Mozek, duše a obraz
S malbou interferuje třes méně než se psaním
Trpěl Max Švabinský esenciálním tremorem, pro nějž je příznačný akční třes rukou, změny písma a pomalá progrese, ale žádné další motorické či psychické postižení? Na tuto otázku se pokoušel odpovědět na základě svých zkušeností i doložených příkladů prof. MUDr. evžen Růžička, DrSc. Prokázal při tom nevšední znalost malířova díla a na četných diapozitivech doložil postupné změny malířova podpisu, patrné zvláště při porovnání signatury v dlouhém časovém intervalu od roku 1898 až do poloviny 50. let 20. století. Statický třes rukou doložil i několika ukázkami z filmových týdeníků zachycujících Švabinského při různých slavnostních příležitostech.
Zajímavé je, že Max Švabinský si byl svého postižení patrně vědom, ale nikdy se neléčil, ačkoli v té době (1959) portrétoval i věhlasného neurologa Kamila Hennera. Třes rukou jej v tvorbě patrně nijak zvlášť neomezoval, malíř pouze postupně přecházel od jemných grafických technik, perokreseb, suché jehly, leptů a linorytů ke kresbám křídou, křídovým litografiím a skicám tužkou. Dokonce i v pokročilém věku byl schopen malby – na filmovém záznamu bylo jasně vidět, jak ve chvíli, kdy se dotýká plátna, se třes ruky na malý okamžik zklidňuje, a hned po doteku štětce se znovu objevuje. To jen dokládá, uzavřel své zamyšlení prof. Růžička, že třes je částečně potlačitelný vůlí a určitými manévry a zřejmě méně interferuje s kreslením či malbou než s jinými běžnými činnostmi.
S anděly zkázy nad kolébkou
edwarda Muncha jako malíře deprese představil MUDr. Michal Maršálek. Munchovy deprese měly s největší pravděpodobností původ v jeho raném dětství, kdy – jak sám napsal – „Nemoc, šílenství a smrt byli černí andělé, kteří stáli stráž u mé kolébky a kteří mě celý život provázeli.“ Ze čtyř jeho sourozenců se dožili dospělosti jen dva, v pěti letech mu zemřela matka na tuberkulózu, ve 14 letech jeho sestra, v 25 letech otec, on sám se z tuberkulózy vyléčil. Častá onemocnění, zvláště ataky revmatické horečky, mu bránily ve studiu na vysoké škole polytechnické, na druhé straně mohl trávit dlouhé chvíle kreslením a později rozvinout svůj talent studiem na Královské škole kresby. Brzy se zúčastňuje prvních výstav, dostává se do kontaktu s bohémou jak v rodném Dánsku, tak později v Německu a ve Francii. Bojuje však s nepochopením, nouzí, depresemi a alkoholem.
Všechny tyto události dodávají Munchovým obrazům nevšední výraz smutku a úzkosti z osamění a jsou tak sugestivní, že vyvolávají nepříznivý ohlas kritiků i veřejnosti. Ryzím příkladem strachu a osamění je série tří obrazů Beznaděj (1892), Výkřik (1893) a Úzkost (1894). Vzpomínky na matku a sestru Sofii se stávají námětem řady dalších obrazů, např. Smrt v pokoji nemocné, Nemocné dítě, U úmrtního lože aj. V cyklu obrazů Vlys života se Munch snaží ukázat nejmocnější síly, které podle něj ovládají lidský život: rozkoš, lásku, strach a smrt. Neuspořádaný život, vyčerpanost a deprese dovedou Muncha na psychiatrickou kliniku prof. Jacobsona, kde absolvuje drastickou elektrokonvulzivní léčbu, po níž jeho malba natrvalo ztrácí svou vášnivou expresivitu a dramatičnost, paradoxně však u veřejnosti slaví úspěch. Z té doby pocházejí monumentální plátna opěvující životodárné síly, slunce, historii, vědu. Umírá osamocen koncem 2. světové války na svém sídle v elkely.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2007, strana A11
Zdroj: