Na individuální výdej léků chybějí peníze

Se zájmem jsem si přečetl článek PharmDr. Lubomíra Chudoby. Jsem toho názoru, že každý systém má své slabé i silné stránky a nelze kategoricky označit jeden za ideální. Systém klinických farmaceutů u lůžka je znám již několik desetiletí z USA a Kanady. K jeho naplnění jsou však potřeba pro nás nedosažitelné ekonomické podmínky. Uvádí se, že na vysoce specializovaných klinikách je v těchto zemích jeden klinický farmaceut na 10 lůžek. Tzv. satelitní lékárny mají i v Nizozemsku, pracují v nich farmaceutičtí asistenti a využívají jednodávkový systém.

Jako nemocnice jsme si nechali zaslat cenové nabídky na tzv. rozplňovací stroje – stály mnoho milionů. Navíc u nás chybějí v distribuci levná klinická balení. Tudíž bychom ještě zaměstnávali pracovníky, kteří by léky vylupovali z blistrů. Samozřejmě by se zvýšil počet kontrol a tím by se snížila chybovost – o tom není sporu. Lékárník je zvyklý vydávat individuálně, ale chybující jsme všichni. Na druhou stranu je třeba zvážit několik dalších skutečností. Za podání léku podle ordinace lékaře odpovídá sestra u lůžka, která vyjímá tabletu či ampuli z originálního balení. Z lékárny by dostala připravenu adresnou jednotlivou dávku pro pacienta, ale jak ji zkontroluje? Dalším problémem je i aktuální změna léčby. Nejde jen o jednotky intenzivní péče, ale i řadu dalších oddělení akutní péče. Jeli například průměrná doba hospitalizace spojená s určitým typem operačního výkonu 3,5 dne, lze předpokládat výraznou dynamiku změny terapie. Tím se tyto systémy uplatní spíš u pracovišť s chroničtějším charakterem pacientů.

V současnosti nemáme prostředky na plošné zavedení těchto systémů a ani na navýšení počtů farmaceutů a farmaceutických asistentů (jde i o jejich počty ve státě). Například Portugalsko a Španělsko vybavilo nemocniční lékárny (určitě i celé nemocnice) z peněz EU, my přicházíme trochu v jiné situaci. Nemocnice musejí v českých podmínkách v oblasti lékáren věnovat peníze aktuálně například do aseptických příprav cytostatik. I to je příkladem individuální farmakoterapie! A takových nemocničních lékáren je v ČR sotva 10. Dalším příkladem individuálního přístupu jsou parenterální roztoky „all in one“, a to i pro domácí péči. To představuje pro nemocnice obrovské výdaje na zařízení čistých prostor.

O individuálním výdeji léků uvažujeme, nemáme však tolik prostředků a ani úhradové mechanismy s touto eventualitou nepočítají. Nemůžeme chtít všechno najednou. Samozřejmě musíme zajistit pro pacienta bezpečná řešení v každém použitém systému podávání léků! Plně souhlasím s autorem článku, že je nutné odstartovat diskusi na téma způsobů distribuce léků v nemocnicích a o využití, ale i o úhradách moderních technologií. Jako nezanedbatelnou vidím i roli klinického farmakologa a farmaceuta v komplexním léčebném týmu. Spočívá to i v lidském faktoru, ve změně myšlení, v mezioborových týmech, v přípravě odborníků atd. a v neposlední řadě v ekonomických možnostech.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2007, strana A3

Zdroj: