Mezi mrtvolami a knihami. Vzpomínka na zakladatele patologické anatomie

Když počátkem 18. věku zahajoval svoji badatelskou činnost, skoro nikdo nechtěl o pitvě ani slyšet. Když po půl století jeho pracovní kariéra vrcholila, pacienti sami ho žádali, aby se do nich po jejich smrti podíval a ku prospěchu budoucích zjistil, co s nimi jejich nemoc udělala „uvnitř“. Dnes je Giovanni Battista Morgagni považován za chronologicky posledního z otců fundamentálních lékařských oborů – v roce 1543 Vesalius založil novodobou anatomii, v roce 1628 dal Harvey vzniknout fyziologii a roku 1761 stál Morgagni u vzniku patologie. O prvních dvou milnících jsme tu už psali, nyní náš průkopnický triumvirát zkompletujeme.

V píli, pokoře a bázni Boží

Giovanni Battista Morgagni se narodil 25. února 1682 v severoitalském městečku Forli, padesát kilometrů jihovýchodně od Bologni. Ve čtrnácti psal poezii a četl filosofy. Medicínu začal studovat v šestnácti, absolvoval v roce 1701. Šest let pak dělal asistenta a kresliče svému učiteli Antoniu Mariovi Valsalvovi na univerzitě v Bologni. Slavným se stal takřka přes noc, a to roku 1705 přednáškou o svých objevech o anatomii hrtanu, reprodukčních orgánů a velkých cév. Podával v ní fakta revoluční natolik, že se k nim v diskusi nechtěl – dokud si je neověří osobně – vyjádřit ani sám profesor Valsalva! Ve stejné době mladý Morgagni předsedal instituci zvané Academia Inquietorium (Akademie neklidných myslí), která sdružovala vědychtivé mediky a mladé lékaře (a z níž v roce 1714 vznikla bolognská Akademie věd). V sedmadvaceti se vrátil do rodného Forli jako praktický lékař. Záhy se tam oženil. Zplodil celkem dvanáct dcer a tři syny (osm se stalo jeptiškami, jeden knězem).

V roce 1711 byl pozván do Padovy jako mladší profesor teoretické medicíny. Po čtyřech letech, třiatřicetiletý, tam dostal (po Vesaliovi, Fallopiovi, Fabriciovi a Spigeliovi) nejváženější stolici na fakultě, profesuru anatomie. A mohl se konečně naplno pustit do práce, kterou nosil v hlavě už řadu let. Během studií se totiž seznámil s dílem, které vydal v roce 1679 ženevský lékař Th eophilus Bonetus pod (zkráceným) názvem Sepulchretum sive anatomica practica (úplný český název zní Pokladnice anatomie praktikované na tělech osob zemřelých nemocí, jež uvádí kasuistiky a pozorování všech změn lidského těla a jež odhaluje skryté příčiny. Vskutku si anatomie zasluhuje, aby byla zvána základem skutečné patologie a základem pro správnou léčbu nemocí, a dokonce i inspirací dřívější i současné medicíny). Autor v něm ve dvou dílech o celkem 1 700 stranách sesumíroval z literatury výsledky zhruba tří tisíc pitev provedených 470 lékaři, přičemž se pokusil o jejich korelaci s příslušnými kazuistikami. Jeho přístup však byl natolik nesoustavný, že lékaři mohli v tomto díle jen stěží najít kloudné poučení. Morgagniho už tehdy napadlo tuto knihu přepsat a zpřehlednit. Postupně si ale uvědomil, že takový krok nestačí, a začal vytvářet nové, zcela originální dílo. Přitom však za hlavní smysl své práce nikdy nepřestal považovat léčení nemocných a celý svůj dlouhý život také především praktikoval. Evidentně úspěšně. Pacienti všech stavů ho milovali. Stal se přítelem papeže i římského císaře, zvolili ho do čtyř nejvýznamnějších vědeckých institucí doby – Royal Society of London a akademií věd v Paříži, Petrohradě a v Berlíně.

Poskytl nespočet písemných konzultací, neboť se na něho obraceli lékařští kolegové z celé Evropy.

Byl to prý urostlý, sličný muž ušlechtilé povahy, jemných mravů, úctyhodných zvyků. Též hluboce věřící katolík, což mu ovšem nebránilo racionálně zkoumat dílo Stvořitelovo. Takovouto víru skrze poznání vyznávala v dějinách řada velkých duchů a někteří to i výstižně okomentovali, například Baruch Spinoza („Zákony přírody jsou jen jiným, racionálnějším pojmenováním věčných zákonů Božích.“), Johann Gregor Mendel („Sám Bůh si nade všechnu pochybnost přeje, aby člověk odhaloval tajemství přírody, které On do ní vložil.“) nebo Albert Einstein („Čím míň toho člověk ví, tím vzdálenější je Bohu.“). Vědecké krédo Morgagniho pak znělo: „K obdivu a následování se hodí ne antika, ne módní novoty, ne tradice, ale pouze a jedině pravda, ať již se nalézá kdekoliv.“ Nuže, tuto pravdu Giambattista v nesmírné píli, pokoře a bázni Boží hledal celý svůj dlouhý život (pro nevěřící jedince lze bázeň Boží nahradit úctou k přírodě a máme tu obecná pravidla slušného a udržitelného života). O jeho trpělivosti a vědecké poctivosti pak svědčí skutečnost, že svoje chef d’oeuvre pustil do světa v devětasedmdesáti letech!

V roce 1764 Morgagniho navštívil americký profesor medicíny John Morgan. „Přijal mne s nejvyšší zdvořilostí, jakou si lze vůbec představit, a s velkou laskavostí, již projevoval na každém kroku. Profesor je nyní stár 82 let, ale čte dosud bez brýlí a je čilý jako padesátník.“

Před jiným učencem, skotským právníkem a literátem Jamesem Boswellem, měl Morgagni o rok později konstatovat: „Můj život proběhl mezi knihami a mrtvolami.“

Kromě medicíny se Morgagni celoživotně zajímal o historii a literaturu. Napsal řadu prací a dopisů o archeologických nálezech mezi Ravennou a Forli, o smrti Kleopatry, jakož i komentáře k dílu několika antických velikánů ( Celsus, Varro).

V září 1770 ovdověl, sám pak milovanou ženu Paolu následoval 6. prosince 1771. Zemřel v témže padovském domě, do kterého se před šedesáti lety nastěhoval; příčinou smrti byla (stejně jako předtím u jeho učitele Valsalvy i Valsalvova učitele Malpighiho) mozková mrtvice.

Už za života mu radní rodného města nechali do stěny radniční síně vsadit mramorovou desku s portrétem a nápisem: „Giovanni Battista Morgagni – vznešený muž z Forli“. Roku 1763 vztyčili občané Forli na počest Morgagniho mramorový pomník, neboť „tento muž nezměrným způsobem odlišil se od všech lidí naší země a celého světa svými objevy a vynikajícími knihami a podle nejpevnějšího přesvědčení lidí vzdělaných je Morgagni největší postavou v historii lidského rodu“. Parafrázováno s klasičkou: Šťastný to muž!

Výpovědi úpějících orgánů

V roce 1740 se Morgagni odjel zotavit na venkov, údajně v doprovodu jednoho ze svých mladých přátel. Ten ho tam pak celou dobu bombardoval zvídavými otázkami. „Když jsem se vrátil do Padovy, začal jsem svému příteli psát dopisy. Dvě okolnosti mě přesvědčily, že ho potěšily, především to, že stále žádal další a další až do mých sedmdesátin, a dále to, že když jsem ho žádal, aby mi je vrátil k prohlédnutí jejich obsahu, nestalo se tak, dokud od mne nedostal slavnostní slib, že z nich nevynechám ani řádek.“

Jakkoliv se zdá, že Morgagniho mladý tazatel byl osobou toliko fiktivní, reálným výsledkem bylo dílo De sedibus et causis morborum per anatomen indagatis libri quinque (Anatomicky zjištěná sídla a příčiny nemoci v pěti knihách), vydané roku 1761. Sestává ze sedmi stovek ka zuistik zpracovaných v sedmdesáti dopisech. Podle hlavních sídel nemocí jsou zde rozděleny do pěti ucelených svazků: Onemocnění hlavy, Onemocnění hrudníku, Onemocnění břicha, Chirurgická a systémová onemocnění a Dodatek se třemi provázanými rejstříky (1. patologické nálezy; 2. klinické příznaky; 3. základní předměty jednotlivých dopisů). Každá kniha je věnována některému z tehdejších věhlasných odborníků.

 Z kardiologické oblasti Morgagni popsal defekt komorového septa, koarktaci aorty, aneurysma aorty, aneurysma věnčité tepny, změny všech chlopní včetně vrozené stenózy plicnice, mitrální stenózy, kalcifikované aortální stenózy a aortální regurgitace. Výsledkem jeho pozorování bylo důležité zjištění, že kalcifikovaná či „zkostnatělá“ aortální chlopeň není příčinou náhlé smrti, pokud nebrání průtoku krve (tím poznal prognostický rozdíl mezi sklerózou a stenózou aortální chlopně). Uváděl, že srdce ztrácí svou sílu a výkonnost v důsledku toho, že se jeho svalovina mění na fibrózní tkáň. Považoval hypertrofii srdce za kompenzační (adaptivní) proces při přetížení srdce. Rozpoznal dilataci srdce jako následek chlopenní vady a potvrdil dřívější pozorování toho, co bychom dnes nazvali srdečním selháním; zdůrazňoval, že je pro něj typičtější postupné zhoršování než náhlá smrt.

Pět významných kolegů profesorů, jimž výtisky De sedibus zaslal, okamžitě rozpoznalo hodnotu díla, stejně jako mnoho členů učených společností, jichž byl autor členem. Velký zájem si už po třech letech vynutil vytištění druhého a vzápětí třetího vydání.

Podle nedávno zemřelého amerického chirurga a popularizátora medicíny Sherwina B. Nulanda (z něhož zde čerpám nejvíce) je to zajímavé až strhující, přestože velmi komplexně pojaté čtení, novátorské od „a“ až do „zet“ – od nezvykle důkladné prohlídky pacienta (jejíž rozšíření a zjemnění časem vedlo k oněm dnešním čtyřem „p“ – pohledu, poslechu, pohmatu a poklepu) přes jeho cílený výslech či detailní popis průběhu choroby až k pitevním závěrům. „Troufám si tvrdit, že patologicko-anatomické vyšetření jediného těla nemocného člověka, jenž zemřel na úbytě nebo jinou dlouhotrvající nemoc, poskytne medicíně více užitku než pitva deseti pověšených zločinců.“ Nebo jinak: „Je nemožné určit podstatu a původ nemoci bez pitvy mrtvých.“

I pozorování u lůžka a na mrtvole mělo podle Morgagniho být něčím víc než pouhým mechanickým statickým procesem, což vyjádřil aforismem: „Pozorování by měla být vážena, a ne počítána.“ Vskutku, právě vážení jevů v medicíně představuje jeden z mostů mezi hromadným a individuálním.

Jeden z následovníků později napsal: „Kdyby byl Morgagni nazval každý anatomický předmět, který objevil, svým jménem, musela by se třetina všech částí lidského těla jmenovat po něm.“ Nu, i tak se stal mnohočetným eponymem. Mnohem významnější ale byl takříkajíc ideový význam jeho díla. Řečeno s profesorem Nulandem: „Den za dnem pitval neustále se zvyšující počet mrtvých těl, až od nich jednoho dne pozvedl oči a věnoval medicínskému světu předlouho očekávané klíče od království, v němž nebylo místo pro tmářské ideje, ale již jednou provždy pouze pro vědecké klinické uvažování.“

Jinak řečeno, Morgagni přestal hledat příčiny nemocí ve spekulacích o poměrech čtyř základních tělesných šťáv (jak hlásala do té doby dominantní tzv. hippokratovsko-galénovská humorální patologie). Nemoc je podle něho spíše projevem poškození konkrétních struktur těla. Úkolem lékaře je toto sídlo najít – ubi est morbus? Bolest, otok a další relevantní symptomy pak jsou jakýmsi „úpěním trpících orgánů“. Jakkoliv se jeho anatomická koncepce nemoci neujala hned a všude, pro medicínu jako celek znamenala obrovský skok kupředu.

Jeden z nejvýznamnějších patologů historie Rudolf Virchow prohlásil: „S Morgagnim a jeho dílem byl jednou provždy pochován dogmatismus starověkých škol a nastala toužebně očekávaná éra moderní medicíny.“

Především díky Giovannimu Battistovi Morgagnimu dodnes platí častý nápis nad vchodem do piteven: Mors vitae magistra.

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Ing. František Houdek Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: frthek@gmail.com

Zdroj: