Myslete u dětí na zdravý růst
V České republice se ročně narodí cca 120 000 dětí a necelé jedno procento je i po druhém roce života výrazně menší, než odpovídá jejich gestačnímu věku (SGA/IUGR). MUDr. Božena Kalvachová, CSc., z Endokrinologického ústavu a Dětské kliniky FN Motol, která na prosincové tiskové konferenci promluvila k problematice příčin růstové retardace, zdůrazňuje, že ideální doba pro první návštěvu endokrinologa je po dosažení tří let věku. To je ovšem nezřídka jen „zbožným přáním“ specialistů, realita bývá jiná; endokrinologa navštěvují pacienti ve věkovém průměru šesti až sedmi let. Je to dáno tím, že teprve v tomto věku se dítě dostane do pravidelného kontaktu s vrstevníky a rodiče nebo učitelé si všimnou, že je oproti ostatním výrazně menší. MUDr. Kalvachová proto zdůrazňuje nezastupitelnou úlohu praktického lékaře pro děti a dorost. Pediatr by měl pečlivě monitorovat růst dítěte při preventivních prohlídkách a aktuální výšku a hmotnost zanášet do růstového grafu, který je součástí zdravotní karty dítěte. Neměl by podcenit jakékoli pochybnosti (více než dvě směrodatné odchylky od normální křivky jsou alarmující) a měl by být vnímavý k podnětům všímavých rodičů.
Medicínský i psychosociální problém
„Každého z nás ihned napadne, že ošetřující lékař by měl být prvním, kdo si poruchy růstu všimne. Je ale bohužel hodně rodičů, kteří na doporučení lékaře jednoduše neslyší a naslouchají teprve tehdy, když má jejich dítě potíže s kolektivem nebo s učením a soustředěním… Děti, které mají snížené vylučování růstového hormonu, jsou převážně velmi citlivé, bojácné až úzkostné. Rodiče navštíví naši poradnu právě s tímto problémem a teprve po konzultaci s námi si uvědomí, že jejich syn nebo dcera jsou v porovnání s ostatními dětmi malí, a až následkem našeho rozhovoru se začnou celou situací zabývat,“ přidává PhDr. Tamara Cenková zkušenost z dlouholeté praxe dětského psychologa, která ilustruje problematičnost stanovení diagnózy a zahájení léčby. PhDr. Cenková dále upozorňuje na nezanedbatelný psychologický a sociální dopad poruch růstu: děti velké nebo naopak malé, stejně jako obézní nebo extrémně živé a citlivé, jsou do kolektivu včleňovány pomaleji, s nedůvěrou a někdy bohužel s nepřátelstvím. Zde jsme jen krok od šikany, od následných potíží se školní docházkou a celkovým prospěchem a jejich vlivem na pozdější problematičtější sociální uplatnění postižených dětí. Výjimkou v kasuistikách PhDr. Cenkové nejsou ani jedinci s poruchou růstu, kteří končí na okraji společnosti.
Příčiny malého vzrůstu
V pozadí poruch růstu mohou být různé faktory - genetické vlohy (výška rodičů, prarodičů), výživa v těhotenství a po narození, kouření a konzumace alkoholu v těhotenství, správná funkce trávicího traktu (časté průjmy, zácpy), životospráva (pohyb, spánek), nadměrná tělesná zátěž vedoucí k mikrotraumatům růstových chrupavek či psychická a citová pohoda dítěte. Tyto faktory jsou ovlivnitelné rodiči, případně školou, existují však i příčiny zpomalení či zastavení růstu, které lze ovlivnit hůře či vůbec ne: primární onemocnění důležitých orgánů (játra, ledviny, plíce, GIT), léčba kortikoidy, systémová onemocnění typu celiakie, cystické fibrózy či střádavých onemocnění. Zvláštní skupinu tvoří genetické poruchy ve smyslu vícečetných vrozených vad. Zde zatím není náprava možná (s výjimkou Turnerova syndromu u dívek).
Další příčinou malého vzrůstu jsou hormonální poruchy (nedostatek hypofyzárního růstového hormonu), a to vrozené (manifestují od dvou let věku) nebo vzniklé v důsledku úrazu, zánětu, nádoru apod. Nedostatečná tvorba růstového hormonu je v současnosti řešena substituční terapií - dodáváním růstového hormonu. V ČR tuto léčbu hradí zdravotní pojišťovny. Jde o terapii přísně individualizovanou, které předcházejí složitá vyšetření. U většiny léčených dětí lze, pokud přijdou včas, substituční léčbou dosáhnout normální výšky v dospělosti.
Jedincům, jejichž zpomalený růst nelze ovlivnit, nabízí pomocnou ruku např. Klub Paleček, Klub dívek a žen s Turnerovým syndromem nebo Klub dětí s nedostatkem růstového hormonu.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 1/2008, strana A7
Zdroj: