Nad jedním výročím: Měl by Carl Rogers radost?
Guru světové sci‑fi literatury a obstojný znalec lidských duší Ray Bradbury napsal působivou povídku o muži trpasličího vzrůstu, který veškerý svůj volný čas trávil v bludišti. Konkrétně před zrcadlem prodlužujícím postavu.
Zhruba v téže době (počátek 60. let minulého století) vydal jeho krajan Carl Ransom Rogers knihu s názvem On Becoming a Person (Jak se stát sám sebou). Profesor Rogers je jedním z nejvýznamnějších představitelů psychologie po americkém způsobu. Ve snaze odstranit jakoukoli autoritu terapeuta vůči pacientovi založil tzv. nedirektivní psychoterapii zaměřenou na pacienta (iniciační kniha Client‑centered Therapy, 1951). Jejím hlavním cílem je řízenou introspekcí posílit „osobní potenciál jedince“ – tedy víru v sebe sama, snahu maximálně uchopit osud do vlastních rukou, schopnost sociální adaptace i ve ztížených podmínkách atd. A propos – slovo „pacient“ si Rogers jednou provždy zakázal, nahradil je termínem „klient“. (Není bez zajímavosti jistá podobnost třeba s procesem individuace popsaným Carlem Gustavem Jungem, badatelem ideově Rogersovi na hony vzdáleným – že by psychologie nakonec BYLA alespoň trochu exaktní vědou?)
Profesor Carl Ransom Rogers (narozen 1902) zemřel přesně před dvaceti lety, 4. února 1987, v kalifornské La Jolla (česky Perla), kde působil v Západním institutu behaviorálních věd. Jeho duch však kráčí dál. V oblasti spoluzodpovědnosti každého člověka za své zdraví se skrývá bezkonkurenčně největší rezerva jakéhokoli zdravotního systému, v tom budiž Rogersovi vzdána čest a sláva. Hypertrofie procesu klientelizace pacienta však může generovat nejméně dva velké problémy, a to na obou stranách „zdravotnického plotu“.
Lékaře postupně otráví lhostejnost, „klienti“ se stanou pouze a jenom zbožím, zdrojem příjmů.
Pacienti si zase budou za své peníze diktovat. Příklad ze žhavé (do třetice americké) současnosti: Některé kliniky tam nabízejí rodičům s vrozenou poruchou možnost selekce a implantace těch (jimi ve zkumavce) zplozených embryí, která po donošení a narození přijdou na svět s touž genetickou poruchou. Jako příklady oněch poruch se uvádějí hluchota a nanismus. Tuším, co by si o tom myslel Ray Bradbury. Osobně neumím ani nechci soudit, pro koho a zda vůbec je to dobře nebo špatně. Jen bych se, kdyby to šlo, rád zeptal: „Takhle jste to chtěl, pane profesore?“
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2007, strana A3
Zdroj: