Moderní anatomie umožňuje medicínu nejen lépe učit, ale i lépe dělat

Prof. MUDr. Radomír Čihák, DrSc., emeritní přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK, zemřel náhle dne 9. června ve věku 88 let.

Vědec a učitel

Prof. MUDr. Radomír Čihák, DrSc., patří k nejvýraznějším představitelům pražské anatomické školy a je oprávněně považován za nejvýznamnějšího žáka a pokračovatele prof. Ladislava Borovanského. V Anatomickém ústavu pracoval již jako medik od r. 1947 a působil zde po celý svůj profesní život. Po promoci v r. 1953 byl jmenován odborným asistentem, v r. 1961 obhájil kandidátskou disertační práci a v r. 1964 se habilitoval. V r. 1969 získal hodnost DrSc. na základě monografie „Vývoj skeletu a krátkých svalů lidské ruky a nohy“. V r. 1973 byl jmenován profesorem pro obor anatomie. V letech 1970–1990 byl přednostou Anatomického ústavu a v období 1980–1990 byl proděkanem fakulty pro zahraniční styky. V r. 1993 odešel do důchodu a v r. 1998 byl jmenován emeritním profesorem UK.

Jako vysokoškolský učitel působil ve všech formách výuky. Vedl praktická a pitevní cvičení, přednášel a zkoušel. V paměti mnoha generací lékařů zůstává způsob, jakým vedl pitevní cvičení. Byl náročný, zdůrazňoval znalosti a precizní pitevní techniku. Dbal na to, aby posluchači respektovali etické zásady. Byl učitelem obětavým a erudovaným a zpočátku byl i velmi přísný. Při závěrečné rigorózní zkoušce z anatomie vyzkoušel přes čtyři a půl tisíce mediků. Kromě přednášek pro mediky proslovil i mnoho přednášek pro postgraduální studenty a přednášel ve specializačních kursech pro chirurgy a ortopedy. V posledních letech se věnoval organizaci a přednáškové činnosti ve studijním programu Univerzity 3. věku na 1. LF UK. Mezi studenty‑seniory byl nesmírně oblíbený a dokázal je nenapodobitelným způsobem motivovat a stimulovat.

Těžištěm jeho vědecké práce byla embryologie pohybového systému. Zabýval se především vývojem končetin člověka a nalezl dosud neznámé vztahy mezi jejich ontogenetickým vývojem a historickým vývojem končetiny obratlovců. Své poznatky shrnul do monografie „Ontogenesis of the skeleton and intrinsic muscles of the human hand and foot“ publikované v r. 1972 ve Springer‑Verlag.

Nejvíce citovanou prací prof. Čiháka je studie o hormonální závislosti tzv. m. levator ani u laboratorního potkana, která ukázala, že jeho fyziologickému zániku u samic lze zabránit podáváním testosteronu. Tento poznatek, publikovaný spolu s prof. Gutmannem a dr. Hanzlíkovou z Fyziologického ústavu Akademie věd, se stal východiskem pro celou řadu endokrinologických studií.

Prof. Čihák byl vyhledávaným spolupracovníkem ortopedů a chirurgů a byl spoluautorem nových operačních postupů zaměřených na svalové transpozice, které vycházely z jeho dokonalé znalosti svalového systému.

Zaměření prof. Čiháka bylo atraktivní pro mladší spolupracovníky, kteří pokračovali ve studiu vývojových zákonitostí pohybového systému včetně experimentálních studií kauzální morfogeneze tohoto systému. Z této problematiky vzešla dlouhá řada kandidátských, doktorských a habilitačních prací, které prof. Čihák tematicky a metodicky vedl. Skoro polovina z nich byla zpracována ortopedy a je zaměřena na klinické využití anatomických poznatků. Zde je třeba zdůraznit, že prof. Čihák podporoval kontakty anatomie s klinickými obory a tímto směrem vedl i své mladší spolupracovníky.

Autor mnoha publikací

Prof. Čihák je autorem a spoluautorem mnoha skript a učebních pomůcek. Mezi nimi je třeba zmínit Feneisův anatomický slovník a organizaci překladu Anatomického atlasu R. D. Sinělnikova.

Do širokého povědomí několika generací lékařů se zapsal zejména třídílnou učebnicí anatomie člověka, která nyní vyšla v nakladatelství Grada Publishing, a. s., ve třetím vydání. Spoluprací s několika generacemi ústavních malířů a ilustrátorů ovlivnil vývoj anatomické ilustrace u nás.

Mimořádné jazykové znalosti usnadnily prof. Čihákovi rozsáhlé mezinárodní uplatnění. Významně přispěl k rozvoji zahraničních kontaktů československé anatomie a jako člen mezinárodního výkonného výboru se podílel také na tvorbě a aktualizaci mezinárodního anatomického názvosloví.

Prof. Čihák a Karel IV.

Se jménem prof. Čiháka se při nedávných oslavách 700. výročí narození Karla IV. seznámila v tisku a v televizi i široká veřejnost. Prof. Radomír Čihák se jako spolupracovník prof. Emanuela Vlčka podílel na antropologicko‑lékařském zkoumání ostatků českých knížat a králů, mimo jiné též císaře Karla IV.

Ostatky římského císaře a českého krále Karla IV. byly exhumovány v r. 1976 před blížícím se 600. výročím jeho smrti. V letošním roce, krátce před svým úmrtím, informoval prof. Čihák veřejnost o výsledcích toho studia. Ostatky studovala řada odborníků s cílem poznat císařovou fyzickou podobu a nalézt případné známky zdravotních komplikací. Byla zjištěna i příčina jeho smrti. Konfrontace těchto poznatků s psanými historickými prameny dovoluje daleko komplexnější pohled na osobnost Karla IV. Laboratorním zázemím pro toto studium byl Anatomický ústav tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze, kde dne 26. dubna 1978 prof. Vlček a prof. Čihák zjištěné nálezy demonstrovali.

Na císařově robustní kostře byla nalezena zhojená zlomenina dolní čelisti, známky vážného poranění krční páteře, změny na krátkých kostech ruky a nohy typické pro onemocnění dnou a zejména nezhojená zlomenina krčku levé stehenní kosti.

Nálezy na lebce a na páteři umožňují vysvětlit císařovo onemocnění z r. 1350, spojené s ochrnutím končetin, o kterém se zmiňují kronikáři. Vyvolal je asi těžký úraz krční páteře spojený s odlomením dolní čelisti, zřejmě při úderu do brady a pádu z koně při souboji.

Ze zápisů kronikářů je známo, že král trpěl ve druhé polovině života záchvaty bolestí nohou, kdy nemohl chodit, musel ulehnout a být přenášen na nosítkách. Měl také ve zvyku řezat proutí nebo dřevo, aby procvičoval pohyby ruky a prstů. Na kostře dokládají tyto příznaky typické tofy a eroze na krátkých kostech ruky a nohy. Je tedy zřejmé, že Karel IV. trpěl dnou.

Nezhojená zlomenina krčku levé stehenní kosti odpovídá z dnešního pohledu intrakapsulární zlomenině s typickým průběhem lomné linie typu Pauwels III, jak uvádí prof. Vlček. Je doloženo, že císař byl v listopadu 1378 upoután na lůžko a po několika týdnech podlehl horečnatému onemocnění, zřejmě v důsledku zánětu plic. Příčinou smrti Karla IV. byly tedy následky úrazu a nikoli nemoci stáří.

Prof. Čihák ve své osobě spojoval náročného vedoucího ústavu a učitele, exaktního vědce a zároveň laskavého člověka, který byl vždy připraven pomoci a poradit. Jeho nesmírná pracovitost, věrnost ústavu a fakultě je příkladem pro mladší akademické generace. V pořadu Křeslo pro Fausta pan profesor jednou řekl: „Moderní anatomie umožňuje medicínu nejen lépe učit, ale i lépe dělat.“ A to je výzva, která tu zůstává pro nás pro všechny.

Do posledních dnů si prof. Čihák zachoval duševní svěžest a zájem o obor. Pravidelně docházel do Anatomického ústavu a byl všem nápomocen radou založenou na mnohaletých zkušenostech. Jeho náhlá smrt zasáhla všechny pracovníky ústavu, jehož byl více než šedesát let neodmyslitelnou součástí. Bude nám chybět.

Zdroj: