Musíme zvýšit bezpečnost podávání léků
Jak první informace o celé kauze, tak poté i následná šetření pravděpodobně poukážou na nedostatky v systému zacházení s léky na odděleních nemocnic a s tím související rezervy ve vedení zdravotní dokumentace hospitalizovaných pacientů. Pro odborníky pohybující se v prostředí českých nemocnic to není nic nového.
Jak bylo řečeno, úmyslu vraždit v nemocnici nelze vždy zabránit, jde o extrémní, tedy i výjimečný čin. Hospitalizované pacienty ovšem mnohem častěji ohrožují „prozaičtější“ problémy a nedostatky nemocniční péče. Na jednom z čelných míst příčin těchto problémů a nedostatků je systém zacházení s léky v našich nemocnicích. Pacientovi, který je hospitalizován, je vždy podán nějaký lék. Lék více či méně účinný, více či méně bezpečný, s mnoha či téměř žádnými nežádoucími účinky. V často hektickém provozu nemocničních oddělení samozřejmě dochází k omylům – pracovní stres, intenzivní léčba mnoha léky najednou, vady v zápisu do zdravotní dokumentace, ale někdy i obyčejná liknavost a nedbalost mohou vést k záměnám léků, k záměnám pacientů, k tomu, že lék není podán nebo je podán dvakrát po sobě, k chybnému výběru léků. Nemusí se nic stát, na druhou stranu ale kaskáda omylů může skončit tragicky.
Systém unit-dose proti záměnám
Funkční a bezpečný systém zacházení s léky v nemocnici je základní komponentou její kvalitní a bezpečné péče. a je třeba říci, že tento systém čeká v řadě českých nemocnic na své zásadní zdokonalení. Mnoho věcí není třeba pracně vymýšlet – stačí se porozhlédnout po Evropě a v zámoří, zejména v USA a Kanadě. Poznatky o tom, jak mnoho pacientů je poškozeno v důsledku ne chyby jednotlivce, ale vadného systému v zacházení s léky v těchto zemích vedly k pronikavým změnám tohoto systému.
Z amerických a kanadských nemocnic postupně do Evropy proniká tzv. „jednodávkový“ (unit-dose) systém objednávání a podávání léků pro individuální pacienty oddělení nemocnice. O co jde? Základní rozdíl oproti současnému systému je zjednodušeně následující: tradičně si oddělení české nemocniční lékárny objednává léky „do zásoby“ a na oddělení o tyto léky pečuje určená zdravotní sestra. Těmito léky jsou pak následně léčeni pacienti oddělení. Objednání léku není v systému péče nijak propojeno s jeho podáním. Přesná, kusová evidence pohybu léku v elektronické podobě končí v českých nemocnicích na úrovni nemocniční lékárny.
V „jednodávkovém“ systému je oddělením (v optimálním případě přímo ošetřujícím lékařem) objednávána jednotlivá dávka léčiv pro konkrétního pacienta, a to pouze na jeden den. Tato objednávka je v lékárně lékárníkem zkontrolována, jednotlivé dávky léčiv jsou strojově zabaleny, opatřeny identifikačním štítkem se všemi informacemi (včetně jména pacienta) a odeslány na oddělení. Existuje tedy přímá vazba mezi objednáním dávek léků a jejich podáním pacientovi, čímž se snižuje riziko záměn. Vše může být dále zdokonaleno propojením podání léku s identifikací pacienta, např. s využitím čárového kódu. Zdravotní sestra před podáním léku „sejme“ kód pacienta a následně kódy dávek léků – vše se následně zaznamená do elektronické zdravotní dokumentace pacienta. V elektronické dokumentaci se vše archivuje – kdo léky objednal, kdo objednávku léků zkontroloval, kdo a kdy léky podal.
Lékárník na oddělení?
Je možné namítnout, že tento „jednodávkový“ systém není vhodný pro oddělení jako akutní příjem nebo ARO, kde jde často o minuty a nelze čekat, až někdo léky z lékárny objedná, tam objednávku zkontrolují a léky na oddělení odešlou. ano, to je pravda. ale taková oddělení mohou mít „svého“ lékárníka, který se stará o decentralizovanou „lékárnu“ a pohyb léků na oddělení eviduje a sleduje. anebo je taková decentralizovaná „lékárna“ uzamčeným kabinetem, kam je vstup evidován osobní kartou pracovníka, s elektronickou evidencí zásoby léků a jejich pohybu. Rozhodně nejde o „samoobsluhu“, kde si každý vezme, co potřebuje, a nikdo přesně neví (a v našich podmínkách ani nemůže vědět), jaký lék a kolik je ho na oddělení k dispozici.
První námitkou proti takovým komplexním systémům zacházení s léky je jejich cena a náklady na jejich zavedení. ano, tyto systémy nejsou levné. Také nejsou mediálně atraktivní, není to ta „heroická“ medicína, kterou by se nemocnice mohla chlubit v televizi. Přesto jsou tyto systémy, spolu s činností klinických farmaceutů na odděleních nemocnic, běžnou součástí amerických a kanadských nemocnic a stále více se prosazují i v nemocnicích západoevropských. Vstupní náklady nejsou malé, ale následné úspory díky vyšší bezpečnosti léčených pacientů a snížení množství komplikací a omylů také ne (je např. prokázáno, že každý dolar investovaný do činnosti klinických farmaceutů na oddělení nemocnice přináší několikanásobně vyšší následné úspory). Doufejme tedy, že se diskuse o těchto věcech rozproudí i u nás. Bezpečnost pacientů za to stojí a lékárníci pro její zvýšení mají co nabídnout.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2007, strana A6
Zdroj: