Násilí páchané na zdravotnících v USA rok od roku sílí

Násilí v americkém zdravotnictví je všudypřítomný a přetrvávající problém, který je navíc tolerován a do značné míry ignorován, uvedl ve své přehledové studii James P. Phillips z Department of Emergency Medicine v Beth Israel Deaconess Medical Center v Bostonu, jehož článek publikoval New England Journal of Medicine.

V lednu 2015 byl v Brigham and Women’s Hospital v Bostonu synem zemřelého pacienta zastřelen lékař.

V jedné studii 46 procent sester nahlásilo případ násilí během pěti posledních směn, přičemž každá třetí byla napadena fyzicky.

Joint Commission, největší akreditační organizace pro zdravotnická zařízení v USA, uvedla, že zdravotnická zařízení, kdysi považovaná za bezpečné útočiště, nyní čelí „neustále rostoucí míře zločinnosti, včetně násilných trestných činů, jako jsou napadení, znásilnění a zabití“. Ačkoli detektory kovů mohou teoreticky snížit výskyt násilí na pracovištích zdravotní péče, neexistuje konkrétní důkaz, jenž by tento předpoklad potvrdil.

Násilí vůči zdravotníkům na pracovišti je navíc podle Joint Commission podhlášené a málo sledované.

Která kategorie násilí na pracovišti je nejběžnější ve zdravotní péči?

Odborníci klasifikovali násilí na pracovišti do čtyř kategorií na základě vztahu mezi pachatelem a pracovištěm (viz tabulku). Nejběžnější je ve zdravotní péči situace, kdy pachatel se nachází ve zdravotnickém zařízení legitimně a čerpá jeho služby (označovaná jako útok typu II).

Jsou to právě zdravotníci, proti kterým je v amerických nemocnicích každoročně namířen nejvyšší počet takovýchto útoků. Tyto epizody jsou charakterizovány verbálními nebo fyzickými útoky páchanými pacienty a návštěvníky.

Existují techniky k prevenci násilí na zdravotnických pracovištích, jež by byly založené na důkazech?

Většina studií pouze kvantifikovala tento problém a jen málo z nich zkoumalo experimentální metody, které by takovému násilí zabránily. Poslední přehledová studie je z roku 2000 a identifikovala 137 studií, které popsaly strategie pro redukci násilí na pracovišti. Z nich jen 41 studií navrhlo specifické intervence, ale tyto studie již nepřinesly empirické údaje, jež by hodnotily jejich efektivitu. Pouze devět studií se věnovalo i intervencím, avšak všechny tyto studie měly neprůkazné výsledky, chybný design a použily metody se slabými stránkami. Dosud tedy nebyl proveden kvalitní výzkum a nezdá se, že by stávající edukační programy přinášely kromě zvýšeného sebevědomí personálu efekt v podobě redukce míry násilí na pracovišti.

Jsou určité zdravotnické profese nebo pracoviště obzvláště náchylné k výskytu násilí?

Největší výskyt násilí je na pohotovosti (emergency) a na psychiatrických odděleních. Tato nemocniční prostředí jsou z tohoto pohledu také dobře studovaná. Sestry oddělení urgentního příjmu zaznamenávají nejvyšší míru násilí, sto procent z nich v průběhu roku nahlásilo verbální útok a 82,1 procenta fyzické napadení. Lékaři jsou také častým terčem násilí typu II; přibližně čtvrtina lékařů urgentní medicíny hlásila fyzické napadení. Ještě častější je násilí proti lékařům na psychiatrických zařízeních, kdy v jedné studii nahlásilo fyzický útok 40 procent psychiatrů.

Co je známo o pachatelích násilí a jaká jsou možná řešení?

K nejběžnějším charakteristikám pachatelů násilí na zdravotnických pracovištích patří změněný psychický stav spojený s demencí, deliriem, intoxikací nebo dekompenzací duševní poruchy. V některých studiích vědci předpokládají, že pacienti s anamnézou násilí také nesou zvýšené riziko páchání násilí vůči zaměstnancům. Nicméně tato asociace zůstala neprokázána.

Ke strategiím redukce násilí se řadí školení v umění technik deeskalace agrese a výcvik v sebeobraně. Pro cílovou infrastrukturu je doporučována instalace plotů, bezpečnostních kamer a detektorů kovů, včetně najímání bezpečnostních agentur.

Snad nejdůležitější jsou doporučení, která se týkají personální politiky, s cílem zvýšit počet zaměstnanců během nejvíce zátěžového období ke snížení čekací doby pacientů a zabránění jejich shlukování. Dále je třeba snížit fluktuaci pracovníků a zajistit jejich adekvátní bezpečnost i péči o jejich duševní zdraví.

Velký význam má také detekce slovního napadení jako formy násilí na zdravotníkovi, kterou nelze přehlížet, protože, jak již bylo prokázáno, verbální atak je rizikovým faktorem pro fyzické násilí, včetně osahávání. Princip „rozbitého okna“, teorie trestní justice, podle níž apatie k neintenzivní trestné činnosti vytváří terén vedoucí k trestné činnosti vyšší úrovně, totiž platí i pro zdravotnická pracoviště. Jsou‑li tolerovány verbální útoky, dochází častěji k závažnějším formám násilí.

Mnohé útoky proti americkým sestrám však nejsou vedeny jen pacienty s psychózou či demencí, ale i z čiré frustrace. Například sestře Ritě Andersonové v jedné nemocnici v Arizoně ještě ani ne dvacetiletá dívka přerazila čelist. „Když jsem s ní pak večer hovořila, řekla mi, že byla prostě jen unavená z dlouhého čekání,“ řekla Andersonová.

Policie, soudy a management amerických nemocnic se však obvykle k případům násilí na zdravotnících stavějí benevolentně. I případ Andersonové, jež chtěla pacientku žalovat, byl ututlán.

V roce 2014 publikoval Journal of Emergency Nursing výsledky studie, podle níž polovina sester na urgentním oddělení uvedla, že management nemocnice poté, co byly napadeny, nic nepodnikl. V dalších dvaceti procentech případů se pachateli dostalo jen varování. Deseti procentům sester bylo sděleno, že si za to mohly samy.

Zdroj: