Mým heslem je „Více dní života a více ze života“
Už z vašeho životopisu je patrné, že toho zvládáte opravdu hodně. Jak byste popsala svoji současnou pozici?
Vlastně sedím najednou na čtyřech židlích. Jsem docentka na helsinské univerzitě, vedoucí programu gastrointestinální onkologie v univerzitní nemocnici; působím jako vedoucí koordinátor klinických a translačních studií a mám na starosti postgraduální studenty.
Jak dělíte svoji energii a pozornost mezi tolik činností?
Samozřejmě se snažím všech svých schopností využívat naplno. Musíte si pevně stanovovat priority a pořád přemýšlet o tom, zda děláte ty správné věci ve správnou chvíli.
Když sledujete zpětně svou profesionální dráhu, kde jsou na ní zlomové body, které vás přivedly tam, kde jste dnes?
Pracuji v onkologii již 19 let, se čtyřmi mateřskými přestávkami. Nedá se ale říci, že bych k tomuto oboru původně směřovala záměrně. Studium medicíny jsem dokončila v roce 1993 na helsinské univerzitě, další rok jsem získala oprávnění pracovat jako lékař ve Finsku a ve Velké Británii. Moje onkologická kariéra začala vlastně omylem. Když jsem se s manželem kvůli jeho práci přestěhovala do Guildfordu ve Velké Británii, bylo jen jediné volné místo, které pro mě měli – na onkologii. Začala jsem se vzdělávat v klinické onkologii na St. Luke’s a atestovala jsem na helsinské univerzitě v roce 2004, kdy jsem také dokončila svoji Ph.D. práci s tématem Tolerabilita léčby kolorektálního karcinomu.
Mohla byste shrnout hlavní současná východiska pro léčbu pacientů s metastazujícím kolorektálním karcinomem (mCRC)?
Léčba mCRC nabízí mnoho možností a během mé kariéry se očekávaná délka života prodloužila z 11 na 24 měsíců. Dostupné alternativy nám dávají možnost pro personalizovaný přístup. Kurativní resekce v kombinaci s intenzivní chemoterapií a biologickými léky je to, v co věřím. Mám velice dobrou spolupráci s kolegyní Helenou Isoniemiovou, vedoucí jednotky resekce jater, což je vidět na vysokém podílu našich pacientů, kteří resekci podstupují. Pět let a více přežívá 58 % našich nemocných. Vždy dělám to, co považuji za nejlepší pro daného pacienta, a mým mottem je „Více dní života a více ze života“.
Jaké jsou možnosti cílené léčby mCRC ve Finsku?
U nás je dostupná biologická léčba ve všech liniích léčby. V 1. linii máme VEGF a EGFR inhibitory v kombinaci s double chemoterapií. Ve 2. linii můžeme použít u vybraných pacientů anti‑EGFR léky a novou schválenou možností je u nás bevacizumab a aflibercept pro některé pacienty. Ve 3. linii máme anti‑EGFR. Regorafenib můžeme použít ve 4. linii podle pravidel, která jsou dána speciálním programem pro zpřístupnění léčby. Jakmile bude schválen EMA, toto bude těžké, jelikož je to přípravek perorální a bude ve Finsku placen ze sociálního pojištění, zatímco intravenózně podávané léky jsou placeny z nemocničního rozpočtu. A tak musíme čekat, dokud nebudou vyřešeny otázky úhrady.
Jaký typ léčby je podle vašich zkušeností nejlepší volbou pro nemocné s wild type mutací K‑ras?
Snažím se individualizovat léčbu především podle resekability metastáz. U potenciálně resekabilních nemocných používám v neoadjuvantní terapii double chemoterapii s biologickou léčbou (jak bevacizumabem, tak cetuximabem i panitumumabem). U neresekabilních pacientů je nejcennější kvalita života, proto u nich preferuji bevacizumab s kapecitabinem před anti‑EGFR látkami. V případě, že je kvalita života ovlivněna objemem nádorové hmoty, pak spíše inklinuji k začátku léčby anti‑EGFR přípravky. U pacientů s neagresivním nádorem věřím v několik linií léčby s udržovací fází a přestávkami v terapii.
Co očekáváte od cílené léčby mCRC v budoucnu?
Mým snem je, že budeme mít více prognostických a prediktivních faktorů, než máme dnes.
Kromě „čtyř židlí“, na kterých sedíte jako profesionálka, máte také čtyři děti. Jak se vám daří skloubit pracovní a rodinný život?
Mám fantastického manžela a děti ve věkovém rozmezí 8 až 17 let. Skutečně si užívám čas strávený s nimi. Všemu, co dělám, se v daném okamžiku věnuji naplno. V jeden moment dělám pouze jednu věc. Pokud mě potřebuje moje dítě, jsem tu pro ně na sto procent. Nejdůležitější prvek je ale manžel, který zvládá všechny domácí práce, když nejsem doma. Někde má profesionální identita přece jen převažuje. Například v estonštině zvládám sledovat diskusi na téma nádorová onemocnění, ale nedokáži moc dobře diskutovat s dělníky, kteří pracují na rekonstrukci naší chaty.
Zdroj: Medical Tribune