Nature, nebo nurture?
Ale začněme popořádku a vraťme se až do roku 1859. Tehdy se na pražské univerzitě objevil devatenáctiletý Jindřich Niederle, syn pláteníka a hostinského ze Staré Paky. Přišel, viděl a zvítězil – takřka okamžitě začal být pokládán za národní naději klasické filologie.
Po promoci v roce 1863 začal učit na středních školách, naposledy na akademickém gymnáziu v Praze. Současně vedl řecký univerzitní proseminář, překládal, psal učebnice, popularizoval. Mimořádné obliby dosáhl veřejnými homérovskými přednáškami, kde využil i svůj talent herecký a pěvecký (zpíval bas ve spolku Hlahol). Ottův slovník o něm píše: „Břímě povolání učitelského a rozsáhlá, neúmorná činnost vědecká podryly bohužel předčasně zdraví Niederlovo, a to právě v době, kdy by se byl mohl státi ozdobou učení Karlova… Niederle náleží k nejlepším klasickým filologům českým. Neobyčejně hluboké, všestranné vzdělání vědecké, bystrost úsudku a horoucí láska ke starověku klasickému pojily se u něho se vzácným nadáním básnickým a s myslí jemnou, ušlechtilou, pro vše krásné zanícenou.“
Jindřich Niederle zemřel v roce 1875, pětatřicetiletý, na zděděnou tuberkulózu (několik jeho sourozenců její vinou dokonce nepřežilo dětství). Při odhalení jeho desky ve Nové Pace (místě úmrtí) vystoupili mimo jiné Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda či Eliška Krásnohorská.
Generace druhá: Tři velcí synové
Je nádherné alespoň občas vidět, jak se v dětech (nota bene všech!) projeví to lepší z genetické výbavy obou rodičů. Mimořádně talentovaný Jindřich a jeho dlouhověká žena Františka (1842–1925), dcera novopackého lékárníka Geislera, zplodili tři děti – kluky Lubora, Václava a Bohuslava. Lubor Niederle (1865–1944) vystudoval klasickou archeologii, ale pod vlivem Masarykovým pozměnil obor. Stal se prvním docentem (1891) a profesorem (1898) antropologie a etnologie na pražské (posléze znovu Karlově) univerzitě. Jeho jedenáctisvazkové Slovanské starožitnosti dodnes patří k nejvýznamnějším světovým dílům o životě, historii a kultuře starých Slovanů. Je pochován v hrobě spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem.
Václav Niederle (1867–1946) vystudoval klasické jazyky a celý život působil jako středoškolský profesor, přičemž i vědecky pracoval. Psychiatr Vladimír Vondráček, který byl jeho žákem na reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici, na něho zavzpomínal takto: „Stál na stupínku a krásně, teatrálně přednášel a deklamoval…“ Dramatik Edmond Konrád, další jeho žák, Václava označil za „občanského světce rozdávajícího ze svého učitelského měšce krásu“. Jindřichův nejmladší syn Bohuslav (1873–1963) zamířil na pražskou medicínu, kde stihl být jedním z posledních žáků zakladatele moderní české chirurgie Karla Maydla. Po jeho smrti v roce 1903 se coby třicetiletý stal primářem chirurgického oddělení nové okresní nemocnice v Kladně. Pracoval tam šestatřicet let, nakonec i jako ředitel. Nemocnice (jejíž jeden pavilon dnes nese jeho jméno) pod Niederleho vedením v mnohém předčila pražské kliniky. Současně působil i jako profesor na lékařské fakultě UK. V pozdějším věku postupně přišel o prsty levé ruky. Doktoři svého času totiž běžně strkali ruku do rentgenového pole a prohmatávali tam kupříkladu břicho pacienta. Ze známých českých lékařských osobností takhle přišli o prsty třeba i Rudolf Jedlička a Kristián Hynek.
Bohuslav I., tedy starší, měl s manželkou Alžbětou dceru Bělu a syna Bohuslava. Dožil se téměř devadesátky a jak vzpomíná Bohuslav II., celý svůj život holdoval tělocviku (podílel se na vedení Sokola), hudbě (v mládí vystupoval mj. v Prodané nevěstě) a matematice (ještě krátce před smrtí si pro zábavu řešil diferenciální rovnice).
Generace třetí: Věrnost skalpelu
Bohuslav II., čili Bohuslav Niederle junior, se narodil 28. března 1907 v Kladně. Pro medicínu se rozhodl už „v Křemencárně“, tedy na gymnáziu v Křemencově ulici (kde ho, jak pozorný čtenář už jistě ví, učil jeho strýček Václav). Po promoci začal na interně, pošilhával však po skalpelu. Jako zdatný klavírista sice disponoval šikovnýma rukama, nicméně otec ho zrazoval: prý pro chirurgii nemá dost fyzické síly. Tím ale jako by syna ještě více vyzýval. Ten v pětadvaceti nastoupil na I. chirurgickou kliniku Arnolda Jiráska. „Niederle jako asistent se ukázal rozvážným, jistým, fyziologickým a nezvykle svědomitým operatérem,“ vzpomínal profesor Jirásek, který ho posléze učinil svým zástupcem.
Během války Bohuslav II. potají ošetřoval odbojáře, ale hlavně operoval. Při obojím šlo o život. Při náletu na Prahu 14. února 1945 právě odstraňoval mozkový nádor, když bomba odervala vnější stěnu i strop kliniky. Všechny, kdo utíkali do krytu, cestou zavalila padající chodba. S pacientem zůstali jen Niederle s jednou sestrou. Když k nim zachránci vylezli zvenčí po žebříku, našli je všechny živé, včetně pacienta – jen obnažený mozek pod rouškou měl zaprášený, takže mu ho museli omýt… Přežil i to a celý svůj další život se pak ke svému zachránci vděčně hlásil.
Hned po osvobození Bohuslav II. přešel do Motola, kde působil skoro třicet let (od roku 1959 jako profesor) a kde provedl řadu prioritních operací. Jakkoli jako jeden z posledních u nás uměl operovat všechno, světově vynikl zejména v chirurgii žlučových cest. Z této oblasti pochází i jeho patrně nejznámější spis – monografie Chirurgie žlučových cest (1977), která se dočkala překladu do angličtiny a ruštiny.
Na podzim roku 1999 Bohuslav Niederle mladší obdržel od České lékařské komory titul Rytíř českého lékařského stavu. Zemřel na jaře roku 2000. Jen pro úplnost dodejme, že Bohuslavova sestra Běla (1904–1995) si vzala rovněž lékaře a že obě její děti vystudovaly medicínu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2007, strana B8
Zdroj: