Nechci být považován za hlavního policajta

MT: Ministr Tomáš Julínek před časem řekl, že by se ministerstvo zdravotnictví mělo více profilovat jako ministerstvo veřejného zdraví. Co konkrétně by takový posun měl znamenat?

Tato koncepce vychází mimo jiné z toho, jaká zadání mají západoevropská ministerstva zdravotnictví. Po vstupu do Evropské unie jsem se zúčastnil většiny zasedání ministrů zdravotnictví. až na výjimky se tam nehovořilo o tom, jak rozvíjet kardiochirurgii, nebo o dostupnosti transplantací. Mluvilo se o tom, jak ovlivnit výživu populace tak, aby se již dále nezvyšoval počet obézních dětí, nebo jak usměrňovat antibiotickou politiku, aby nestoupala rezistence na antibiotika. Zatímco ministerstva zdravotnictví východoevropských států se z větší části zabývají tím, jak financovat zdravotní péči, v západní Evropě mnohem více sil věnují primární prevenci – podpoře zdraví v tom nejširším slova smyslu. V tomto kontextu by se české ministerstvo zdravotnictví mělo posunout právě tím západním směrem. Souvisí to i s tím, do jaké míry se nám podaří občanům vysvětlit, že péče o zdraví je do značné míry v jejich rukou.

MT: Pokud by se důležitost tématu měřila plochou popsaného novinového papíru, byla pro českou republiku na sklonku minulého roku největším nebezpečím bakterie listeria monocytogenes. Šlo o reálný problém, nebo jen o mediální bublinu?

Byl to reálný problém a stále to reálný problém je. Naše společnost v oblasti výživy pozapomněla na nebezpečí bakteriální kontaminace. Velmi mnoho se hovoří o kvalitě stravy, pokud jde například o aditiva. Bdělost nad biologickými faktory však poněkud opadla. Přitom alimentární nákazy vůbec nejsou v České republice vzácné – jde přibližně o sedmdesát tisíc případů každý rok. Listeriózu dlouhodobě sledujeme od počátku šedesátých let, od devadesátých let se její diagnostika výrazně zpřesnila. Dlouho jsme zaznamenávali deset až dvacet případů ročně, z toho zemřeli jeden, dva, maximálně čtyři pacienti.

V posledním čtvrtletí loňského roku však najednou bylo hlášeno sedmnáct případů a šest z nich skončilo úmrtím. To byla nepříjemná situace, které jsme se museli začít rychle věnovat. Zjistili jsme určité nedostatky jak při výrobě, tak při distribuci rizikových potravin. a dále jsme zjistili, že lidé nemají dostatek relevantních informací. Přešli jsme na evropské direktivy a ty kladou velkou zodpovědnost na výrobce. Mimo jiné od podnikatelů žádají, aby si sami stanovovali systém kritických kontrolních bodů. To není možné bez pravidelného odběru vzorků. Jedním z alarmujících závěrů našich nedávných kontrol je to, že vlastní vzorky nám dokázala předložit jen naprostá menšina podnikatelů. Na změnu v této oblasti bychom se měli zaměřit v nejbližší době.

MT: Jakým směrem by se podle vás měl modifikovat povinný očkovací kalendář? Řada zemí již zavedla plošné očkování proti pneumokokovým infekcím. Je to na pořadu dne i u nás?

Každá změna pravidelného očkovacího schématu vyžaduje dva až tři roky vyjednávání a příprav. Když jsem nastoupil do funkce, vedly se odborné diskuse, zda zavést plošné očkování proti hepatitidě typu B a haemophilu influenzae typu B. I tam byla řada argumentů proti. O smyslu těchto vakcinací již dnes asi nikdo nepochybuje. V novém vakcinačním kalendáři je už očkování proti pneumokokovým infekcím zakomponováno pro daleko šířeji vymezené indikace a dokážu si představit, že v horizontu tří či čtyř let se takto bude očkovat každé dítě.

MT: Všechny děti narozené po prvním lednu 2007 už budou očkovány hexavakcínou. česká republika tak ustoupí od celulární vakcíny proti pertussi a jako jedna z posledních zemí přestane používat živou vakcínu proti poliu. K tomuto kroku se schylovalo už před rokem, ale byl odložen kvůli nákupu virostatik pro případnou pandemii chřipky. Je investice do těchto virostatik podle vás smysluplná?

Otázka pandemické připravenosti je otázka celosvětová. Nikdo nepopírá, že náklady na tuto připravenost jsou vysoké, a zároveň ani nikdo neví, zda se takto vložené peníze vrátí. Česká republika má virostatika přibližně pro dvacet procent populace, jsou státy, které pokrývají padesát procent obyvatelstva, některé dokonce tvrdí, že mají virostatika pro každého. Při tomto jednání jsme požádali o pomoc renomované ekonomy, aby nám spočítali, jaké makroekonomické důsledky by s sebou pandemie přinesla. Říkali, že by šlo o částku kolem dvou procent HDP, pokud by ale republika nebyla připravena mimo jiné i tím, že má virostatika, byly by ztráty až o tři procenta vyšší. Tady se bavíme o částkách nesrovnatelně vyšších, než kolik jsme za tyto léky vydali. a to jde jen o náklady nepřímé, nikoli o náklady na zdravotní péči.

...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2007, strana A9

Zdroj: