Na Homolce obhájili akreditaci JCI

V ČR se mohou po druhé obhájeným mezinárodním certifikátem kvality služeb JCI pyšnit zatím jen dvě nemocnice – vedle Nemocnice Na Homolce také Ústřední vojenská nemocnice, obě v Praze.

Nemocnice Na Homolce prošla reakreditačním auditem letos v červnu, a to již podle nových, rozšířených standardů kvality JCI platných pro rok 2008. Audit prověřil plnění cca 1 500 ukazatelů, které mají přímý vliv na bezpečnost pacienta a bezchybnost léčebných procesů. Komisaři používali metodu „stopař“, která je založena na sledování průchodu individuálního pacienta napříč nemocnicí. Z jeho chorobopisu prověřoval auditor JCI činnost nemocnice ve všech oblastech, se kterými pacient přichází jakkoli do styku – od příjmu přes laboratorní vyšetření, ambulantní či hospitalizační péči, chirurgický výkon až po stravovací provoz a propuštění. Údaje z dokumentace si auditor navíc ověřoval přímými rozhovory se zdravotníky i pacienty a cílenou kontrolou chodu jednotlivých pracovišť.

Díky osobnímu svědectví naší redaktorky máte v tomto vydání MT unikátní možnost poznat, jak takový audit JCI v praxi probíhá.

Když je auditor v akci…

„Jakou cestou jdou použité nástroje směrem ze sálu? Ukažte mi to, prosím.“

„Kdy bylo naposledy požární cvičení s evakuací?“

„Kde jsou během výkonu uloženy chorobopisy?“

Lékař a komisař JCI Nathan Erteschik při kontrole operačních sálů Nemocnice Na Homolce střílí své otázky v rychlém sledu jednu za druhou. Není mu přitom jedno, na koho se obrací  – když je dotaz určen pro vrchní sestru, čeká odpověď rovnou od ní a od nikoho jiného. Důsledně se přitom drží tématu – ptá se vždy tak dlouho, dokud není spokojen nebo dokud neidentifikuje problém. V naprosté většině případů je vše v pořádku a rychle svou pozornost přesunuje dál. I zde však lze sledovat modelový příklad, jak postupuje, když cítí určitý nesoulad. To nastává poté, co ho zajímalo, jakým způsobem se volá lékař na konsilium.

„Kde se dozvím, na koho se kdy obrátit?“ Prohlíží si na intranetu seznam lékařů, kteří mají k provádění konsilií kvalifikaci. „Jak z toho poznám, co konkrétně ten lékař může provést? Takto to implikuje, že mohou dělat všichni všechno.“ Informace, že podle čísla nákladového střediska, jež je u každého jména, lze poznat, ze kterého pracoviště lékař je, a jakou má tedy specializaci, mu nestačí. „Skutečně třeba každý váš gastroenterolog dělá ERCP? Mohou všichni cévní chirurgové provést hrudní punkci? Na mém pracovišti bych teoreticky mohl dělat bronchoskopie, ale jsou tím pověřeni jiní kolegové. Jak sestra pozná, koho má zavolat?“ Odpověď, že v nemocnici jsou dva pneumologové, kteří se bronchoskopií zabývají, a všichni vědí, kteří to jsou, jej také neuspokojuje.

Tato debata se zjevně točí kolem jiného rozdělení kompetencí, než se kterým se komisař běžně setkává – především jde o to, že každé oddělení má v nepřetržité službě minimálně jednoho ze svých kmenových lékařů, což v jiných zdravotnických systémech nemusí být obvyklé. „U nás konsilium nezařizuje sestra, ale lékař. Pokud sestra identifikuje problém, vždy nejdříve zavolá svého lékaře. Ten se pak nad lůžkem sejde s konsiliářem,“ vysvětluje náměstek ředitele Nemocnice Na Homolce MUDr. Petr Kolouch. Závěr diskuse je, že tento seznam představuje dobrý začátek, ale měl by být doplněn o konkrétní kompetence konkrétních lékařů.

Následuje kontrola dokumentace náhodně vybraného pacienta. Volba padla na nemocného, který podstoupil nenáročný zákrok na třísle. Nathan Erteschik si vše nechává detailně vysvětlit. „Co je toto za hodnotu? Co znamená tato zkratka?“ Zaměřuje se na informovaný souhlas. „Již víme, že celkově jsou vaše informované souhlasy vynikající, tady ale jde o méně rizikový výkon a případná rizika jsou formulována jen obecně. I zde by měla být specifikována.“

Nachází řádek, kde se někdo opravil mnohonásobným začáráním chybného údaje. „V jiných nemocnicích se to stává mnohem častěji, tady to vidím poprvé. Mělo by se škrtat jednou čarou. Pokud dojde k problému, právníci se na takových místech vyžívají.“

Viditelně ho potěšilo razítko pro prevenci stranové záměny, kde správnou lateralizaci výkonu podepisují nejen ošetřující lékař, sestra a operatér, ale také pacient, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje. „To je skvělé, takto dopracované jsem to ještě neviděl.“

Svou návštěvu na operačních sálech uzavírá více než smířlivě. „Je to tady velmi dobré, samozřejmě jsou drobnosti, které je třeba doladit, ale celkový dojem je příznivý.“

Než se přesune na kardiologii, zajímá se o to, jakým způsobem jsou do nemocnice přijímáni pacienti v akutním stavu. Z charakteru otázek je zřejmé, že mu chybí oddělení Emergency. „Jak se postupuje, když se v nemocnici najednou objeví někdo, kdo říká, že má ostrou bolest na hrudníku?“ Po chvíli se ale nechává přesvědčit o tom, že k žádným zbytečným prodlevám nedochází. „Kromě traumatologie je Nemocnice Na Homolce schopná postarat se o všechny akutní stavy. Někteří takoví nemocní přicházejí přes interní nebo chirurgickou ambulanci, kde se může během několika minut sejít potřebný tým. Jindy se dostávají přímo na specializovanou jednotku. Například pokud jde o primární koronární intervenci u pacientů s infarktem myokardu, tak tyto nemocné vozí záchranná služba přímo ke katetrizačnímu sálu a je to zaběhnutý, plně vyhovující systém,“ říká náměstek Kolouch a Nathan Erteschik toto vysvětlení přijímá.

Zdroj: