Naši pacienti si svoji deviaci nevybrali

MT: Jak jste se dostala k práci na tak specifickém pracovišti?

Nemůžu říci, že bych o něčem takovém na zdravotnické škole vůbec přemýšlela. Nejdříve jsem pracovala na interně, pak na běžné psychiatrii. Když před dvaceti lety zdejší sexuologické oddělení vznikalo, nabídli mi zde práci. Lhala bych, kdybych říkala, že vše šlo snadno. Několikrát jsem byla za hlavní sestrou, že chci jinam. Ze začátku jsem měla pocit, že si tihle lidé léčbu nezaslouží. Co mě ale na sexuologii drželo, byl mimořádný tým, který zde pod vedením primáře Slavoje Brichcína a psychologa Petra Weisse vznikl. Pana primáře Brichcína považuji za svého velkého učitele. I díky němu mi postupně docházelo, že naši pacienti si svůj osud nevybrali a že naším úkolem je naučit je s jejich deviací žít a pomoci jim s návratem do společnosti. Viděla jsem, že většina z nich jsou inteligentní lidé, mnozí s vysokoškolským vzděláním. Ćasto mají své rodiny, ke kterým se chtějí vrátit. Už dávno to pro mě nejsou zločinci, ale prostě pacienti, kteří potřebují pomoc.

MT: Kdo tedy jsou vaši pacienti?

V naprosté většině případů jde o lidi, kteří se kvůli své sexuální deviaci dostali do konfliktu se zákonem a soud jim nařídil ochrannou léčbu.

MT: Jak dlouho taková ochranná léčba trvá?

Minimálně rok, ale měli jsme tu pacienta i přes deset let.

MT: Větší část se k vám dostává z výkonu trestu a léčbu nenastupuje dobrovolně. Je pak pochopitelné, že ve zdravotnících vidí jinak oblečené bachaře. Jak se vám daří tento postoj změnit?

Na začátku je v opozici téměř každý. Získávat pacienty pro léčbu se daří postupně a je to velmi individuální. Vždy je na oddělení někdo, kdo terapeutické prostředí narušuje. Většinou se s ním komunita dokáže vyrovnat. Těžké je, pokud se takovému jedinci podaří strhnout i ostatní. To se nám pak osvědčilo nespolupracovat také – oddělení se uzavře, nejsou žádné terapie ani jiné aktivity. Po několika dnech pak dojde k vyjasnění situace. Jinak si zde sestry prostě musejí zvyknout na to, že pacienti jim vděk příliš neprojevují. Až později, když je vidíme přicházet na ambulanci, říkají, že jim pobyt u nás byl k něčemu dobrý. A ani to nepřiznají všichni.

MT: Jaké musí mít sestra předpoklady, aby na sexuologickém oddělení uspěla?

Především musí být vyzrálou a vyrovnanou osobností. Proto se neosvědčilo, když sem nastupovaly absolventky. Znát je i to, když má sestra potíže ve svém osobním životě. Dostát roli sestry zde není snadné. Máme poměrně přísný režim s propracovaným systémem kladných a záporných bodů. Pokud má pacient větší počet záporných bodů, má to pro něj zcela konkrétní důsledky. Nesmí například na vycházku. Pro sestru je lákavé, aby přestoupila určité profesionální hranice a situaci si ulehčila tím, že bude pacientům nadbíhat a povolí jim nerespektování pravidel. To je ale obvykle začátek konce. Pokud sestra není důsledná, snadno se stane obětí manipulace. Několikrát se i stalo, že sestra s pacientem navázala osobní vztah a pak si jej třeba i vzala. Je to pochopitelné, jsme jenom lidé, v každém případě je to ale překročení hranic a taková sestra zde již pracovat nemohla.

MT: Práce na takovém oddělení je svým způsobem nebezpečná. Jak se chráníte?

To riziko není tak velké, jak by se zvenku mohlo zdát. Nemyslím, že by naše práce byla nebezpečnější než na jiných psychiatrických odděleních, možná není ani rizikovější než na odděleních somatických. I tam se může vyskytnout agresor, personál je ale zranitelnější, protože na rozdíl od nás s takovou situací nepočítá. Na našem oddělení sestry slouží minimálně ve dvou, snažím se, aby na noční směně byl přítomen některý z mužů s kvalifikací sestry, ale to není vždy možné, protože máme jen čtyři takové kolegy. V případě ohrožení mohou sestry vždy volat žurnální službu o pomoc, ale to je potřeba jen výjimečně, k pacientům, kteří mají jenom deviaci, snad zatím nikdy. Jak říkám, naprostá většina našich pacientů jsou inteligentní lidé, se kterými se dá domluvit.

MT: Pacient se sexuální deviací může vnímat jako sexuální stimul i gesto, které za normálních okolností žádný erotický podtext nemá. Počítají s tím sestry?

Samozřejmě počítají. Nějaké dvojsmyslné vtipkování nebo narážky, které si sestry mohou dovolit v běžných nemocnicích, u nás nepadají v úvahu. Familiárnímu chování se vyhýbáme. Chodíme oblečené v kalhotách, ale to je běžné všude na psychiatrii. Jinak ale sexualita všech pacientů je farmakologicky utlumena, to je součást léčby. Dříve používané léky měly řadu výrazných nežádoucích účinků, například vznik gynekomastie. To dnes již neplatí, a tak již nebývají problémy s tím, že by pacienti při farmakoterapii nespolupracovali.

MT: Jaká pravidla v komunikaci s pacienty zachováváte?

Pacienty oslovujeme křestním jménem a vždy jim vykáme. Snažíme se o maximálně otevřenou komunikaci, která možná může vypadat i trochu tvrdě. Na druhou stranu musíme být opatrné a vědět, jak reagovat, aby se případná agresivita neobrátila proti nám. Navíc se na sexuologii pohybujeme na velmi tenkém ledě, kde neprozřetelně vyslovená věta může napáchat mnoho zlého. Profesor Weiss vždycky říkal, že nevhodně pronesené slovo může způsobit větší škodu než chybně podaný lék, a já si čím dál víc myslím, že má pravdu.

MT: Najdou si sestry čas i na individuální práci s pacienty?

Jistě najdou. Navíc každý pacient má svou primární sestru, my zde říkáme patrona. Ta se mu systematicky věnuje a dlouhodobě sleduje jeho vývoj a potřeby. Jednou za dva měsíce o něm píše epikrízu, která je mimo jiné velmi užitečným vodítkem pro lékaře. Pokud si pacient vybere jako patrona jinou sestru, vyhovíme mu. Víme, že léčba je pro pacienty náročná a ustát všechny nároky, které klade, vůbec není snadné.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2007, strana A16

Zdroj: