Největší zážitek z ACC přímo s kardiologií nesouvisí
Česká účast na nedávném kongresu American College of Cardiology v San Diegu nebyla masová (ACC). Mezi těmi, kdo toto jednání sledovali osobně, byl prof. MUDr. Jaromír Hradec, CSc. Redakce Medical Tribune jej požádala o stručné a jistě i subjektivní shrnutí, s jakými dojmy ze San Diega odjížděl.
Mám‑li odpovědět na otázku, co mne zaujalo na kongresu ACC 2015 v San Diegu, tak především jsem zaznamenal překrásné počasí s teplotami až přes 30 °C. Protože jsem s tím nepočítal, důkladně jsem se spálil, což se mi v podobě olupující se kůže z obličeje a z hlavy připomíná dodneška.
Mám pocit, že se americké kardiologické kongresy zmenšují. Mohu posuzovat hlavně kongresy ACC, které navštěvuji pravidelně. Kongresu AHA 2014 vloni na podzim v Chicagu jsem osobně přítomen nebyl. Počet návštěvníků se člověk nikde nedozví, letos ho odhaduji tak na 15 000 kardiologů, což je polovina návštěvníků výročních kongresů ESC v posledních letech. Snižuje se i počet odborných sekcí a ke kongresu se „přilepují“ různé další aktivity, aby zůstávalo zdání jeho velikosti.
Předem byla ohlašována prezentace výsledků dvou velkých a nepochybně významných klinických studií, která byla podobně jako vloni spojena se slavnostním zahájením kongresu. První z těch studií – PEGASUS – byla klasická farmakoterapeutické studie, ve které se na více než 21 000 nemocných jeden až tři roky po prodělaném infarktu myokardu, tedy v rámci sekundární prevence, testovaly účinky a bezpečnost duální protidestičkové léčby kombinací malé dávky ASA a ticagreloru proti samotné ASA. Duální léčba s ticagrelorem snížila významně o 15 % výskyt velkých kardiovaskulárních příhod, především infarktů myokardu, ale za cenu takřka trojnásobného nárůstu závažných krvácení. Nabízí se tak otázka, jakou cenu (medicínskou i finanční) jsme ochotni za relativně nevelký prospěch akceptovat. Absolutní pokles kardiovaskulárních příhod byl o 1,2 %, absolutní nárůst klinicky závažných krvácení také o 1,2 %.
Druhá předem anoncovaná a při slavnostním zahájení prezentovaná klinická studie byla metodologická. Studie PROMISE, která byla financována NIH, testovala u 10 000 nemocných s chronickou symptomatickou ICHS dvě strategie vyšetřování – anatomickou s využitím CT koronární angiografie vs. funkční s využitím zátěžových testů. Hodnoceným primárním ukazatelem byl součet celkové mortality a závažných klinických příhod včetně komplikací. Při dvouletém sledování nebyl mezi oběma testovanými vyšetřovacími strategiemi zjištěn žádný rozdíl (HR = 1,04). Při strategii s CT angiografií byl sice menší počet provedených invazivních koronarografií, ale dvojnásobný počet koronárních revaskularizací (ať již PCI, nebo CABG) a samozřejmě vyšší dávka ionizačního záření. V diskusích proto často padala otázka, zda má vůbec smysl nemocné se symptomatickou chronickou ICHS neinvazivně vyšetřovat.
Zpět ke kořenům medicíny
Přiznám se, že ale úplně nejvíce mě v San Diegu zaujala slavnostní tradiční jmenovaná přednáška pojmenovaná po dr. Simonu Dackovi. Letos o ni nebyl požádán žádný slovutný kardiolog nebo kardiochirurg, ale specialista na infekční lékařství z lékařské fakulty Univerzity ve Stanfordu dr. Abraham Verghese. Mluvil velmi zaníceně o vztahu lékaře a pacienta a o tom, jak tento vztah ovlivňují (většinou negativně) moderní technologie, ať již informační, nebo přístrojové diagnostické metody. O tom, jak rozhovor s nemocným a fyzikální vyšetření (dotek nemocného) ustupují stále více do pozadí. Neodpustím si, abych necitoval alespoň dvě věty: „Neustále zjišťuji, že nejlepší cesta, jak porozumět hospitalizovanému nemocnému, není zírat na obrazovku počítače, ale jít se na pacienta podívat. Protože pouze u lůžka si jsem schopen uvědomit, co je u tohoto nemocného důležité a jaký smysl dávají všechny informace o něm, které se podařilo nahromadit.“ Mluvil mi z duše tak, že jsem se po návratu uchýlil ke Googlu, abych o tomto pozoruhodném člověku zjistil více. Dozvěděl jsem se, že to je Ind, narozený v Addis Abebě v Etiopii, který vystudoval medicínu v Indii a postgraduální trénink absolvoval na různých pracovištích v USA. Stal se odborníkem na infekce HIV a věnuje hodně času vztahům mezi pacientem a lékařem a aktivitám proti dehumanizaci medicíny. Je úspěšným publicistou o těchto problémech a také autorem několika knih, které se vesměs staly v USA bestselery.
Zdroj: Medical Tribune