Medicína víry a zázraků stále živá
„A aj, malomocný přišed, klaněl se jemu, řka: Pane, kdybys jen chtěl, můžeš mne očistiti. I vztáh Ježíš ruku, dotekl se ho, řka: Chci, buď čist. A hned očištěno jest malomocenství jeho.“ Tak praví bible. Kristova síla jako by přetrvávala i po jeho smrti, byť toliko zprostředkovaně. Kupříkladu takřka přesně sto let po výše zmiňované Mariině seanci, 24. března 1656, se ve francouzském klášteře Port-Royal neteř Blaise Pascala dotkla údajného trnu z Kristovy trnové koruny a vzápětí se jí uzavřela píštěl na oku, lékaři prohlašovaná za nevyléčitelnou. Tento jev, potvrzený řadou očitých svědků, byl později církví uznán jako takzvaný zázrak Svatého trnu. Byl tu však ještě druhý, o něco dostupnější způsob – náhrada Ježíše božím zástupcem na zemi. Papež Řehoř I. Veliký v roce svého vstupu na Svatý stolec, konkrétně na den 25. dubna 590, nařídil římskému lidu pronášet litanie a konat procesí s kajícnými zpěvy, aby tak zastavil těžkou epidemii dýmějového moru, která v té době pustošila Řím. Tento druh moru často provází zduření lymfatických uzlin, což je pro náš příběh důležité. Epidemie časem (pochopitelně) ustoupila, což vzbudilo dvě přesvědčení: jednak že na takříkajíc duchovním, nemedicínském stylu léčení něco je, jednak že zduřeniny uzlin jsou k tomuto způsobu kurýrování z nějakého důvodu vhodné. Uzliny však otékají i při jiné chorobě, takzvané krtici. Tento tuberkulózní zánět uzlin hlavně v krční krajině (odborně skrofulóza či skrofuloderma) byl mnohem rozšířenější než mor, hlavně proto, že se vyskytoval plošně a průběžně, nikoli pouze v nárazových místních epidemiích. Krtice málokdy končila smrtí, avšak neléčená velmi zohavovala, časté hnisání „rozežíralo tvář“ a rány „odporně zapáchaly“. A právě tato choroba se ukázala obzvláště vhodná k činění zázraků, neboť její příznaky zhusta spontánně ustupují (byť ne zcela a natrvalo). Jak známo, papež je toliko jeden (nepočítáme- li období schizmatu) a nemůže být všude. Naproti tomu zastupovat ho nemůže jen tak někdo. Proto se někdy koncem prvního tisíciletí n. l. ve dvou tehdy nejvýznamnějších panstvích západní Evropy – ve Francii a v Anglii – ujal názor, že léčit krtici rituálním dotykem mohou i králové. Zprvu jen ti pomazaní papežem, později někdy stačila už jen sama korunovace. Francouzský historik Marc Bloch o tom před osmdesáti lety napsal obsáhlou monografii „Králové divotvůrci“ (česky ji vydalo roku 2004 nakladatelství Argo). S pravidelným léčením dotykem začali v 11. století králové Eduard Vyznavač v Anglii a Filip I. ve Francii. Zde je jedno z dochovaných svědectví: „V Anglii žila mladá žena postižená strašlivou chorobou: měla otoky na krčních žlázách, které vydávaly nesnesitelný zápach. Té se zdál sen, v němž se dozvěděla, že má jít požádat krále o vyléčení. Král si nechal přinést nádobu plnou vody, smočil v ní prsty a pak se jimi dotkl nemocných částí ženina těla, nad nímž přitom udělal znamení kříže. Záhy pod tlakem královské ruky z boláků vyšla krev a hnis. Zdálo se, že nemoc ustoupila. Pacientku ještě u dvora zdrželi, ale zásah už zřejmě nebyl zopakován. Avšak dříve, než uplynul jediný týden, byla šťastná žena zcela uzdravena. Ba co víc, byla zbavena nejen své nemoci, ale i vleklé neplodnosti, jež ji dříve trápila: ještě téhož roku pak svému muži porodila dítě.“
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2006, strana 21
Zdroj: