Mozek, jazyk, psychika a psychofarmakologie

Východiskem pro mé téma je definice psychiky jako té části nervové činnosti mozku, kterou si uvědomujeme, jíž reflektujeme sebe samé a dovedeme ji popsat slovy. Myšlenka existuje jen tehdy, je‑li formulována, formována slovy, a vyjádřena jimi může být sdílena jinými lidmi. Zjistím‑li, že jiný člověk mou myšlenku sdílí (porozuměl jí), je to pro mne (pro činnost mého mozku) odměnou. Vztah mezi označovaným, např. reprezentací viděného objektu ve zrakové kůře, a označujícím, tedy jeho znakem, má charakter naučeného, tedy podmíněného spoje. Slova si nevymýšlíme, museli jsme se je naučit. Nemluvně, které poprvé vysloví něco, co se podobá slovům „máma“ nebo „táta“, je odměněno úsměvem, objímáním a radostnými výkřiky matky, otce nebo jiných osob, jež byly přítomny tomuto zázraku vzniku řeči a psychiky u dosud nemluvícího tvorečka. A hned následuje něco jako dialog: matka opakuje slovo „máma“ zřetelněji. Dítě opakuje, co slyší, a zrcadlové neurony v temporální kůře dítěte pracují na procesu vtiskování, vtělování (embodiment) jazyka do dětského mozku. Naučená slova se ukládají do paměti a odtud se vybavují tím snáze, čím častěji se opakují.

Člověk, bytost emocionálně‑racionální

I. P. Pavlov v klasickém pokusu rozsvěcoval třeba zelené světlo a pak podal psu potravu. Sekrece žaludeční šťávy po několika takových spojeních nastávala už po signálu světlem. Tento podmíněný reflex však nebylo možné vypracovat u psa, který byl sytý. Dopusťme se psychologizování, za které I. P. Pavlov dával svým spolupracovníkům pokuty: jen hladovému psu je potrava příjemná. Sytí jeho potravový pud, vyvolává libost.

Psychologie rozparcelovala psychiku na afektivitu (zde se pohybujeme v dimenzi libé–nelibé) a na její složku výkonovou, racionální (dimenze měřitelná třeba schopností učit se). Toto dělení pomáhá pedagogům, když žákům popisují, co se v psychice děje, poskytuje látku básníkům a spisovatelům při líčení, co se děje v hlavách jejich literárních postav. Avšak při snaze najít sídla, centra afektivity nebo racionality v mozku, se dostáváme do nesnází. Nejlépe jsou patrné, chceme‑li rozhodnout, zda je člověk bytost racionální nebo emocionální. Z hlediska neurobiologie jde o špatně položenou otázku. Můžeme nanejvýš hledat konsensus o tom, co převažuje, ale nepokládám to za moc plodné. Každý psychický nebo nervový děj má v sobě aspekt „emocionální“ i „racionální“.

Matematik řešící složité rovnice by je neřešil, kdyby mu to nedělalo radost nebo za to nebyl placen – a za peníze si pak opatřoval potravu nebo jinou odměnu. Na druhé straně ani predátor lovící antilopu se neřídí jen pudem, emocí, touhou po potravě a libosti. Používá při lovu, co se naučil, třeba zkušenost, kam chodí antilopy pít. Emoce poskytují „energii“ pro racionalitu, bez ní by k intelektuální činnosti nedošlo. Ani emoce by však nenašla pole pro své uplatnění, kdyby nenašla racionální proces, jejž by postrkovala kupředu. Afekt, emoční napětí, stres jsou důležitým činitelem přispívajícím k fixaci paměťových stop. Starší Američané dnes bez přemýšlení řeknou, kde byli a co dělali, když se dověděli, že byl zavražděn JFK, nebo když se dověděli o zničení newyorských „Dvojčat“ teroristy. Říkají: „Byl to šok.“

Nervová aktivita převedená do slov nepřestává být částí nervové činnosti, využívá možností, které jí poskytl jazyk (generalizace, abstrakce atd.) a vtěluje se do morfologické struktury mozku, jako by se vracela do mozku zpětnou vazbou, jako nový vstup. Novost tohoto vstupu spočívá v tom, že je novým, slovním zpracováním informace, jež byla mozku předána nervovým systémem. Slova, slovní zásoba, znovu a znovu přepracovávaná a doplňovaná, dává růst mozkovým strukturám, „aby se do mozku vešla.“ Díky tomu jsou pak slova zakotvena (vtělena, embodied) ve struktuře mozku – morfologicky.

Slova, jazyk, řeč dávají nervové aktivitě nové fascinující možnosti: generalizace, abstrakce, schopnost vyjadřovat i to, co není, klást otázky, mít pochybnosti. Prostřednictvím jazyka využívá mozek všeho, co nabízí kultura. Tato „svoboda“ je vykoupena tím, že myšlení je ve svěrací kazajce struktury jazyka. Čím jsou pro předávání informací uchovaných předchozími generacemi geny, tím jsou pro slovně převedenou nervovou aktivitu mémy.

Slova poskytují nervové aktivitě obrovské hřiště se všemi nedozírnými možnostmi prostoru lidské kultury. Pro tento prostor si nervová aktivita vytváří i materiální základnu: roste a neustále se remodeluje lidský mozek. Jazyk se tak stává architektem mozku. Tak jako literární texty je i hudba a výtvarné umění pokusem o neverbální „přečtení“ nervové činnosti. Někdy se tak děje proto, že se hudebně nebo výtvarně talentovanému jedinci překlad do slov nedaří ani pomocí metafor, symbolů, povídek, mýtů, románové fikce. O překlad do slov se pak pokoušejí historici umění, kritici, kteří tyto neverbální produkty lidské kreativity vykládají slovy. „Napravují“ to, čemu se prostřednictvím svého díla vyhnul výtvarník nebo hudební skladatel.

V prostoru psychiky platí zákonitosti jazyka – jeho struktury, gramatiky a pravidel vytváření textu. Kauzalita tomuto prostoru nedominuje, text píšeme, aby „dával smysl“. Kauzalita vysvětluje děje v přírodě, aspoň v určitém kvantitativně ohraničeném rozsahu času a prostoru. Na zásadní rozdíl mezi vysvětlováním (erklären) a rozuměním (verstehen) ukázal Karl Jaspers.

„Říše slov“ – kultura, literatura, a pokud jde o vědu, humanitní nauky – je regulována zákony rétoriky jako oboru, do něhož patří jak jazykověda s gramatikou, tak logika, a kde slovo je znak. Rozlišení mezi determinismem přírodního dění a osvobozením od této kauzality v psychice dobře vyjádřil Jean‑Paul Sartre, když stručně interpretoval Henriho Bergsona: „Hmota je nutnost, vědomí je svoboda.“

Pravda je to, čemu věříme, o čem jsme přesvědčeni, že to tak je nebo že to tak má být. Patří do říše slov. Nemusí být v souladu s fakty světa zprostředkovaného našimi smysly. Pravdu se snažíme pochopit nebo do světa svým jednáním prosadit. Souvisí se spravedlností patřící k cílům, o něž usiluje lidská společnost, a historici se snaží takto vyprávět o událostech, které se staly, hledají příběh, jejž bude ochotna poslouchat společnost, pro kterou jej píšou a která tomuto vyprávění uvěří. Když se v průběhu dějin společnost promění, musejí se přepisovat dějiny. Jak jsme kdysi rozuměli interpretaci husitské „revoluce“ Aloisem Jiráskem a Zdeňkem Nejedlým a jak dnes chápeme popis doby „temna“ jako doby kulturního rozkvětu a srůstání Čech, Moravy a Slovenska se západní Evropou!

Rozhodujeme se dříve, než o rozhodnutí víme

V lidském mozku se neustále střetávají princip pochopitelných souvislostí s principem souvislostí kauzálních. Jeho buňky a dráhy rostou a mění se podle zákonitostí přírody, ale naučily se rozumět světu pomocí slov, kde nevládne diktát kauzality – ta jen slouží tomuto pochopení. Jestliže pro některé koncepty, jako je obecná teorie relativity, chybějí slova (jsou tu jen rovnice), nahrazujeme chybějící slova metaforami, kde cítíme, že jen vzdáleně vyjadřují to, oč tu jde, a nejsme si jisti, že tomu rozumíme.

Arabské přísloví praví, že vítr nevane podle přání plachetnice. Směr a síla větru jsou určeny kauzalitou přírodních zákonů, přání vyjádřené slovy se řídí zákony jazyka. Jsou však slova, jejichž prostřednictvím se jachtař naučí plout proti větru za využití jeho síly. Obézní člověk proklamuje a věří, že si přeje zhubnout. Jeho mozek však nadále poručí nohám, žvýkacím svalům a svalům obličeje a úst, aby při probuzení v noci vyplenil lednici nebo v rekordním čase zhltnul vysoce kalorický oběd v podnikové jídelně. Může se však prostřednictvím slov dovědět, že existuje porucha příjmu potravy – bulimia nervosa –, která se dá léčit. Jeho mozek pak rozhodne, zda se léčit dá nebo nedá. Tato schematická analýza vyjádřená slovy je pokusem o interpretaci dění probíhajícího v mozku. Slova nejsou někde mimo mozek. Také ona jsou vtělena do nervových buněk a nervových drah. Uvnitř hlavy slouží slova myšlení. Vyslovena, slouží komunikaci a obohacují mémy.

Modelem, jak „čteme svůj mozek“, je sen. Nemůžeme vyloučit, že sny mají i psi. EEG záznam jejich spánku ukazuje fáze podobné EEG záznamu člověka a jejich pohyby ve spánku naznačují, že něco prožívají. Sen člověka je kvalitativně jiný, jestliže mluvíme ze sna. Pak je jasné, že dochází k „překladu“ nervové aktivity včetně té registrované záznamem EEG do slov, do psychiky – a to i tehdy, když si ráno na svůj sen nepamatujeme. Ve snu pronesená slova si však může zapamatovat manželský partner.

Většina snů má ale především vizuální podobu. Jejich děj může být fixován v paměti také verbálním přečtením této zkušenosti našeho mozku. Jinak máme jen nejasný dojem, že se nám zdálo „něco ošklivého“. Jestliže ráno někomu o svém snu vyprávíme, jde už o klasický text – čtení něčeho, co už je v mozku vtěleno slovy.

Moderní metody registrace činnosti mozku prokazují, že k jednání nebo k rozhodnutí provést určitý čin dochází o milisekundy až o několik sekund dříve, než se o tom dozvíme – než to vstoupí do vědomí.

Definuji‑li psychiku jako tu část nervové činnosti mozku, která je subjektivně prožívaná (která umožňuje sebereflexi) a již dovedu popsat slovy, pak je možné si představit, že časový úsek, o nějž někým jiným „objektivně“ registrovaná (např. EEG nebo funkční magnetickou rezonancí) změna nervové činnosti předchází subjektivně prožitému rozhodnutí o provedení činu, je zapotřebí k tomu, aby nervová činnost byla přeložena do slov, aby byla přečtena jako text a interpretována. Mozek tento čas potřebuje, abychom „mu“ porozuměli. I toto porozumění je ovšem částí nervové činnosti, jíž říkáme psychika. Psychika není produktem mozku – je identická s jeho činností, která byla přeložena do slov.

Jak je tomu s hemisférami

Mozek rozhoduje na základě zkušenosti, již má vrozenou (geny), a podle toho, co se naučil v průběhu života. Schopnost učit se je vrozená. Také schopnost naučit se mluvit je vrozená. Zajišťuje ji gen FOX P2. Co se děje v době mezi počátkem nervové aktivity mozku a jednáním, které často teprve ex post interpretujeme jako akt naší svobodné vůle? Kromě času nutného pro hypotetické hledání a volbu slov k popisu toho, co rozhodl nebo „prožil“ mozek, je další část tohoto času nutná, aby se mezi sebou domluvily pravá a levá hemisféra našeho mozku.

Obvyklá je představa, že u praváka je pravá hemisféra „citová“ a levá „rozumová“ se sídlem řeči a že tato specializace je výsadou mozku člověka. Tuto představu je třeba opravit a doplnit o nové poznatky. Hemisféry mozku obratlovců se začaly specializovat už před dvěma a půl miliony let. Ryby, plazi a obojživelné žáby útočí na svou kořist zprava pod vedením pravého oka a levé hemisféry. Novozélandský kulík má k tomu už asymetricky přizpůsobený zobák, aby pravým okem objevenou potravu pod říčními kameny mohl rychle sezobnout. Stále více je potvrzována hypotéza, že levá hemisféra řídí chování za obvyklých dobře známých podmínek. Vybírá z repertoáru vrozených a naučených vzorců chování takové, které je v dané situaci nejvýhodnější. Pravá hemisféra je sídlem emočního vzrušení, jež je pohotovou reakcí na neočekávané podněty, zvláště signalizující nebezpečí. Na takové podněty musí živočich reagovat „globálně“, celý organismus je mobilizován, aby mohl útočit nebo před nebezpečím utíkat. Teprve potom začne chování kontrolovat levá hemisféra včetně specificky lidské možnosti reagovat verbálně.

U většiny živočichů je pravé oko vedoucí. Rychleji globálně reagují, přichází‑li nebezpečí zprava. Analytická, „rozumová“ hemisféra rozpozná porovnáním s minulou zkušeností uloženou v paměti, zda je podnět zcela nový nebo zda se opakuje něco, co už tu bylo. Podle toho rozhodne, zda bude vůbec organismus reagovat, a jestliže ano, tak jak – zpravidla účelněji a úsporněji ve srovnání s bezprostřední prvotní globální reakcí. Jdeme‑li v noci lesem a překvapí nás silueta temné postavy, která se před námi ve tmě náhle vynoří, úlekem trhneme celým tělem – teprve pak nahlas pozdravíme, abychom zjistili, koho jsme potkali.

Úlek je reakce na něco neočekávaného. Prvotní pravohemisférová reakce nemusí být neúčelná. Když nám při řízení auta vběhne před kola srna, trhneme volantem, abychom se jí vyhnuli, a teprve potom si uvědomíme, co se stalo. K uvědomění patří slova: vběhla mi do cesty srna. Teprve slova vykrystalizovaná z mlhy prožitku úleku dají tvar myšlence.

Řekni mi, co říkám

Jestliže jednáme dřív, než si čin uvědomíme, jak je to s etikou? Mozek má vrozený zákon, že je třeba zachovat druh (species) a jedince. Sexualita zajišťuje zachování druhu, potravový pud slouží zachování života jedince. Život ve společnosti naučil mozek, že je výhodné nezabíjet svého bližního a pomáhat mu. Mozek „ví“, že za porušení tohoto zákona bude trest, jehož „sazbu“ zapsala společnost do trestního práva. Také to, jak se dostat k odměně, má mozek zapsáno ve své struktuře: naučil se, že bude‑li pracovat, dostane peníze, a za peníze lze dostat čokoládu. A bude‑li peněz dost, bude usnadněna cesta k založení rodiny včetně odměny, kterou příroda připravila jako sexualitu a kultura obohatila erotikou. V každém okamžiku, kdy se živý tvor (nejen člověk) rozhoduje mezi alternativou A a alternativou B, volí tu, která mu přinese větší odměnu. Vyhnutí se trestu je také odměna. Pohyb ruky realizují příčně pruhované svaly. Fyziologie o nich tvrdí, že je ovládáme

Dokončení na str. C5

vůlí – na rozdíl od hladkého svalstva střev nebo ovládání změn průsvitu cév, které je příčinou zčervenání nebo zblednutí v obličeji. Jenže – nám nevstupuje do vědomí, že je třeba smrštit musculus flexor carpi radialis, musculus palmaris longus a musculus flexor carpi ulnaris a uvolnit musculus brachioradialis, chci‑li uchopit jablko nebo tužku. Kdybych to musel takto analyzovat, dopadl bych jako muž v Čapkově povídce, který létal, a činovník Sokola chtěl jeho výkon vylepšit. Nevědění, že se vědomě rozhodujeme teprve potom, co už to rozhodl „bez nás“ náš mozek, usnadnilo platnost morálky, kde je samozřejmým předpokladem, že jsme zodpovědni za své činy, protože máme svobodnou vůli. My „víme“, že chceme kousnout do jablka nebo se podepsat a že jsme se k tomu svobodně rozhodli.

Je‑li hermeneutika teorií porozumění, pak do ní patří studium procesu, jímž překládáme nervovou činnost do slov. Do takto pojaté hermeneutiky budou patřit i výsledky výzkumu dějů probíhajících v nervovém systému ve zlomcích miliardtiny sekundy. Teprve v posledních letech začínáme mít k dispozici technologii umožňující udělat s časem to, co vykonal Leeuwenhoek pro poznání dějů odehrávajících se v prostoru, když vynalezl mikroskop.

Co se děje při terapii psychofarmaky? Psychofarmakon změní nervovou aktivitu, často i morfologii mozku. Pacient „čte“ svůj změněný mozek a lékař mu může pomáhat formulovat to slovy. Tím je změna v činnosti mozku z hlediska cíle terapie významným způsobem posílena. Co se děje při psychoterapii? Jde o dialog. Pacient informuje o svém problému. Lékař nebo jiný psychoterapeut odpoví tím, že reformuluje pacientův problém „svými slovy“. Neopakuje slova pacienta. Tak jako učitel se přesvědčí, že žák porozuměl básni, když řekne „svými slovy“, co chtěl básník říci, tak se pacient přesvědčí, že mu lékař rozumí, když lékař použije svá slova při formulaci a posléze i reinterpretaci problému pacienta.

V průběhu dalšího dialogu nebo spíše opakovaných dialogů dochází k tomu, že pacient motivován cílem terapie převezme slova, jimž ho naučil terapeut. Musí to však být ve shodě s tím, jak se proměnila vtělováním nového textu jeho nervová činnost. V ideálním případě lékař naučí nemocného lépe „číst“ jeho (pacientův) mozek. Lékař má ve své slovní zásobě to, co se naučil a převzal z tezauru svého rodného jazyka, když se učil mluvit, a co si neustále doplňoval především při studiu medicíny, při postgraduálním vzdělávání a při rozhovorech s nemocnými. Pacient zpravidla v průběhu psychoterapie svou slovní zásobu obohatí. K něčemu podobnému dochází také u úspěšného psychoterapeuta.

„Všechno je kontext“

Je můj dosavadní text vědecký? Podle Karla Poppera záleží na tom, dovedu‑li aspoň navrhnout metody, jimiž by mohla být má tvrzení vyvrácena. V případě psychologických a filosofických pasáží závisí na tom, zda jsou pochopitelná a zda budou podpořena konsensem. Neurobiologie zde nabízí metody patřící do domény kauzality.

Většina z toho, co dnes víme o fungování nervového systému, byla získána analýzou aktivity, která probíhá v nejmenších jednotkách tohoto systému: v jednotlivých nervových buňkách a v jednotlivých synapsích.

Stále více se však ukazuje, že pokračovat ve výzkumu tímto směrem je stále obtížnější a výsledky už začínají stále méně pomáhat k pochopení, jak funguje celý mozek. Už v symposiu o formativních procesech maturace CNS řekla doc. D. Marešová, že jeden neuron neznamená nic a že záleží na jeho spolupráci s tisíci jiných neuronů. To je v souladu s přesvědčením mnoha vedoucích neurofyziologů, kde je příkladem Jeff Lichtman, který se snaží zmapovat celou aktivitu mozku myši metodou ALTUM (automatic tape‑collecting lathe ultramicrotome), jejíž princip lze charakterizovat tak, že „řeže“ celý mozek ve vrstvách o síle 10 mikrometrů a postupuje při tom od dorsálního konce mozku dopředu.

Jeho cílem je vytvoření konektomu (connectome), který má být úplnou mapou všech nervových spojů mozku. Je si vědom, že jde o ještě mnohem náročnější výzvu nebo úkol, než který stál před vědou, když se genetici dali do mapování úplného genomu člověka. Člověk má sto miliard neuronů a přibližně bilion synapsí. Lichtman ke svému úkolu přistupuje střízlivě: tak jako lze očekávat, že přibližně jen 5 % genů kóduje syntézu proteinu nebo jiné podobné biologicky aktivní látky (a velká část genů byla do lidského genomu vnesena viry), tak lze očekávat, že nejméně 80 % nervových spojů lidského mozku je „němých“. Avšak jako jsme pochopili roli genů teprve poté, co jsme zmapovali celý genom, budeme umět porozumět roli mozku a psychice, budeme‑li mít zmapovanou činnost celého mozku.

Při práci na tomto úkolu počítá Lichtman s pomocí zobrazení mozku pomocí fluorescence metodou B‑rainbow (brainbow), tedy zobrazení mozku v barvách duhy, kde spolupracuje s Jeanem Livetem, jenž nyní vede Insitut de vision v Paříži. Fluorescence umožňuje jít do nanorozměrů, protože může využít kratších vlnových délek, než má světlo. Přispěje k tomu i Xiaowel Zhuang se svou metodou BRAINSTORM (stochastic optical reconstruction microscopy), která umožní počítačové zobrazení dějů v celém mozku živé myši. Mluví o elektronové mikroskopii času. Lichtman razí slogan: „Neuron je nic, vše je v kontextu.“ To umožní podle mého mínění prozkoumat a charakterizovat děj na fiktivním švu mezi psychickou nervovou činností (subjektivně prožívanou a popsatelnou slovy) a celkovou registrovatelnou činností mozku. Tento šev je také fiktivní hranicí mezi přírodními a humanitními vědami.

Dosavadní snaha o lokalizaci psychických funkcí postupovala zdola, od mapování velmi malých jednotek, kde cílem mohla být jakási granulární prostorová lokalizace funkcí. Cílem však je pochopení shora, pochopení globální, neustále tekuté a v čase rychle prchavé mentality. Takto jednotný a nedělitelný je také proud vědomí, vnitřní monolog člověka. Lichtmanovo „všechno je kontext“ platí i pro jazyk: jedno slovo je nic. Slovo získává význam teprve v kontextu s jiným slovy. Slovo „teplo“ má jiný význam ve fyzice a v diskusi o globálním oteplování, než když se toto slovo vyskytne při popisu meziosobních vztahů. Hippocampus, ventrální tegmentum, amygdala, striatum, cingulum, n. accumbens, thalamus a prefrontální nebo jiná kortikální oblast mají jiný „význam“, jsou‑li v čase variabilně propojovány v mozku člověka diskutujícího na vědecké konferenci, než jsou‑li v jiné sestavě propojeny, poslouchá‑li tento diskutér Janáčka nebo Mozarta, nebo když přináší květiny své milované. Je to však morfologicky stejný hippocampus nebo thalamus, který v jiném propojení slouží jak motorice, tak psychice (subjektivnímu prožívání popsatelnému slovy) v těchto různých situacích.

Psychika nemá své specifické morfologické struktury jen pro sebe, které by byly vyhrazeny jen pro ni a nesloužily ničemu jinému. Nemá je ani afektivita nebo kognice. Záleží na kontextu, na tom, s čím a jak jsou v čase rozdílně spolu zapojovány. Neurotransmitéry, neuromodulátory, hormony a elementy, které jsme zatím pokládali za imunitní, slouží tomuto zapojování a jeho modulaci. Zasahovat do těchto dějů můžeme psychofarmaky – a psychoterapií.

Zdroj: Medical Tribune