MUDr. Vavro Šrobár – významná osobnost 28. října 1918

Poslední z pětice jmenovaných takzvaných „mužů 28. října“, tedy MUDr. Vavro Ján Šrobár, je bezesporu prvním lékařem, který se v novodobých dějinách naší země plně politicky angažoval a stal se tím, co lze nazvat politickým profesionálem. Oprávněnost alespoň stručného připomenutí jeho života a působení je nyní, kdy jsme si připomněli 90. výročí státní samostatnosti, zdůrazněna i faktem, že V. Šrobár byl prvním ministrem zdravotnictví našeho státu.

Bouřlivá studentská léta

Narodil se v roce 1867 v Lieskovej u Ružomberku a byl jedním ze dvanácti dětí rodiny slovenského rolníka. Již v době středoškolských studií se výrazně angažoval v národoveckém hnutí a nesl za to následky. Gymnaziální studia absolvoval postupně, v Ružomberku, Levoči, Banské Bystrici, a po úředním vyloučení ze všech škol Uherska nakonec v roce 1888 maturoval v moravském Přerově. Poté odešel do Prahy studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

Medik Šrobár se okamžitě zapojil do činnosti slovenského akademického spolku Detvan. Stal se jeho předsedou a spolu s tajemníkem a svým blízkým přítelem Milanem Rastislavem Štefánikem i nejvýraznějším představitelem nové koncepce osvobozeneckého slovenského hnutí, opírající se o sílu a kulturní bohatství drobného slovenského pracujícího lidu. Pod vlivem T. G. Masaryka propagoval myšlenky čechoslovakismu.

V roce 1898 začal V. Šrobár ve spolupráci s Pavolem Blahou vydávat časopis Hlas, v posledních ročnících tohoto periodika – tedy v letech 1902 až 1904 – byl dokonce jeho jediným editorem a redaktorem. Hlasisté, neboli příslušníci mladé slovenské národně uvědomělé inteligence sdružení kolem časopisu, požadovali mravní obrodu slovenské společnosti, aktivizaci , hospodářského a života, nastolení a a svobody, reformy správy, a veřejného života v a spolupráci.

Perzekuovaný lékař

Po ukončení studií se MUDr. Vavro Ján Šrobár vrátil na Slovensko a až do roku 1918 pracoval jako lékař v Ružomberku. Nepolevoval v politických aktivitách – již v roce 1906 poprvé kandiduje za Slovenskou národní stranu do Uherského sněmu a je poražen jen nepatrným rozdílem hlasů. Za otevřený odpor proti maďarizačnímu útisku a hospodářskému vykořisťování Slovenska Uherskem je perzekuován – několikrát je uvězněn (např. v letech 1907 a 1908 v Segedíně).

V době 1. světové války byl aktivním příslušníkem národně osvobozenecké organizace „Maffie“. Za svůj podíl na historické manifestaci česko-slovenské vzájemnosti 1. května 1918 v Liptovském Svatém Mikuláši a za organizování slovenské účasti na divadelních slavnostech v Praze ve stejném měsíci byl opět internován.

Budování a obrana Československa

Po propuštění z vazby se zapojuje do činnosti Národního výboru československého, od 4. listopadu v rámci pověření výborem organizuje formální průběh státního převratu na Slovensku. V první československé vládě vedené Karlem Kramářem je od 14. listopadu 1918 jmenován jednak ministrem veřejného zdravotnictví a tělovýchovy, jednak ministrem pro správu Slovenska (mimo jiné se zasloužil o to, že od 4. února 1919 se slovenským sídelním městem namísto Žiliny stala Bratislava – dříve Prešpurk – a v tomtéž roce řídil ozbrojenou obranu země proti Maďarům). Postupně zastává i další vládní funkce, v roce 1920 je ve vládě Vlastimila Tusara po několik měsíců ministrem unifikací, následně letech 1921 až 1922 ministrem školství a národní osvěty v kabinetu premiéra Edvarda Beneše.

MUDr. Šrobár se v nové republice politicky angažoval v Agrární straně (od 1919 se nazývala Republikánská strana československého venkova, v r. přijala jméno Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) – mnoho let byl jejím poslancem Národního shromáždění, resp. senátorem.

K medicínské profesi se MUDr. Vavro Šrobár vrátil de facto až v roce 1922, kdy začal vyučovat na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě na stolici (katedře) dějin lékařství. V roce 1935 byl jmenován řádným profesorem.

V období druhé světové války, resp. existence klerofašistického Slovenského štátu, stál v čele malé odbojové skupiny orientované na československou exilovou vládu v Londýně. V roce 1944 se přes vysoký věk zapojil do Slovenského národního povstání – byl jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady (společně s Karolem Šmidkem).

Pointa s „pachutí“

Po konci druhé světové války se politická a funkcionářská hvězda Vavro Šrobára opět rozzářila. V první vládě Zdeňka Fierlingera se stal ministrem financí. V roce 1945 byl za Demokratickou stranu (jejíhož vedení byl členem) zvolen poslancem Národního shromáždění. Ale již v roce následujícím sám zakládá nové politické uskupení – slovenskou Stranu sľobody – a stává se jejím prvním předsedou. V době komunistického převratu v únoru 1948 se jednoznačně hlásí ke komunistickému programu obrozené Národní fronty a v poúnorové Gottwaldově vládě dostává post ministra unifikací (pro sjednocení zákonů). V průběhu svého funkčního období, 6. prosince 1950, v Olomouci umírá.

MUDr. Vavro Ján Šrobár je bezesporu pozoruhodnou osobností československé politické scény první poloviny minulého století. Jeho příklon ke komunistické ideologii v roce 1948 sice může pointě jeho státnické a politické kariéry dodávat určitý nádech „pachuti“, nicméně v celoživotní společenské angažovanosti tohoto slovenského lékaře určitě převládají pozitivní prvky. Ať již v podobě jeho účasti v emancipačním hnutí Slováků, v budování česko-slovenského státu, či v podobě osobní statečnosti v obou světových válkách. V roce 1969 byl MUDr. V. Šrobárovi udělen Řád republiky in memoriam.

MUDr. Vavro Ján Šrobár (1867 až 1950), slovenský lékař, ústřední postava meziválečné slovenské politiky v . Ministr několika vlád, v roce 1948 se přiklonil ke komunistické politické linii. Z jeho publikační činnosti jsou nejvýznamnějšími pracemi: O československej vzájomnosti (Prúdy, ), Viera a veda (Prúdy, ), Vláda ľudu v demokracii (), Osvobodené Slovensko (Čin, Praha ).

Zdroj: