Němeček: Syndrom vyhoření u onkologů je reálný problém, musíme o něm mluvit

Na 48. ročníku Brněnských onkologických dní jsme s doc. MUDr. Radimem Němečkem, Ph.D., z Masarykova onkologického ústavu hovořili o psychické zátěži, které čelí zdravotníci v onkologii. Diskutovali jsme o syndromu vyhoření, omezené odolnosti lékařů a nutnosti otevřeně řešit tuto problematiku. Jak mohou zdravotníci najít smysl své práce, nastavit si hranice a udržet si psychickou pohodu? Jaké kroky již byly podniknuty a co plánuje Masarykův onkologický ústav pro podporu svých zaměstnanců?

• V souvislosti s psychologickou zátěží, kterou onkologické onemocnění nepochybně klade, se většinou hovoří o pacientech a jejich rodinách, méně se už mluví o zátěži zdravotníků, lékařů, sester a dalších. Co je podle vás v této souvislosti důležité?

Jsem velmi rád, že se na letošní konferenci Brněnské onkologické dny zařadilo toto téma, protože je skutečně aktuální. Ve svém sdělení jsem ukazoval, a bylo to vidět i na letošním ESMO, jak aktuální problém to je – onkologové vykonávají velmi náročnou práci a trpí syndromem vyhoření, přičemž jejich odolnost, tzv. resilience, je omezená. Je důležité o tom mluvit a tuto problematiku pojmenovat, abychom mohli tuto odolnost nějak udržet.

V rámci konference tu celé dopoledne probíhalo psycho-onkologické sympozium, kde jsme diskutovali o resilienci z různých pohledů – psychologa, lékaře, pacienta, paliatra i dětského onkologa. Velmi se mi líbila přednáška pana profesora Horáčka, excelentního psychiatra, který poskytl vědecký pohled na tuto problematiku. Pro mě je zásadní si uvědomit, že vykonáváme náročnou práci a je důležité najít její smysl, stanovit si hranice, vytvořit prostor pro odpočinek, udržovat dobré přátelské vztahy a čerpat energii. Mnoho těchto aspektů je třeba otevírat a diskutovat o nich, a proto jsem velmi vděčný, že se toto téma letos na Brněnských onkologických dnech objevilo.

VIDEO: Rozhovor s doc. MUDr. Radimem Němečkem, Ph.D. si můžete pustit také zde:

• Existuje už na úrovni Masarykova onkologického ústavu nějaký soustředěný přístup k této problematice, nějaká systematická podpora zdravotníků?

Hodně se o tom mluví, ale zatím nemáme konkrétní workshopy. Myslím si, že je to také otázka toho, že ne každý je připraven sdílet své pocity a zkušenosti s psychology. Přesto by to mohlo být velmi užitečné, zvláště když máte náročné pacienty a potřebujete něco sdílet – nejen neformálně u kávy, ale sofistikovanějším způsobem.

Na druhou stranu, abych uvedl věci na pravou míru, už asi deset let máme podpůrnou terapeutickou skupinu, kde se nás schází kolem deseti. Se dvěma psychology probíráme těžkosti naší práce, co nám bere a co nám přináší, a vzájemně si sdílíme své zkušenosti. Za tuto skupinu jsem velmi vděčný a věřím, že se tyto možnosti budou rozšiřovat i pro ostatní.

Rozhovor vznikl pro web OnkoTV v rámci kongresového zpravodajství z 48. ročníku Brněnských onkologických dní.