Medicína v obrázcích Zikmunda Wintera - HISTORIE
Historik a spisovatel Zikmund Winter (1846–1912) byl jedinečným znalcem společenských poměrů a reálií u nás na přelomu 16. a 17. století. Při studiu archivních materiálů ho zaujaly také zdravotní problémy tehdejších lidí, kdo a jak je léčil. Winter nehledal žádné třídní konflikty ani vyšší dějinná poslání národa, a proto nebyl – např. komunistickým teoretikem umění Zdeňkem Nejedlým – ceněn. Abychom spisovatele připomněli, čerpáme z jeho obrázků.
Kriminální potrat
V historickém obrázku Pozdě čteme, že mladá vdova Anna Střípková otěhotněla se švarným řezníkem Mikulášem Sedlčanským. Z Rakovníka zajela do Prahy za „nějakou lékařkou“, aby se těhotenství zbavila. Záhy po návratu jí bylo zle, měla zimnici, koření od babek nepomáhalo, dostavily se křeče v břiše; porodila dítě, které našla služka mrtvé v tratolišti krve. Následujícího dne jí bylo hůře, křeče neustaly, byla dušná. Zemřela „bílá jako papír“.
Děsivé hypnagogium
Ve venkovském obrázku Bezbožnice se dovídáme, jak trápila mladou nevěstu Annu Říhovou její tchyně a jak ji bil slabošský manžel. Staré se podařilo dostat mladou jako rouhající se bezbožnici do vězení. Ta tam „… ale obyčejně nespala, a když usnula přec, za chvilenku vyskočila z lavice … bránila se nějakému strašidlu … křičela, že vidí zakrslou babici, ana roste do výše a šíře … a vždy na ubohou sténající ženu drápy míří, jako by ji chtěla vyklinout oči … opakovala … vím, mátě moje klamařka, odpusťte, probůh, jsem zlodějka vašeho statku, probůh odpusť, panímámo –“. Nešťastnice se oběsila brzy po propuštění.
Hemoragický šok
V obrázku z Prahy Krátký jeho svět se žárlivému měšťanovi Kryštofu Bognarovi zdálo, že chudý začínající kantor Jan Třebenický má poměr s jeho ženou Martou. Při rvačce, které byl kantor přítomen, ho Bognar pobodal rapírem (šlo o dlouhou tenkou bodnou zbraň hojně nošenou). K omdlévajícímu chudákovi přivolali barvíře Kocha, který přišel s klystýrem. Mendík, Janův žáček, „fochroval“ (fochr byl vějíř) kantorovi na tvář, dali mu napít malvazí, babka dala Janovi na ránu hadrový špunt. Nic nepomáhalo, byl dušný, přestával vnímat, ruce měl ledové, do rána zemřel. Starší bradýř Florián Mates diktoval písaři: „… dvě rány v hlavě napřed, potom v levém boku … jako by nožem bylo ubodeno, potom skrze pravou nohu dole u kotníku naskrze probodeno a … plný břicho krve.“
Chronické otravy arzenikem
„Nakulhavený mužíček“ prokurátor Samuel Kolín z Elbinku měl za ženu záletnou paní Magdalenu. U nich sloužila kuchařka Judka, jak čteme v obrázku Judit zlé paměti zpracované spisovatelem podle knih v uložených v pražském archivu. Judka kryla paniny zálety. Magdalena chtěla manžela nenápadně otrávit. Ačkoli nebyla Judka nijak tímto vinna, skončila na popravišti ještě dříve než paní. Nauzeou a břišními křečemi byli stiženi někteří další lidé v domě. Pomoci prokurátorovi přišli postupně doktoři lékařství: Jessenius usuzoval na „rozjídavou nakažlivou nemoc“, Borbonius otravu arzenikem poznal, Fabricius „… ohledal všecky otrávené, napsal recepty, v kterýchž hlavní věc medická byl olej, a poslal recepty do rejnšpurské apatyky na Malou Stranu, jako by na Starém Městě apatyk nebylo“ a Ernestus Fridich Smidlin, „medicus caesareus“, dokázal pro soud příčinu otravy pálením zrnek utrejchu. Ještě dodejme, že Magdalena měla v plánu zbavit se manžela podle rady, „… že ten, kdo požije zemskou žábu sušenou a na prášek utlučenou, přijde o zdraví, maso že všecko s něho po kusech spadne.“ (Zemská žába říkali ropuše.)
Varia
Většina lidí v raném novověku žila ze dne na den; nešlo jenom o hladovějící početné žebráky u kostelů, z nichž mnozí byli mrzáky. Pokud nešlo o zámožné měšťany a šlechtice s jejich rodinami, živili se muži nejrůznějšími řemesly, ženy se staraly o děti, mezi nimi byly hokyně a pradleny. Nejhůře bylo na venkově za třicetileté války, když přišli „vojenští vlci“, kteří „… lili našim sedlákům hnojůvku do hrdla a provrtávali jim žíní rty, aby vynutili poschované peníze“. Lidé trpěli psychickými a tělesnými nemocemi. Toho, kdo „byl na blázni“, polévali teplou a studenou vodou. Nemírně se pilo „pálených vod“, piva a vína, jedl se oukrop, pivní polévka, žemle, dršťky i pečené maso. V Praze byla řada apatyk, např. U lilium, Melicharova, pana Jana Lesle atd., kam se chodilo pro léky. K nemocným volali barvíře, lazebníky, k bohatým doktory medicíny. Ti ovazovali krvavá poranění facalitem smočeným ve vodě s octem, zevně užívali hojně „flastry“ a sádlo. Dřevěný olej s teplým pivem měl pomoci při perorálních otravách, omdlelé měl vzkřísit konvalinkový ocet a zapálené sirné svíčky. Univerzitní mistr astronem Bachacius si bral „na lepší podívání brýle skelné v černém orámování, z rohu řezaném“. Nepomohl ovšem „prsten s kostí proti křeči“.
Jazyk
Winterův jazyk je dobový. Čtenář se směje proto, že stále musí srovnávat dřívější výrazy s dnešními. Spisovatelův styl je skutečně originální, řeč bohatá. Několik ukázek z jeho popisů: „nevěsta mdlela“, měl „nos hrbovitý“, „člověk huňatý, ryšlavý s břichem pivným a obšírným“, „potlivá práce“, „hladovitě jedl“, „rozdal dost podhrdelníků, pohubků, dal mu šňupku pod nos“, chudé nevěstě říkali „nahořitkovitá“, ta se uměla „vdrobit“, nešťastná se často „pošetila“, „obšírná stařena“ byla navíc „těla jako hlinovatého“, zlá manželka vyhrožovala muži, že by ho „zcvakla“. Kantora okřikli: „mlč, kaziškole, vypláchni si hubu“. Dnes „statný“ býval „podstatný“ („podstatná vdova“) nebo statečný („statečný padesátník“). Při takovém bohatém slovníku přichází mimoděk na mysl srovnání s dneškem, kdy kdeco „proběhlo“ a „probíhá“, kdeco je „klíčové“, často i osoby. Při rozhovoru si odpovídající vypomáhá klišé „je v podstatě“. Raději nezjednodušujme už náš jazyk frází „když to zjednoduším“.
Závěr
Spisovatel baví dnešního čtenáře archaismy, ale zároveň cítíme silný smutek nad osudy hlavních postav. Winter přispěl k pochopení utrpení jako existenciálního problému. Věděl, o čem píše, sám býval stižen záchvaty kašle a posléze dušností. Kašel přisuzoval dráždění prachem v archivech, kde čerpal náměty pro psaní. Podle profesora Thomayera měl chronickou bronchitidu. Výklad patogeneze a názvosloví nemocí se mění; možná by dnes specialisté v oborech pracovní lékařství a imunologové s alergology usuzovali na exogenní alergickou alveolitidu. Spisovatel – středoškolský profesor o prázdninách pobýval opakovaně v Hojné Vodě v novohradských horách (v myslivně tu psal román Mistr Kampanus) a léčil se také v Bad Reichenhall v Horním Rakousku. V bavorských lázních, dodnes významných, zemřel 12. 6. 1912 na zápal plic.
Zdroj: Medical Tribune