Nedorozumění, nebo demagogie?
Protože ne každý zná širší souvislosti ohledně tzv. bezplatného (!) zdravotnictví (často se setkáváme i s názorem, že za komunistů byla zdravotní péče zadarmo), které si nejčastěji berou do úst socialisté a KSČM, dovoluji si citovat z Ústavy České republiky, přesněji z Listiny základních práv a svobod, která je dle článku 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku České republiky.
V hlavě 4 této Listiny základních práv a svobod, článek 31, se praví: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Při rozboru textu článku 31 Listiny základních práv a svobod je na první pohled zřejmé, že zdravotní péče není zadarmo, a nebylo tomu tak ani za předchozího režimu. Každý občan této země by měl přispívat do systému veřejné zdravotní péče, a to buď přímo, pokud je ekonomický činný, nebo zprostředkovaně – pokud je dítětem, studentem, důchodcem či patří do jiných sociálních skupin, za které tento příspěvek platí stát.
Problém nastává při vyhodnocování obsahu sousloví „veřejné pojištění“. Předně je nutno zdůraznit, že v systému veřejného zdravotního zabezpečení se prakticky dosud téměř nevyskytují pojišťovací principy. Spíše bychom mohli platby do tohoto systému charakterizovat jako zdravotní daň. Osoby platící částky do zdravotního systému si nemohou
dosud vybrat z různých navzájem si konkurujících, ale třeba i doplňujících se pojišťovacích plánů.
Z kontextu celého článku 31 jasně vyplývá, že zavedení poplatků a plateb je možné, pokud to „stanoví zákon“. Je tedy nejvyšší čas připravit takové legislativní podmínky pro občany České republiky, které by jim umožnily čerpat zdravotní péči z veřejného systému na základě různých pojistných plánů, jež budou zahrnovat možné bonusy a malusy. K tomu je potřeba vypracovat srozumitelné a jednoznačné zdravotní standardy, které budou zahrnovat veškerou zdravotní péči umožňovanou v rámci „opravdového“ zdravotního pojištění. K tomu je potřeba připravit „nástřel“ ceníku všech dalších možných poskytovaných úkonů a zákroků, které by byly nad rámec veřejného pojištění a které by byly plně hrazeny uživatelem. Samozřejmostí je, že ve zdravotních standardech by měly být zahrnuty všechny dosud známé úkony, které není možno hradit bez solidární účasti.
Byla by škoda, kdyby se připravované změny ve financování zdravotního systému zasekly na nepochopení některých ústavních soudců, kteří by dali přednost demagogické argumentaci představitelů socialistů a komunistů. Mimochodem, za osm let, co socialisté v letech 1998 až 2006 ovládali ministerstvo zdravotnictví, se ve funkci vystřídalo osm ministrů, včetně těch dočasně pověřených řízením. Ani jeden z nich neudělal pro nezbytné systémové změny zhola nic. Někteří z nich po odchodu ze svých ministerských postů připouštěli nutnost provedení změn, a dokonce se v dílčích záležitostech jejich návrhy překrývají s návrhy ministra Julínka. Žádný z nich však neměl politickou odvahu realizovat změny v době, kdy seděl na ministerské lenošce. Slušnější z nich z ČSSD odešli sami, někteří byli vyobcováni. Jeden populista však chce využít složitosti problému a získat politické body odmítáním pro veřejnost většinou nepopulárních poplatků, které jsou však pro zefektivnění činnosti veřejného zdravotnictví nezbytné. Tím samozřejmě není řečeno, že vybírání poplatků by po vyhodnocení své účinnosti nemělo být dopracováno, případně upraveno.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2008, strana B2
Zdroj: