více bolesti (Vzpomínky na Šumavu).

Na úplném vítězství nad variolou (eradikace vyhlášena WHO v roce 1980) měl významný podíl český lékař profesor Karel Raška jako autor konceptu epidemiologické surveillance. (Raška se narodil ve Strašíně na Šumavě v roce 1909.) Ve Vysokých Lávkách zemřela počátkem zimy tříletá holčička, která " horkost už měla po dvě neděle ( ) mazali jsme ji kozím močem a liščí jazyk jsme jí přivázali na prsíčka ( ) nic platno ( ) ubohé děcko, které dostalo spálu a umřelo, a ty ostatní, jež se rozstonaly za ním ( ) v celém okolí ta nemoc, řádí mezi dětmi jako mor, ale to všechno od nastuzení " (Skláři). Pro spálu by svědčilo roční období, věk dítěte, vysoká nakažlivost a smrtnost, postrádáme však jakoukoli zmínku o enantému.

"Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři nebo čtyři ( ) Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění " (Črty ze Šumavy). Tak spisovatel popsal podle vyprávění svého otce i podle očitých svědků epidemii "tyfu" v Jelenově v zimě roku 1853. Postiženi byli obyvatelé několika vesnic.

Nemůžeme si být však vůbec jisti, zda šlo o břišní nebo skvrnitý tyfus, vždyť v oficiálním klasifikačním schématu byly uvedeny zvlášť až v roce 1895, to znamená až po objevu původce střevního (břišního) tyfu Eberthem, i když podmínky pro jeho šíření byly známé už dříve.

Paratyfy odlišeny ještě nebyly. Osobní vzpomínka spisovatelova na epidemii v roce 1859 v Sušici, kdy onemocněli čtyři jeho sourozenci, chůva a další pomocníci v lékařově rodině, z nichž nikdo nezemřel (Vzpomínky na Šumavu), se mohla týkat právě paratyfu. Ze širší rodiny zemřela na "tyfus" spisovatelova tchyně v roce 1856 v rakouském Riedu a ve stejném roce strýc (otcův bratr) v Rehberské vsi (Vzpomínky na Šumavu). Klostermann znal dnes už zastaralý název pro tyfus - hlavnička: " potácíš se jako po hlavničce" (O srdce člověka).

Sugestivně vylíčil onemocnění Václava, vnuka Seppa Rankelského: " držel si rozpálenou hlavu ( ) byl tak sláb, že nemohl vstáti z postele ( ) mluvil stále zmateně ( ) po celých pět dní připoutalo ho těžké vzrušení mozkové na jeho lůžko. Divoké fantazie střídaly se s dlouhými hodinami, po které ležel tiše, nebera nejmenší účasti na tom, co se vůkol něho mluvilo a činilo ( ) upřel vpadlé oči na neznámou stařenu ( ) přejel si horkou dlaní čelo " (V ráji šumavském).

Spisovatel pravděpodobně znal tehdy užívanou diagnózu Typhus nervosus, Nervenfieber. Obraz patologického podráždění, eventuálně postižení mozku nelíčil ve svých prózách ojediněle.

MUDr. Josef Žán, CSc., Literatura u autora


Karel Klostermann vyrostl v rodině venkovského praktického lékaře a sám také absolvoval deset semestrů na vídeňské lékařské fakultě. Studium sice nedokončil, avšak přátelil se s lékaři, korespondoval s chirurgem profesorem Albertem, ale především pobýval na Šumavě mezi lidmi, o jejichž vyprávění a zdravotní problémy se živě zajímal; studovat jeho postřehy tedy stojí za to. Někteří estéti považovali jeho dílo za naturalistické, avšak co může některým laikům připadat naturalistické, je pro lékaře realistické. Klostermannův český jazyk je bohatý, a to byl rodilý Němec. Některá užitá slova slyšel dnešní sedmdesátník živě naposledy jako dítě. Tématu se dotkl v časopisu Vnitřní lékařství v roce 1977 článkem Medicína v životě a díle Karla Klostermanna nedávno zesnulý docent MUDr. Josef Kohout, CSc., z plzeňské FN a LF UK v Plzni; jeho památce studii jako celek připisuji.

Zdroj: Medical Tribune