Můj „zubařský výlet“ do Severní Irska
V únoru 2006 jsem se rozhodla, že pojedu pracovat do Anglie. Pustila jsem se do pořizování všech nutných dokumentů, několikrát jsme v Anglii s manželem byli, navštěvovali ordinace a dohadovali nástup. Před plánovaným odjezdem se nově objevil ještě požadavek Národní zdravotní služby (National Health Service, NHS) na získání certifikátu PCT (Primary Care Trust). Podmínkou pro získání je velmi náročná zkouška z angličtiny IElTS. Je třeba získat alespoň 7 bodů, zatímco pro studium na univerzitách v UK stačí 6,5 bodu. Začala jsem pilovat angličtinu a odjezd odložila.
Nabídka ze Severního Irska
Mezitím jsem si všimla v časopisu lKS inzerátu firmy Optima Recruitment Europe. Kontaktovala jsem ji a dozvěděla jsem se, že zařizuje práci v zubních ordinacích v Severním Irsku, kde jazyková zkouška není třeba. Dohodli jsme se, že mi zajistí práci v Belfastu, který je podle této firmy „nyní zcela bezpečný“ i pro rodinu s malými dětmi. Smlouvu se mnou ale žádnou neuzavřela.
Koncem září jsem měla pohovor s jednatelkou společnosti Dentalworld ltd. Tato firma má podle všeho 11 ordinací po Severním Irsku, do kterých shání české zubní lékaře. Jednatelka se zmínila, že bych měla běžně vydělávat kolem 5 000 až 7 000 ₤. Koncem října mi Optima Recruitment telefonicky sdělila, že mohu začít v Belfastu pracovat začátkem listopadu a podle rady jsem měla odjet co nejdříve. Stále jsem však neznala žádné konkrétní pracovní podmínky. Na vyžádání mi – až před mým odjezdem – poslali faxem smlouvu s Dentalworld ltd. Byla jsem překvapena, že podle smlouvy budu dostávat první tři měsíce zálohu 1 500 ₤ za odpracovaný měsíc, avšak jakmile pak začnou chodit peníze od NHS, musím těchto 4 500 ₤ zálohy vrátit. Mimochodem, byl to nejnižší příjem, jaký mi ve Velké Británii nabídli. Nebýt toho, že jsem již měla koupenou letenku, pronajala jsem svou ordinaci a dala jsem slovo, že nastoupím, nejela bych.
Sliby a realita
Do Belfastu jsem přiletěla o půlnoci. Řidič, který mě měl podle dohody čekat a dopravit na místo ubytování, se nedostavil. Telefonní číslo, na které jsem měla volat v případě nouze, nefungovalo. Naštěstí mi pomohla kolegyně, která zde již pracovala. Následující den mi úřednice z Dentalworld ltd. zajistily návštěvy důležitých institucí, abych získala dokumenty potřebné k práci. Ubytována jsem byla spolu s dalšími českými kolegy v bytě nad ordinací, do níž jsme měli nastoupit. Vzhledem k dovolené zaměstnavatele jsme nakonec nastoupili do práce až za 14 dní.
O vlastní práci v ordinaci můžu říci, že byla úmorná. Pracovní doba byla od 8.30 do 17.30, v poledne jsme měli hodinovou pauzu na oběd. Ač jsme podle informací firmy Optima Recruitment měli ošetřit denně 25 pacientů, skutečnost byla jiná – zaměstnavatel požadoval 40 pacientů. Byli jsme stále popoháněni, abychom vydělávali 600 ₤ denně. Instrukce pro práci zněly: „Máte na pacienta 15 minut, tak udělejte co nejvíce výkonů, ať vyděláme.“ (Zubní ošetření se v rámci NHS poskytuje za státem garantované ceny, kde pacient platí 80 % a stát 20 %.) Byli zde i zubaři, kteří stačili za 15 minut vytahat pár zubů, zhotovit několik amalgámových výplní a ještě odstranit zubní kámen na zbylých zubech. Na každou „bolest“ (i pulpitis) se okamžitě psala antibiotika (výběr byl ze tří).
Příklady mluví za vše
Jednou přišel 24letý pacient s flegmonou obličeje. Jeden zubař mu řekl, ať si zuby čistí pastou Sensodyne, a druhý mu napsal Amoxycillin a Metronidazol. Nikdo však neextrahoval 13(!) rozpadlých a zapáchajících kořenů v horní i dolní čelisti. Jindy přišel muž, kterého v časných ranních hodinách přepadli. Měl otřes mozku, vyražený zub a zlomený nos. Na pohotovosti proseděl čtyři hodiny v čekárně a nakonec mu ani neudělali neurologické vyšetření a RTG hlavy, o CT ani nemluvě. Nepřekvapovaly mě stížnosti pacientů na to, že se zubaři chovají neeticky a dělají pouze to, co se jim vyplatí. Dokonce se proslýchalo, že někteří extrahují zuby bez anestezie, protože ta nebyla zaplacena. Není divu, že mnozí pacienti měli ze zubaře panický strach a pak vyžadovali celkovou anestezii (i.v. Midazolam) nebo analgezii (NO2) i na odstranění zubního kamene. Podle mého názoru měli pacienti většinou velice zanedbaný chrup. I mladí lidé často sami požadovali extrakce – třeba i frontálních zubů – a jako náhradu tzv. plejt, což je částečná náhrada bez retenčních prvků (za ty se totiž platí navíc).
Čas jsou peníze…
Ordinace byla vybavena špatně a neustále něco nefungovalo. Jednou to bylo plivátko, podruhé savky, pak světlo u soupravy a nakonec začala téci proudem voda z pistole na vzduch a vodu. Opravář vždy přijel až po dvou či třech dnech, kdy jsme jej urgovali, ale závady odstranil pouze provi provizorně, neboť „přijel moc narychlo a nemá čas na pořádné opravy“. To byl problém, majitel totiž veškeré vybavení kupoval „z druhé ruky“. V každé z ordinací byl i panoramatický rentgen, fungovala jich ovšem slabá třetina. Výplně se dělaly většinou z amalgámu, který se podobal rtuti. Byl téměř tekutý. Když jsem se pokusila amalgamátor nastavit více „na sucho“, padaly z přístroje drobky. Raději jsem se opět vrátila k mazlavé formě, která se alespoň dala „dopravit“ do kavit. Bílé výplně se mohly dělat na NHS „od pětky po pětku“, ale sestra byla zvyklá podávat pouze leptací gel a flow. S bondem se nemínila zdržovat a s kompozity už vůbec ne.
Smlouvu podepsat předem
Takto jsem pracovala zhruba tři týdny, aniž bych dostala k podpisu smlouvu. Poté jsem musela z rodinných důvodů z Belfastu dočasně odcestovat do Prahy. Záhy jsem zjistila, že jsem za odpracovaných 13,5 dne nedostala zaplaceno. Kromě složité rodinné situace to byl další důvod, proč jsem se rozhodla znovu se do Belfastu nevracet. Po následných jednáních jsem v lednu obdržela dopis od Dentalworld ltd. V něm mě společnost informovala, že svým rozhodnutím nevrátit se jsem porušila smlouvu. Nutno znovu podotknout, že jsem však žádnou smlouvu nikdy nedostala k podpisu, vše bylo jen na základě ústní dohody. V dopise dále bylo uvedeno, že mi společnost jako projev dobré vůle příspěvek za odpracované dny poskytne. Z této částky mi odečetli laboratorní poplatky a vzhledem k mému „odstoupení od smlouvy“ také nájem za ubytování, které mělo být v prvním měsíci zdarma. Celkem jsem tedy obdržela na svůj účet platbu 1,35 ₤. Mám‑li své dojmy shrnout: podmínky v ordinaci i samotná práce se hodně lišily od standardu, na který jsem zvyklá doma. Ani Belfast mě nepřesvědčil, že je bezpečným místem pro život rodiny s malými dětmi, ale to je jistě věc osobního názoru. Každopádně nedoporučuji odjíždět bez předem uzavřené písemné smlouvy a zevrubného prostudování všech sjednaných podmínek, neboť další jednání pak může být poněkud komplikované. Ráda bych se spojila se zubními lékaři, kteří mají podobné zkušenosti. Nerada bych, aby rostly řady našich lékařů, kteří jsou jen „levnou pracovní sílou“.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2007, strana A5
Zdroj: