Na růžích jsme ustláno neměli…
Stalo se téměř před půlstoletím na prvním pracovním místě lékaře po jeho promoci. Ačkoli vzpomínky nemohou být jiné než subjektivní, nepíšu je ani jako konjunkturalista, ani jako laudator temporis acti.
Ostatně každý pamětník má svoje vlastní vzpomínky a může srovnávat a mladší čtenář nechť laskavě posoudí, bude-li následující povídání pro něho alespoň trochu zajímavé.
Z Aše byl nakonec Cheb
Na první místo jsem odjížděl s tzv. umístěnkou, kterou i ostatním absolventům LF UK v Plzni vystavili na krajském národním výboru. Mně určili interní oddělení nemocnice v A ši. Pro popromoční praxi bylo snad ještě méně vhodné už jenom místo v léčebně tuberkulózy v obci
Prameny ve Slavkovském lese; milovníka jelení zvěře mohlo ovšem alespoň trochu potěšit. (Léčebna v Pramenech dávno neexistuje.) Nemocnice Aš spadala do OÚNZ Cheb a tam jsem se musel prvně hlásit na ředitelství. Podle zásady, že bližší je košile než kabát, si mě ponechali v Chebu. Byl v tom ale i kus dobré vůle, protože do Chebu současně nastupovala na umístěnku moje manželka. "Ujednání mezi lékařem a OÚNZ o pracovním úvazku" stanovilo "200 hodin měsíčně u lůžka v nemocnici v Chebu", rubriky "nadúvazek" a "plat" byly proškrtnuty, datováno 1. srpna 1963, s podpisy ředitele nemocnice, ředitele OÚNZ, podpisem dotyčného promovaného lékaře a s razítkem závodního výboru ROH a podpisem funkcionářky. "Rozhodnutí o přijetí do pracovního poměru a platovém zařazení" z 22. srpna (pracoval jsem už od 1. srpna) mě zařadilo do funkce sekundárního lékaře na interním oddělení NsP Cheb a určilo funkční plat 1 250 Kčs.
Stejně tomu bylo u ostatních absolventů. Nastoupit do známé nemocnice, jakou byla chebská, mělo nesporné klady; nemocniční péče tu měla mnohasetletou tradici. (Většina budov, až dosud sloužících péči o nemocné, byla postavena během let 1908 a 1909. V roce 1912 měla nemocnice ve čtyřech primariátech více než 300 lůžek. V roce 1963 měla v devíti primariátech celkem 651 lůžek a řadu konsiliářů dalších odborností.) Nemocnice měla velkou spádovou oblast; největší mělo onkologické oddělení zaměřené na radioterapii. Nejdůležitější ale bylo, že do Chebu přicházeli pracovat lékaři z klinik a z dalších renomovaných pracovišť, často politicky proskribovaní.
Na interně v prvním patře hlavní budovy jsem se vlastně rozkoukával a přemýšlel, které části interny se začnu věnovat přednostně; lákala mě gastroenterologie. Pan primář Láska byl pokašlávající a stále kouřící muž. Zanedlouho zemřel, jak jsme se později dozvěděli, na nerozpoznanou plicní tuberkulózu. Uložil mi ke studiu příručku profesora Herlese o E KG. Připadalo mi to trochu zbytečné, protože na státnici z interny u profesora Bobka jsme číst záznam EKG museli umět.
Na oddělení před našima očima během několika minut neočekávaně zemřel pacient na embolii plicnice za dramatického klinického obrazu. Byli jsme zcela bezmocní. Na interně byly nejčastějšími výkony injekce do svalu a do žíly. Asi proto mě zaujal konsiliář neurolog, který prováděl obstřik ganglion stellare; indikací pro tuto vegetativní blokádu byly bolestivé a kausalgické stavy včetně záchvatů anginy pectoris. V C hebu byla vysoká propitvanost. Patologem byl doktor Čang, Číňan, který na svém pracovišti spáchal sebevraždu otravou cyankáli.
O výplatě neboli pokoření
"Výkaz o pohotovostní službě lékařské a příslužbě v lůžkové části Nempo Cheb za předchozí měsíc" obsahoval "stručný výtah z výnosu Mzd z 29. 3. 1955 a vysvětlující doplňky". Vybírám alespoň následující: "Odměna za celou službu v trvání 15 hodin činí 13 Kčs do 3 roků praxe, 17 lůžková zdrav. zařízení s malou frekvencí - interna apod., 27 lůžková zdrav. zařízení s větší frekvencí - chirurgie, gyn. por." Je uvedeno několik omezení.
Například že příslužby nejsou možné na neoperativních odděleních; platilo to pro primáře, jeho zástupce doktora Krotila a samozřejmě pro nás mladé. My jsme však primáře ani jeho zástupce jako příslužbu volat nemuseli, byl z nich vždy alespoň jeden přítomen ve dne i v noci. Služeb jsem měl stále víc, deset i dvanáct za měsíc. Nota bene "odměny za služby a příslužby se krátí o 1/3, bydlí-li lékař v areálu nemocnice", což se mě týkalo. Po zdanění činil můj celkový příjem měsíčně cca 1 100 až 1 150 Kčs. Cítil jsem se pokořen právě ve dnech výplaty, protože manželka, která učila fyziku a chemii na střední zdravotnické škole (patřila do OÚNZ), měla i s nadúvazkem vždy o 100 až 200 Kčs čistého víc, a to studovala na vysoké škole "pouhé" čtyři roky. Pochopil jsem, jak může fungovat nepřímá úměra.
Zmíním se o životních podmínkách, nejdříve o bydlení. "Žádost o přidělení bytu" (i na to byl tiskopis) jsem podal na odbor místního hospodářství Městského národního výboru v Chebu. Žádost mi potvrdil zaměstnavatel i ROH s uvedením našich základních platů (manželčin 1 280 Kčs). Doktor Krabec jako ředitel nemocnice (současně pracoval na onkologii) žádost doporučil mj. tím, že obýváme jednu místnost v ubytovně nemocnice bez vlastního příslušenství.
To bylo tak: na tzv. klauzuře, kde bývaly dříve jeptišky v prvním patře zadní části hlavní budovy, jsme v podnájmu po práci odpočívali v místnosti o 20 čtverečních metrech. Z dlouhé chodby se vcházelo do několika podobných místností, kde bydlely většinou dvě osoby, ale i tři (mladá lékárnická rodina s malým děckem). Všichni dohromady jsme měli společná WC a jednu umývárnu se sprchou. Na chodbě visely pleny, všechno všecičko bylo od sousedů slyšet a nejvíce vozík, na kterém zřízenec pod našimi okny převážel mrtvoly z oddělení do márnice. Oknem jsme z naší místnosti viděli kromě márnice už jenom nemocniční kotelnu s haldami uhlí. Pod námi v přízemí byla rozlehlá kuchyně s rachotící velkou lednicí a prádelna. (Dnes je kuchyně na stejném místě a místo podnájemníků je v patře administrativa nemocnice.) Stravovali jsme se v jídelně pro personál. Jídlo bylo chutné a bylo ho dost. Na cenu se nepamatuji, na přátelské prostředí u stolu ano. Ve volnu jsme občas navštívili filmová představení v Klubu přátel filmu a oblastní divadlo. I˙my jsme, jako většina lidí v té době, rádi sledovali televizi; nejříve u známých "ve městě" krasobruslařské soutěže, později i zábavné pořady na vlastní televizi značky Orion, kterou jsme si pořídili na splátky.
Byt jsme v Chebu nedostali. Dne 30. září 1963 je datován zápis tužkou na vrácené žádosti o byt. Pod poslední řádkou žádosti je napsáno: "doporučujem družstevně" a dosud čitelný podpis. To byla špatná zpráva. Nepomohlo ani písemné vyjádření ředitele nemocnice, že " v budoucnu po skončení praxe v nemocnici bude pracovat jako obvodní lékař v Chebu". Až dosud jsem o takové budoucnosti neměl zdání, chtěl jsem být internistou. Záhy mi přišlo "služební přemístění 7. října na dobu 4 měsíců se souhlasem ZV ROH na chirurgické oddělení". Na mém úvazku ani na platu se nic nezměnilo.
Pacienti nám důvěřovali, úplatky nenabízeli
V přízemí hlavní budovy, kde chirurgie tradičně sídlila, bylo práce nad hlavu. Pan primář Peták mi na závěr do specializačního indexu mj. napsal: "Samostatně provádí menší chir. zákroky jako šití ran, incise abscesů a exstirpace nádorků. Účastní se chir. ambulance, pracuje svědomitě u lůžka nemocného, účastní se i při větších operačních zákrocích. Dává krátkodobé anestesie. Chorobopisy a ambulantní karty vyplňuje k naší spokojenosti." Z Chebu bylo na nejbližší neurochirurgické oddělení daleko, a tak jsem panu primáři asistoval při definitivním ošetření impresivní zlomeniny lebeční kosti. Primář byl zaplacen za celou jednu příslužbu 35 Kčs. Všichni tu pracovali, i zkušený doktor Šimon a doktorka Kučerová, s odborným zájmem a s velkou zodpovědností vůči pacientům. Neslyšel jsem na chirurgii ani jinde v chebské nemocnici stěžovat si na špatný plat; pravděpodobně ale mlčeli ti starší jenom před mladými. Na chirurgii bylo dost nemocných s karcinomem žaludku, většinou inoperabilní. Karcinom tlustého střeva nepamatuji.
Na rentgenologickém oddělení v suterénu hlavní budovy pracoval doktor Rous. Tamtéž bylo také laboratorní oddělení. Při službách bylo na ambulanci hodně práce. Suturoval jsem za asistence zkušené sálové sestry Wintrové i rozsáhlé tržné rány na hlavě a obličeji a prvně i naposled extrahoval zub jedné paní, která se tohoto zákroku vehementně dožadovala. Někteří lidé byli zvyklí přicházet se zubními problémy na ambulanci chirurgického oddělení nemocnice; pro tyto případy tu byla připravena dóza se sterilizovanými nástroji.
Na chirurgii přivezli při mojí službě utopeného chlapce od rybníka Amerika u Františkových Lázní. Marně jsem ho resuscitoval až do příchodu příslužbu majícího doktora Šimona. Pacienti v C hebu, Češi i Němci, lékařům důvěřovali, uměli poděkovat, úplatky nenabízeli.
Dne 3. února 1964 mě přeložili na infekční oddělení nemocnice a k nezměněnému základnímu platu mi byl přiznán za práci v infekčním prostředí příplatek 100 Kčs. Paní primářka Lásková se mi věnovala, ostatně přišla právě o jediného sekundárního lékaře odveleného jinam.
Přidělila mi stanici infekčních hepatitid. Mám uschovány její rukou psané instrukce pro diferenciální diagnostiku žloutenek a pro dietoterapii. Pod jejím vedením jsem se zúčastnil léčení dvou těžkých případů břišního tyfu u mladých vojáků pohraniční stráže, kteří se asi někde napili kontaminované vody. Jeden z nich byl ve velmi vážném stavu. Onemocnění mělo u něho učebnicový průběh s dlouhotrvajícími vysokými horečkami, obluzeným vědomím, zpomaleným pulsem a s vyrážkou na hrudníku. K perforaci střeva nedošlo. Primářka dohlížela na přesné dávkování chloramfenikolu podle její ordinace; infekcionisté vědí, proč byla opatrnost nutná. Všechno dobře
Dokončení na str. C6
dopadlo. V infekčním pavilonu byla i mikrobiologická laboratoř, kde pracoval mladý doktor Mucha.
Od 1. dubna mě povolali na roční základní vojenskou službu, postupně do Hradce Králové, Vítkova u Sokolova a do Hamerníků u Mariánských Lázní. Moje dosavadní chebská nemocniční praxe se ukázala jako prospěšná. Od útvaru, kde jsem byl jediným lékařem, jsem odeslal vojáka, Maďara nerozumějícího dobře česky, s perforovaným žaludečním vředem na operaci do mariánskolázeňské nemocnice.
Riziko TBC bylo pro personál vysoké
Po návratu do civilu jsem pokračoval v práci na infekčním oddělení. To už jsem věděl, že ONV v Chebu vyhověl mojí žádosti o uvolnění z OÚNZ Cheb k 1. srpnu 1965. Na plicní oddělení jsem byl přeložen 1. května. Z ředitelství mi přišel přípis: "Vaše platové zařazení se nemění, jen výplata infekčního příplatku se na tuto dobu zastavuje." Na oddělení ve vzdálené budově ve stráni nad levým břehem Ohře jsem denně nedocházel, protože jsem byl víc tam než "doma" na klauzuře. Pan primář Eichlet mi naordinoval profylakticky isoniazid, protože jsem byl tuberkulin negativní.
INH jsem bral denně kontinuálně v dávce 300 mg. Primář trávil téměř veškerý čas na oddělení. Na 136 lůžkách mu pomáhal pouze doktor Chlopczik, sám pneumologicky nemocný. Občas se objevoval doktor Červený, který pracoval jako závodní lékař v Esce Cheb.
Pan primář mne chtěl získat pro setrvání. Vysvětloval mi základy rentgenové patofyziologie plic, sliboval udělat ze mne bronchoskopistu. Sám dobře vyšetřoval s rigidním bronchoskopem, a to i za problematické anestezie. Zaučoval jsem se také v laboratoři při barvení sput a v mikrobiologickém průkazu mykobakterií. Od doktora Chlopczika jsem dostal několik užitečných rad pro preskripci magistraliter.
Riziko na tomto oddělení bylo pro veškerý personál mimořádně vysoké. Byli tu hospitalizováni nemocní prakticky se všemi formami plicní TBC. Zemřela tu během několika dní po přijetí mladá žena na tuberkulózní pneumonii. Snad abych přišel také na jiný vzduch, byl jsem navíc rozepsán do několika nočních terénních služeb ve městě Chebu.
Ještě poslední poznámku. Bylo v zájmu našich lékařských šéfů učit nás tomu, co bylo právě pro provoz toho kterého oddělení potřebné, tedy žádnou velkou teorii; tu ponechávali naší iniciativě. Proto jsme například o naší odpovědnosti trestněprávní i pracovněprávní měli jenom chabé tušení. Semináře s odbornou medicínskou náplní nemocnice nepořádala.
Co napsat na závěr? Když jsem z Chebu odjížděl s nadějí nastoupit místo jinde, dobře jsem věděl, že se právě skončená chebská část popromoční praxe vydařila. Bylo tomu tak navzdory pravdivému sloganu: Promovaný lékař Mládek - bílý plášť a holý zadek.
Touto vzpomínkou jsem chtěl zaznamenat malou epizodu z historie našeho českého zdravotnictví a života příslušníků lékařského stavu.
Zdroj: Medical Tribune